Lucie Vondráčková a její otec Jiří Vondráček

Lucie Vondráčková a její otec Jiří Vondráček | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

V Kanadě žije Lucie jiný život, říká její otec Jiří Vondráček

  • 76
Zpěvačka Lucie Vondráčková (36) s manželem Tomášem Plekancem (33) a dvěma syny už několik let žijí v Kanadě. Přestože se svým otcem Jiřím Vondráčkem (65) spolupracuje a spolu skvěle vychází, ještě nikdy ji v Montrealu nebyl navštívit.

Neuvažovali jste o tom, že byste spolu zazpívali i v Kanadě?
Lucie: Zpíváme oba nejradši česky, takže v Kanadě by to bylo celkem mimo mísu.
Jiří: I kdybych do Kanady někdy přijel, nezpívali bychom tam. Lucka tam žije jiný život. Neprezentuje se tím, že je zpěvačka – zpívá v Česku, v Montrealu je supr máma.

Nikdy jste v Kanadě nebyl?
Jiří: Nebyl. Hodněkrát se spekulovalo, proč tam za Luckou nejezdím. Válka v rodině a já nevím, co všecko se psalo. Pravda je taková, že máme nemocného pejska, kokříka Mišku, kterému píchám dvakrát denně inzulin a který bere prášky na štítnou žlázu, a taky máme čtyři kočky. Tím pádem jsme to udělali tak, že do Kanady jela moje žena Hanka a já se tady staral o domácnost. Zkrátka si na Lucku a kluky musím vždycky počkat. Zhruba tak dvakrát do roka.

Jinak komunikujete přes Skype?
Jiří: Ano, přes Skype na mobilu. Takhle se třeba s Hankou procházíme po Montrealu – jsme s Luckou a klukama, když jdou třeba na plavání. Matyáš nám na ulici ukazuje, kudy vede cesta... Po téhle stránce je ta technika úžasná. A já zas vypravuju Matyášovi, co jsem mu připravil, až přijede.

Co jste mu nachystal na poslední letní návštěvu?
Jiří: Každý kluk rád hází šutry, takže jsem mu připravil hromadu kamenů, a ty jsme pak spolu házeli do potoka. A taky ho bavilo ošetřovat mladé stromky, které jsem letos u Botiče zasadil. S malým Adámkem se ještě nedá nic moc vymýšlet, tam jde o to, vyhodit ho do výšky a on vříská radostí.

S vámi táta chodil taky k potoku?
Lucie: U dědy s babičkou jsme byli v řece permanentně. Na to vzpomínám moc ráda. Taky třeba na Vánoce – vždycky jedny doma a pak přesun do Slatiňan. A pak na hory. Vyráželo se i k moři. Vybavuju si, jak jsme v noci zabloudili někde u Balatonu. A taky jednou v Jugoslávii. Bylo pořád pod mrakem a paní, u které jsme bydleli, říkala: Sutra bude lepo. No, nebylo... (smích) Nebo vzpomínám na to, jak mně a bráchovi táta četl, třeba Tarzana a Memento.

Kolik vlastně umíte jazyků?
Lucie: Mluvím obstojně francouzsky a sny se mi často zdají v angličtině. Pár mezinárodních zkoušek mám z němčiny, ale dost dlouho jsem ji nepoužívala, tak je to menší katastrofa, no a knížky čtu poslední dobou ve španělštině. To je asi všechno.

Které jazyky se učí vaši synové?
Lucie: Kluci vyrůstají v multijazykovém prostředí, tak jsem sama zvědavá, jak to na takového malého člověka funguje. Osobně s tím totiž zkušenost nemám. Já musela jazyky drtit od základky.

Jazykový talent má Lucie po vás?
Jiří: Po manželce a po její mamince – babička umí asi sedmnáct jazyků. Ale láska Lucky k jazykům má ještě jiný rozměr. Jednou jsme připravovali nějaké vystoupení a já ji nabádal, že by bylo fajn, kdyby pozdravila i ty, kteří ji neslyší. Myslel jsem, že se naučí dvě věty, ale ona to vzala z úplně jiného konce. Čtyři roky studovala znakovou řeč. U Lucky je obdivuhodné, že dělá věci z gruntu a poctivě. Dneska se hodně nasmějeme, když nám ukazuje, jak se řekne třeba „ježek“.