Kdysi jste o sobě prohlásila, že jste herečka, která si občas zazpívá. Jak byste se charakterizovala dnes s osmi stříbrnými slavíky na kontě?
Naprosto stejně. Na tom se nic nezměnilo. Ale je fakt, že zase pracuji na nové desce, která vyjde v září.
Ve svých dvanácti letech jste stála na prknech Národního divadla. Jaký je váš nejsilnější zážitek z té doby?
Z té doby si vybavuji snad úplně všechno, natolik silné pro mě bylo účinkování v Saténovém střevíčku. Oblékání korzetu, náruč Libušky Šafránkové, která mi hrála maminku. Nebo Boris Rössner, který s ní na jevišti vedl dechberoucí dialog. V maskérně jsem se potkávala s Bárou Kodetovou nebo s panem Kostkou, nosícím zvláštní trojhlavu, která mě hrozně děsila. Hrál tam třeba i Karel Roden, kterého jsem v zákulisí snad nikdy nepotkala. Blíž jsme se poznali až o něco později při natáčení Hradu z písku.
Někdy v této době jste vydala i své první cédéčko?
Deska přišla na řadu asi až o pět let později. Možná i proto mám v krvi víc herectví než showbyznys.
Stejně jako vaše maminka, i vy máte doktorát z filozofie. Váš obor byla však kulturologie. Dokázala byste například laikům vysvětlit takzvaný Brechtův zcizovací efekt? Vy sama jste ho někdy při představení použila?
Ten efekt se nevysvětluje, ale aplikuje. Často jsme ho používali v Rokoku v představení Na dotek, kde jsem hrála s Michalem Dlouhým a jeho bratrem Mirkem, jehož vyprávění o herectví, divácích a třeba i o profesionalitě jsem mohla poslouchat donekonečna. Milovala jsem jeho způsob herectví, a když jsem později s ním a Dušanem Kleinem natáčela film Ta třetí, byl to pro mě splněný herecký sen.
V té době jste hrála až třicet představení měsíčně. Jak jste zvládala takové nasazení?
Hrála jsem tehdy ve více divadlech najednou. Můj domov bylo Rokoko, kde jsem hrála třeba v pěti různých věcech najednou. Hostovala jsem v milovaném Kašparu, což byla moje naprosto vysněná destinace a navíc s hrou Richard III, která se Jakubovi Špalkovi nesmírně povedla. Moc mě bavilo i její zkoušení, které bylo velmi intenzivní, generační a nezapomenutelné. Zároveň se v té době přidal Excalibur Vladimíra Morávka, na jehož představení jsem se jezdívala dívat do Hradce. Třeba jeho Maryša pro mě bylo totální zjevení. Takže ano, třicet představení do měsíce, velmi náročné, ale nádherné divadelní příležitosti a život plný Shakespeara, Čechova, Williamse.
Jednu z vašich posledních her jste dokonce hrála v Paříži. Jaké to bylo, vést dialogy v cizím jazyce?
V Paříži jsme nazkoušeli představení Něžná, které podle předlohy Fjodora Michajloviče Dostojevského režíroval právě Vladimír Morávek. Byla jsem tam jediná Češka mezi herci, takže jsem měla celkem strach. Ale zvládli to se mnou. Musím přiznat, že mě divadlo baví ve všech jazycích, ale čeština mi na prknech přijde nejpestřejší a nejosudovější. Ve filmu mi naopak hodně vyhovuje angličtina.
Od dětství jste byla fascinovaná dabingem. Za film Kluci nepláčou jste dokonce byla nominovaná na cenu Františka Filipovského. Je pravda, že raději dabujete, než točíte?
Tak bych to asi neformulovala, ale je fakt, že jsem se několikrát v dabingu přistihla při pocitech úlevy, že tuto rozdrásanou a osudem stíhanou holku můžu prostě jen namluvit. Něco takového hrát by mě asi zabilo. I v dabingu totiž jitříte emoce, brečíte, umíráte, milujete, ale nemusíte s tím osudem tak dlouho žít, jako když studujete roli. Tento pocit je někdy velmi osvobozující. Dabing je navíc koncentrovaný do jednoho technického momentu, kdy musíte sledovat time kód, mít postřeh, umět rychle číst a samozřejmě i hrát.
Hrála jste hned v několika filmech Juraje Jakubiska. Jak tento režisér ovlivnil vaše herectví a vůbec, co pro vás znamenalo setkání s ním?
Pan Jakubisko patří k režisérům s neuvěřitelným výtvarným cítěním, které je schopný přenášet na plátno. Ostatně, on je i výborný malíř. Herecky pro mě byl asi nejzajímavější a nejintenzivnější jeho film Post Coitum, kdy s námi Deana Horváthová denně zkoušela role. Takže když jsme přišli na plac, postavy jsme nehráli, už jsme jimi byli.
Jedním z vašich vůbec prvních televizních seriálů bylo Území bílých králů. Co znamenalo pro velkou ochránkyni přírody a zvířat vůbec hrát v takovém projektu?
V té době mi bylo devět let. Netušila jsem, že jednou budeme zaplaveni tunami plastu v oceánech a že maso bude vykoupené tak otřesnou bolestí zvířat. Takže ekologická stránka věci a bílí jeleni bylo trochu téma, které se mě týkalo okrajově. Naopak jsem začala být fascinovaná herectvím a filmem a vším tím mumrajem okolo. Režisér Ludvík Ráža dělal obrovské konkurzy a byla to tehdy moje první velká výhra malé role ve velkém projektu.
Jeho vedení pro mě bylo vedle práce s Karlem Kachyňou a Jurajem Herzem i Jakubiskem herecky naprosto určující. Po takových zkušenostech jsem měla později problém mladým režisérům tykat. Myslela jsem si, že všichni budou takoví jako tyto režisérské legendy. Území bílých králů pro mě bylo navíc i první a poslední možností hrát po boku pana Martina Růžka, Jiřího Sováka nebo Stelly Zázvorkové.
V pokračování seriálu Nemocnice na kraji města jste hrála postavu, která byla mistryní světa v aerobiku. Jak jste se na takovou roli připravovala?
Režisér Viktor Polesný mi dal na přípravu dost času, a jelikož jsem perfekcionistka, pustila jsem se do ní se vší vervou. Trénovala jsem s několikanásobnou mistryní republiky v aerobiku Monikou Geržovou natolik intenzivně, že jsem se po čase nevešla do rukávů vlastních triček, tak mi vyrostly svaly. Po natáčení jsem se zase hezky rychle vrátila k tanci, józe a plavání a šťastně jsem splaskla do původního stavu.
Kdysi jste závodně tančila společenské tance, StarDance vás neláká?
StarDance je nádherná soutěž. Pozvání jsem od produkce dostala zrovna v době, kdy jsem zkoušela na divadle Touhu s Mirjam Landovou a od té doby se už neozvali. Někdy vám dá osud jen jednu šanci.
Je pravda, že si i dnes chodíte zatančit do klubů?
Coby máma dvou dětí jsem vůbec ráda, že se můžu občas vyspat. Je ale pravda, že jsme s holkami v Montrealu v pauza dni natáčení filmu The Perfect Kiss několikrát vyrazily na dámskou jízdu, a bylo to úžasné. Někdy se prostě musíte jen tak uvolnit. Od práce i maminkování.
Lucie Vondráčková
Na svém kontě máte dvanáct sólových desek, které jsou hlavně emocionální kronikou vašeho života, jak sama říkáte. Vedete si k nim stále i pracovní deníky?
Deníky se týkají spíš herectví. Píšu do nich všechno, co se týká natáčení, hledání postavy, ale i jejích pocitů nebo třeba správného timingu. V denících nechybějí ani moje sny, přání či cíle. Ale zase zejména ty, co se točí kolem práce a muziky. Dodnes jsem jich naškrábala asi třicet.
Který ze svých textů nebo alespoň jeho úryvek byste si nechala vytesat na vlastní náhrobek?
Tam bych si dala nejspíš něco ze Shakespeara, se kterým jsem ve velké roli u divadla začínala a celou dobu mě na divadle provázel, než jsem odletěla za svou láskou a novým životem do Kanady. Nejvíc by se mi asi líbil úryvek z Romea a Julie: „Už tak pozdě máme, že už je skoro brzy. Dobrou noc!“ Pokud bych chtěla na hrob použít ale něco ze svých písniček, tak by to bylo rozhodně z věci, která se jmenuje Dárek. Tu mám nejradši.
Stále chodíte na hodiny zpěvu?
Teď v Kanadě ne, ale deset let jsem chodila na hodiny u paní profesorky Vavrečkové, která mě naučila pracovat s hlasem a rejstříky. Její hodiny mi hodně pomohly během hraní v Excaliburu. Navíc mi dala techniku, která mi už párkrát zachránila krk. Třeba při Shakespearovských slavnostech na Hradě.
Bathory (2008)
Hrad z písku (1994)
Území bílých králů (1991)
Nosí váš manžel, hokejista Tomáš Plekanec někdy do hokejové šatny vaši hudbu, aby si ji poslechli i jeho spoluhráči?
Tak určitě. To by v životě neudělal. On ani nepřizná, že mě občas poslouchá. A já to na něj nebudu prozrazovat. (smích)
Co vaši synové? Jak ti vnímají profese svých rodičů?
Moc to, myslím, neřeší. Vědí, co oba děláme, ale žijí si své světy.
Poslední roky žijete v Kanadě. Filmové Ameriky jste se ale dotkla už daleko dříve.
Kdysi jsem vyhrála konkurz na roli v americkém filmu Johanka z Arku. Bylo to přesně v době, kdy jsme Johanku hráli v Rokoku a já ji měla dokonale nazkoušenou, takže jsem nemusela nic hrát, na nic se ptát, znala všechny vztahy, a to na konkurzu zafungovalo. Měla jsem ji prostě v krvi. Díky natáčení filmu Poslední prázdniny jsem si zase mohla zahrát s hollywoodskou hvězdou Queen Latifah, kterou jsem v té době úplně zbožňovala. V kinech totiž tehdy zrovna běželo Chicago, kde hrála jednu z rolí, a byla fenomenální. No a můj momentálně poslední zahraniční film se jmenuje The Perfect Kiss. Na podzim půjde do kin, takže se asi budu muset nadabovat. (smích)
