"Buď se schovávají, nebo tady vůbec nežijí," říká jedna ze sousedek, která každý den vysedává v blízkém parčíku. "Livii jsem viděla všehovšudy dvakrát. Jednou, když zametala kolem popelnic, a podruhé v řeznictví," vypráví. "Byla velmi uctivá a ten řezník jí přesto prodal takovou flákotu, že bych z ní neuvařila ani polívku."
Svědectví sousedky docela výstižně dokumentuje, jak je obtížné proniknout do soukromí paní Livie.
Odhalit její život se zdráhají i ti nejbližší. Když už se nakonec uvolí, omezí se většinou na strohá prohlášení.
"Nezlobte se, ale skutečně nepociťuji potřebu vykreslovat do médií portrét vlastní matky," korektně odmítá rozhovor starší syn Klausových, Václav. Ale neodpustí si drobný šťouchanec: "Osobně nechápu, proč takový článek vůbec píšete - vyšly jich už desítky. Jeden blbější než druhý."
Jen o drobet sdílnější je jeho žena Kamila. Nicméně i ta si dává pozor, aby neprozradila víc, než je nutné. "Klidně napište, že se ke snachám chová výtečně, i když to nebývá ve vztazích tchyně - snacha zrovna obvyklé. Pomáhá nám s hlídáním dětí. Prostě výkonná babička," libuje si.
Tak tedy: Jaká je skutečně Livia Klausová? Jen úslužná manželka, anebo rovnocenný partner sebevědomého a samolibého profesora Klause?
Její portrét lze vykreslit jen díky střípkům, které o ní vynesou rodinní přátelé nebo které o sobě prozradí sama v nemnohých rozhovorech.
Jako Hillary a Clinton
Ještě v době, kdy byl manžel premiérem, přicházely Livii tisíce dopisů. Jednou otevřela psaní od zoufalého muže, který se v restitučním řízení domáhal vrácení majetku zabaveného komunisty. Odepsala mu, ať se obrátí na úřady. Jenže tahanice s úředníky nikam nevedly. Livia proto zvedla telefon, vytočila číslo ředitele zainteresované instituce a věci se náhle daly do pohybu.
|
Ing. Livia Klausová, Csc. |
Ale stála o to? Nejspíš ne. Skoro v každém rozhovoru zdůrazňovala, že ji manželova kariéra víc vzala než dala. Zatímco Klaus se stal po listopadu 1989 jedním z nejvýznamnějších politiků, ona se stáhla do ústraní.
Pro emancipovanou a vzdělanou ženu to nebyla zrovna nejsnazší oběť, vždyť na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde se seznámili, to vypadalo na rovnocenný pár.
"V soukromí mezi sebou vždycky trošku soupeřili. Trochu jako Clinton s Hillary. Akorát, že jí se do politiky nikdy nechtělo," myslí si jedna z rodinných přítelkyň.
Když Livia, která vystudovala obor zahraniční obchod, v první polovině devadesátých let usedla ve vedení Českých energetických závodů nebo ZVVZ Milevsko, bylo to pro ni zadostiučinění. Mohla se opět věnovat tomu, co nejlépe uměla - ekonomii.
O to bolestněji nesla ostrou polemiku, která se kolem jejího členství v nejvyšších orgánech státních podniků strhla. Nejde o střet zájmů? ptala se veřejnost.
Tehdy poprvé - a naposled - ohrozila kariéru svého muže. Přesto od něj nikdy neslyšela: Odstup! Tedy alespoň to oba veřejně tvrdili. "Natolik cítím loajalitu ke své ženě," vysvětloval Klaus.
Ve skutečnosti, říkají rodinní známí, se neodvážil manželce sáhnout na jednu z mála příležitostí, kdy mohla ukázat své odborné kvality. Stranou šla i politická nešikovnost, které si byli oba velice dobře vědomi.
V té souvislosti si ostatně sama Livia povzdychla, že nebýt manželkou Václava Klause, mohla po roce 1989 sbírat úspěchy v bankovnictví. "Ale nemůžu. Co mám dělat? Sedět doma a vyšívat dečky? To by mě nebavilo."
Opravdová satisfakce pro ni přišla paradoxně až v momentě, kdy se Klaus proměnil v tuctového poslance. Livia se sice musela rozloučit s křesly ve vedení dvou firem, ale v dozorčí radě České spořitelně sedí i dodnes.
Jednou za dva tři měsíce se penzionovaná ekonomka, která se jinak stará o domácnost, sejde se svými kolegy u velkého stolu, podepíše pár lejster a ročně si na účet připíše v průměru pět set tisíc korun. Ne, tak úžasný džob to samozřejmě není. "Každý člen nese osobní odpovědnost. Než něco podepíšu, setkám se třeba s vrcholovým managementem, konzultuju věc s odborníky. Předpokládám, že tak postupují všichni," popisuje práci v dozorčí radě její člen Miloslav Hejnák a neodpustí si, aby kolegyni nepochválil: "Paní Klausová je při jednáních velmi aktivní. Opravdový odborník."
A právě o tohle hodnocení Livia Klausová podle těch, kteří ji osobně znají, opravdicky touží. Už se na ni nehledí jako na dosazenou ženu vlivného politika, nýbrž jako na zdatného experta.
Ten Pilip se mi nelíbil
Kdyby nebylo tolika povyku kvůli postům ve státních podnicích, nemohl by Klaus Livii vyčítat ani to nejmenší. Na volebních mítincích stojí oddaně vedle něho, v elegantním, ale nenápadném kostýmu, s dokonale upraveným účesem.
Řekne pár slov, které posluchače utvrdí, že její manžel je ten nejlepší a jediný... Ví, jak se obléct na návštěvu k japonskému císařovi. Ví, jak na oficiálních recepcích jíst kaviár a nenuceně konverzovat.
Když ji pan profesor přivede na odborný seminář, je mu zdatnou sekundantkou, občas jí dá slovo místo sebe.
Ať už ji novináři žádají o názor k jakékoliv kauze, nikdy z ní žádný rozporuplný soud či komentář nevyrazí. Pořad jako by na pozoru. Aby žádné její slovíčko nevybočilo z mantinelů nalinkových pro ženu špičkového politika. "Při rozhovoru byla velmi příjemná, zdravě sebevědomá. Zároveň však přijatelně odměřená, v každé chvíli si vědoma toho, co má říct a kde je její místo," líčí setkání s Livií jeden z novinářů.
Zapomněla se snad jen jednou. To když zloději v devětadevadesátém vykradli služební vilu a sebrali jí rodinné šperky. V šoku řekla to, co by od manželky předsedy sněmovny nikdo nečekal: Přemýšlím o emigraci. Při každé příležitosti se pak snažila své kontroverzní prohlášení zlehčit, omluvit. "Jsou situace, kdy přestože víte, že máte dávat pozor, co řeknete, tak to neuděláte."
Konec roku 1997, pád Klausovy vlády. V bouřlivých dnech byla Livia tam, kde ji manžel potřeboval. Po jeho boku. Ještě v noci, kdy se rozhodovalo o demisi, dorazila do přeplněné Sněmovní ulice. "Proč jsem tady?" odpovídala v davu příznivců Václava Klause s nepředstíranou samozřejmostí. "Samozřejmě kvůli mému muži. Jako vždycky."
Druhý den sehrála svůj nejznámější výstup. Postavila se před několikatisícové shromáždění na Václavském náměstí a do mikrofonu začala cituplně předčítat emotivní dopis syna otci. Politologové ještě dlouho debatovali, zda je slušné zatahovat do politiky rodinu, psychologové zase připomínali, že žena nastrkuje dítě jen tehdy, když se ocitne v koutě a bojí se vlastní bezmoci.
Třebaže se v době "sarajevského atentátu" Livia ukázala jako oddaná manželka, která bezmezně důvěřuje každému slovu svého muže, v soukromí přílišnou loajálností neplýtvala. Pokud měla možnost otřít se o jeho přehmaty, neodpustila si ji nevyužít. "Hned od začátku se jí nelíbil například Ivan Pilip. Když se zasloužil o pád vlády, s chutí Klausovi připomínala, že tomuhle korunnímu princi ODS nikdy nevěřila," vzpomíná člověk, jenž se s Klausovými osobně zná.
Sám Václav Klaus při zmínce o ní nešetří superlativy. "Přinesla do mého života a do mého uvažování řadu věcí, které jsem neznal nebo kterých jsem měl málo. Zanesla kolem mne více citu a opravdovosti než chladné racionality," rozplýval se jednou.
Kterou kravatu, Klausi?
Kdo by po tak láskyplných vyznáních čekal, že bude nachytán, jak se líbá s blonďatou krasavicí! Livia však pikantní snímky uveřejněné v deníku Blesk přešla s elegancí sobě vlastní: "Co s tím mám společného? Mně to přece vůbec neublíží."
Zda myslela svou pozici, není zřejmé. O tom, jak se jí aférka dotkla lidsky, odmítají spekulovat i její známí. Nicméně nejspíš víc, než je ochotna veřejně připustit.
Ve stejné době raději v odborném časopise Textilžurnál vykreslila dlouholeté manželství, proslulé tím, že se i v soukromí oslovují zásadně Klaus a Klausová.
Každé ráno chystá svému muži dvě kravaty. On se jí zeptá, kterou by mu doporučila. Ona vybere jednu z nich a on si vybere zpravidla tu druhou. Hru dotáhli tak daleko, že Livia už ukazuje na vázanku, která se podle jejího vkusu k šatům nehodí.
 |
 |
 Na mítingu. |
 |
