Lipnické hry jsou životem nanečisto

  15:05
- Instruktorka týdenního kursu zážitků poblíž Skutče proplétá mezi dvěma stromy několik lan tak, aby vznikla pavoučí síť. »Zkusíme prolomit ledy mezi námi,« říká na úvod. Úkolem frekventantů je, aby se dostali skrze oka bez dotknutí sítě. Jenže to nejde bez pomoci ostatních, a tak velcí a silní si podávají útlé a lehké skrze síť z náruče do náruče. Ti zase silnějším radí, jak síť přechytračit jinak. »Už od začátku vím, že bez spolupráce s lidmi tady nedokážu nic,« uvědomuje si jeden z účastníků kursu Ondřej Mourek.

Psychologové říkají, že zážitek se velmi liší od prožitku, manažeři mluví o pasivní a aktivní účasti na rozhodovacích procesech a sociologové rozlišují lidi na ty, kteří mění svět okolo sebe a ty, které mění okolí k obrazu svému. Politologové k tomu dodávají, že člověk je buď subjektem, nebo objektem politiky. Všichni však v jádru popisují totéž: jen někteří lidé v sobě nacházejí sílu k samostatnému životu. V hledání oné vnitřní síly mohou lidem pomoci zdánlivě docela obyčejné tábory a víkendové kursy, jimž se již dvacet let důvěrně říká lipnické nebo brontosauří. Toto označení nesou podle názvů organizací, které se do podobných akcí pustily jako první.

Jak předcházet psychickým následkům:
- Cílem kursu nesmí být vyvolání krize. Účastník se však v krizi může ocitnout, protože
kursy jsou silnou zátěží.
- Instruktor neexperimentuje na lidech a pohybuje se pouze uvnitř hranic vlastních
znalostí (například nepoužívá psychoterapeutické postupy).
- V kursech se neotvírají témata, která nejdou kvalifikovaně uzavřít (například spory v
rodině nebo na pracovišti).
- Všichni vedoucí musejí znát psychologická rizika uváděných programů.
- Každý účastník má právo absolvovat konkrétní program stejně tak jako ho nedokončit nebo
dokonce vynechat.
ZDROJ: ČESKÁ CESTA


Až na dno

Zatímco o prázdninách se konají hlavně týdenní akce, babí léto bývá zasvěceno několikadenním pobytům, které slouží k nastartování spolupráce žáků na středních a vysokých školách, a na podzim je v plném proudu sezona pracovněochranářských víkendů a dvoudenních manažerských kursů. Náplň všech kursů však bývá podobná: nechat účastníky sáhnout si na dno svých schopností a možností, vytvořit vypjaté modelové situace, v nichž se dozvědí o sobě samých to, co dříve netušili. Většinou jsou to samé dobré zprávy. »Na takových akcích lidé lépe poznají sami sebe,« shrnuje jednoduše Pavel Činčera z Brontosauřího ekocentra. Už několik dní mezi účastníky kursu prosakuje: »Bude Stalker.« Jeden večer se opravdu u večerního ohně objeví ošuntělý chlapík, každému sprostě nadává a neurčitě popisuje cestu do zóny, ze které není návratu. Inspirace Tarkovského filmem o neradostné budoucnosti je nezastíraná. »Za tři minuty budeš stát na nástupu,« hrubě a znovu s nadávkami budí hned ráno o páté odpuzující návštěvník spáče. Během cesty do Zóny se z něj vyklube pomocník Stalkera, který nechává své ovečky plazit, brodit se bahnem a máčet se v ledovém potoce. Vše v ponuré krajině bývalých lomů, rozpadlých domů a opuštěných kolejí. Až v jednom baráku se na pokraji fyzických i duševních sil setkávají se Stalkerem. »Imaginárně se bojíme vojáků, prolézáme černé díry, ale prožíváme to jako ve skutečnosti,« komentuje svoji zkušenost Ondřej Mourek. Ukazuje se, že jde jen o přípravu k diskusi o základních hodnotách života. Tu vyprovokuje Stalker, ke kterému se po všech trápeních lidé i se svým průvodcem dostanou. Je to autoritativní muž v potrhaném špinavém oblečení, který ví, jak každému sáhnout na jeho slabé místo v duši. Všechno téměř v tranzu končí skokem šipkou přes hořící hranici rovnou do vody v opuštěném lomu. Skokani přitom nevidí, kam dopadnou, a musí tak věřit pouze navigaci Stalkera. »Jediná šance v životě je upřímná spolupráce s ostatními. Trpěli jsme spolu, před živým Stalkerem jsem řekl spoluhráčům, co jsem jim chtěl říci už dlouho, ale i to, co jsem jim naopak nechtěl říci vůbec,« popisuje situaci účastník kursu Jan Hlaváč z Brna a dodává: »V životě se mi tato zkušenost snad bude hodit.« Ondřej Mourek dodává: »Když jsem už nemohl, klidně jsem si řekl o pomoc. Na to jsem nebyl do té doby zvyklý.«

Prožitek s přidanou hodnotou

»Organizátoři dobrého kursu lipnického typu dopřejí lidem prožitek s přidanou hodnotou,« říká s nadsázkou Vladimír Svatoš, který byl dlouhá léta instruktorem těchto kursů pro veřejnost a v současné době vede jejich obdobu pro firmy a školy. Člověk prožívá situace jen tehdy, když se aktivně podílí na dění okolo sebe. Může se účastnit nějaké hry, prožít dobrodružství na řece nebo na skalách či spolupracuje na řešení nějakého logického problému s týmem ostatních lidí. »U spousty her však čeká lidi překvapení. Zjistí o sobě něco, co nečekali, a to může někoho hodně zaskočit a někdy i rozbrečet. Obavy z toho, že někdo kurs nezvládne psychicky nebo fyzicky, jsou ale podle mne zbytečné,« uvádí absolvent podobného kursu nazvaného Heuréka vysokoškolák Hynek Palatin. »Kurs by měl být v ideálním případě impulsem do dalšího života,« přeje si současný předseda Prázdninové školy Lipnice Štěpán Suchochleb a dodává: »Jako by člověka něco nakoplo a on už potom běžel dál.«

Co může a co nesmí instruktor:
Role instruktora vždy musí zůstat na úrovni průvodce hrami, ale nikdy se nesmí stát amatérským psychologem, který se vrtá v duši účastníků kursu. "Můžeme s lidmi dojít jen tam, kam sami chtějí a musíme respektovat jejich přání, když nechtějí dál," vysvětluje Štěpán Suchochleb.
Dobrý instruktor dokáže rozlišit, kdy účastník kursu chce sám, a kdy ho již tlačí vypjatá atmosféra. "Hranice mezi nepřípustnou manipulací a pozitivní motivací je tenká, ale velmi důležitá. Instruktor nesmí dovolit, aby ji někdo překročil," říká Vladimír Svatoš. Proto také platí nepsané, ale zlaté pravidlo, že všichni účastníci musí vědět, že mají možnost ze hry kdykoliv vystoupit. Nemusí skočit do hluboké vody, nemusí hrát v psychologickém dramatu a nemusí vyprávět o svých traumatech. A nemusí to nikdy a nikomu zdůvodňovat.

Tuzemské kursy mají k přírodě spíše ochranitelský postoj
Většina organizátorů prožitkových kursů na celém světě se hlásí k duchu mezinárodní vzdělávací organizace Outward Bound, která vznikla ve čtyřicátých letech. Tento název pochází z námořnické angličtiny a označuje okamžik, kdy loď opouští jistoty přístavu a vyplouvá vstříc nebezpečím širého moře. Každý kurs tak tvoří symbolickou posádku, která se pár dní musí spolehnout sama na sebe a doplout tam, kam má namířeno. Prázdninová škola je členem této mezinárodní organizace již sedm let. Vznikla však dříve, začátkem osmdesátých let a k idejím a pravidlům Outward Bound se dopracovala nezávisle na zahraničních vzorech. Díky úzkým osobním vazbám s hnutím Brontosaurus se přiblížila i k ochraně životního prostředí. "Kursy Outward Bound ve světě se konají na pouštích, pralesech nebo na ledovcích. Tím pádem tam divokou přírodu berou jako samozřejmost. U nás se na ní díváme s pocitem, že to tak nemusí být bez našeho přičinění vždy," vysvětluje rozdíl Vladimír Svatoš.


Jak poznat dobrý kurz od špatného
Nejlepším doporučením kursu je cizí zkušenost. "Kurs jsem si vybral podle instruktorů," uvádí jeden z lipnických účastníků Ondřej Mourek. "Doporučili mi je kamárádi, kteří jeli rok přede mnou. O dva roky po mně pak absolvovali kurs se stejnými lidmi i moji rodiče."
"Tři čtvrtiny účastníků našich kursů se rekrutuje z řad známých, příbuzných a kolegů našich bývalých účastníků," říká Štěpán Suchochleb z Prázdninové školy Lipnice. "Jednoznačně to platí i pro firemní kursy," nepřímo potvrzuje Vladimír Svatoš.
Důležité je také, jaká organizace kurs pořádá. Pokud kurs nabízí Franta Vonásek, kterého nikdo nezná, je těžké odhadnout, jaký bude. Když to samé udělá organizace s mnohaletou tradicí, lze se na ni většinou spolehnout. "Značku kvality lze brát podobně jako například nášivku Levi Strauss na džínách nebo nápis Coca-cola na limonádách," dodává Vladimír Svatoš.


Buďte otevření, ale ne hloupí, doporučuje instruktor firemních programů

Vladimír Svatoš vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Na začátku devadesátých let vedl katedru tělesné výchovy a sportu na pražské filosofické fakultě. Specializoval se na aktivity ve volné přírodě, především rafting, vysokohorskou turistiku a horolezectví. Zároveň byl dobrovolným instruktorem Prázdninové školy Lipnice, z jejíchž idejí čerpá i dnes, kdy je ředitelem firmy Česká cesta. Její instruktoři připravují kursy především pro uzavřené skupiny, což jsou nejčastěji firemní kolektivy.
Nenahrazují vaše hry v kursech normální život?
Hra je modelovou situací, je to život nanečisto. Ale ukazuje se, jak těsné paralely jsou mezi chováním lidí v herních modelových situacích a v reálném životě. Na hře se potom dají velmi dobře ukázat výhody nebo nevýhody určitých přístupů a pravidel ve fungování týmů.
Co přináší absolvování firemního kursu tohoto zaměření pro jeho frekventanty?
Důležité na kursech pro uzavřené kolektivy je, že přinášejí lidem poselství, že dokážou, co by nikdy nečekali. Někdo vyleze na skálu, jiný dokáže hrát divadlo před dvěma sty diváky. V kursu si lidé zároveň potvrdí, že o ně ostatní stojí, berou je a akceptují je.
Jaký to má přínos pro firmu?
Firmy očekávají od programů hlavně zlepšení spolupráce mezi zaměstnanci a podporu neformálních vztahů mezi nimi. Když například šéfa znám jen jako přísného muže, kterého potkávám v kanceláři na chodbě a pak od něj dostanu nějakou zprávu e-mailem, tak je to úplně něco jiného, než když ho znám jako chlapa, který umí hrát na kytaru, má tři děti, uznává podobné hodnoty jako já a, ač je mu pětapadesát let, vylezl na obtížnou skálu.
To zní úplně jednoduše. Není tedy kurs zbytečný?
Ukazuje se, že pro manažerský úspěch jsou velmi důležité sociální dovednosti. Člověk prostě musí být schopen se domluvit s ostatními, což není v Česku úplná samozřejmost. Střední čeští manažeři jsou totiž velmi často pasivní. Jsou zvyklí být pouze převodníkem pokynů od svého nadřízeného směrem dolů na své podřízené. K tomu, aby byli aktivní, musí mít sebedůvěru a tu jim kursy zážitků vlévají do žil.
Jak to vypadá prakticky?
Jestli chtějí firmy rozvíjet řídící schopnosti svých manažerů, pozvou je na náš kurs a my s nimi sehrajeme nějakou hru a po ní se bavíme o tom, jak byla skupina řízená, jaké styly řízení byly použity, zda byly efektivní a jak to motivovalo účastníky.
Sám jste říkal, že mezi hrou a skutečností je velmi úzká hranice. Nepřenášejí si účastníci z kursu do běžného života i negativní zkušenosti?
Rozdíl mezi kursy, kam lidé přijíždějí jako jednotlivci, a kolektivními akcemi je v tom, že ti první mohou odjet a už se navzájem nikdy nevidět. Pracovní kolektivy však musejí spolupracovat stále. Na firemních kursech by si každý měl být vědom, že pro integritu kolektivu je třeba udržet psychickou integritu jednotlivců, a tak instruktoři nerozebírají jejich problémy tak podrobně, jako to činí v jiných programech. Není totiž těžké během jednoho dvou dnů rozvrátit kterýkoliv kolektiv.
Jak to lze dokázat?
Na kursech se navozuje neformální atmosféra, kdy se lidé otvírají a říkají o sobě více než obvykle. Já jim vždycky radím: "Buďte otevření, ale nebuďte úplně hloupí."
Vedli jsme například kurs pro firmu, kde si lidé šli po krku. Byla tam nekompromisní vnitřní soutěž, ve které šlo o to, přeskočit všechny ostatní. Tam se nedalo očekávat, že budou lidé spolupracovat. Základem spolupráce je totiž předávaání informací, ale ty jsou zároveň nástrojem moci. A my jsme měli pracovat na zkvalitnění týmové spolupráce. Kdyby si to naši instruktoři neuvědomili a snažili se rozvíjet důvěrnou atmosféru, tak by na sebe naivnější účastníci mohli říci věci, které by jejich dravější kolegové proti nim použili hned druhý den v práci. Tak jsme se alespoň snažili účastníkům ukázat, že spolupráce s ostatními je pro každého z nich výhodná. Instruktoři přitom nebyli učitelé, ale průvodci, kteří skupinu provázeli a respektovali její možnosti.
A co když se během programu ukáže, že šéf je hlupák?
Jestliže skupina má určitou hiearchii a bude dál pracovat tak, jak je, nemá smysl rozněcovat konflikty a ukazovat nebo dokonce podsouvat, že šéf není člověk na svém místě. Instruktoři totiž nemají odhalovat skryté konflikty, ale jejich práce je poukazovat na kladné stránky kolektivu a případně je rozvíjet.
Ve vypjatých chvílích na sebe člověk nechtěně prozradí mnohé. Nejsou tak účastníci kursů spíše na pozorování než na školení?
V rámci závěrečné zprávy hodnotíme, jak se nám celá skupina jevila. Striktně se však bráníme hodnocení jednotlivců. Pokud se už jednotlivci hodnotí, musí všichni předem vědět, že cílem programu je jejich srovnávání.

Příště už nejezděte, říká účastníkům předseda Prázdninové školy Lipnice
Štěpán Suchochleb vystudoval pražskou filozofickou fakultu. V devadesátých letech se stal instruktorem lipnických kursů a v současné době je předsedou občanského sdružení Prázdninová škola Lipnice.
K čemu slouží lipnické kursy zážitků?
Jsou zaměřené na rozvoj všemožných dovedností, které člověk musí mít k tomu, aby se vyznal v tomto světě. Nestačí totiž něco umět, ale je třeba také vědět, k čemu to člověk potřebuje, jestli někam směřuje, proč vlastně na světě je.
Před rokem 1989 měly tyhle akce společný základ - boj proti nesvobodě. Teď najednou nemáme nějakého očividného nepřítele, ale je velmi těžké se ve světě vyznat. Je plno možností, čím se člověk může zabývat, kudy může jít, co může od světa chtít a to vyžaduje od lidí jejich aktivní přístup.
Jak toho chcete dosáhnout?
Instruktoři jako průvodci uvádějí účastníky do různých modelových situací, které sice nejsou úplně reálné, ale i tak to občas může být dost velká zátěž. Učí lidi vyznat se sami v navozené situaci. Snaží se, aby až budou opravdu v nějaké reálné životní situaci, například v nějakém průšvihu, aby v sobě našli sílu, schopnosti a odvahu ji řešit.
V extrémních situacích přece bojuje každý sám za sebe. Jak mu může nějaký kurs pomoci?
Existuje spousta lidí, kteří ukazují nějaký horizont a vůbec nechtějí, aby o něm člověk nějak pochyboval a ptal se, k čemu to je, když půjde zrovna touto cestou. Výsledkem jsou různé sekty, zjednodušená politická schémata, alkoholismus, drogy a vůbec všechny únikové prostředky. My se snažíme nenabízet lidem jeden z nich, ale ukázat jim způsob, jak se v té mnohosti mohou vyznat.
Není na škodu, že se člověk v kursech mnoha oblastí jen dotkne, ale z každé má jen trochu?
Otvírání obzorů možností je hlavní impuls do života. Dnešní svět se zdánlivě ubírá cestou specializace. K tomu, aby byl člověk úspěšný, je potřeba, aby ovládal něco úplně skvěle. Musí být geniální počítačový programátor, aby se uplatnil, musí ovládat něco úplně do detailů, aby měl ve společnosti úspěch. Plno lidí má díky tomu svět zúžený jen na jednu oblast. My nabízíme lidem, aby se neubírali jen jednou cestou, ale aby posuzovali svět v jeho komplexnosti. Takže proto se snažíme poskládat programy z různých částí.
Častá představa je, že na Lipnici se lidé honí v blátě, nespí a skáčou ze skal do zatopených lomů. Jak je to ve skutečnosti?
Ve chvíli, kdy se účastník přihlásí, tak mu instruktoři začínají posílat dopisy. Nejsou jen o tom, že si má s sebou vzít baterku a spací pytel, ale připravují ho na zážitek, který ho čeká třeba až za půl roku. Dostává například úkoly, kterými se má zabývat, nebo návody, které má splnit. Udržuje ho to v určitém očekávání a napětí a zároveň naladí na tóny, ve kterých se bude kurs odehrávat.
Základními kameny kursu jsou potom jednotlivé programy, kterým říkáme lipnická klasika. Například se tam tančí, lidé si hrají na minulost či budoucnost, diskutují, meditují nebo třeba lezou na skály.
Kdo kursy připravuje a vede?
Prázdninová škola Lipnice vybírá instruktory z řad svých účastníků. Některým lidem z těchto kursů nabízí jejich instruktoři možnost spolupráce. Protože je to ale práce dobrovolná, tak se někdy stane, že ti nejlepší zájem nemají. Kdo ale projev88í zájem, stává se elévem, který se podílí na přípravě kursů a zároveň během dvou let projde instruktorským kursem. Tak získá určitou úroveň vědomostí především v sociální psychologii, teorii her, zdravovědě a produkci. Kromě toho musí ovládat i základy aktivit v přírodě, jako jsou vodácké sporty, cyklistika, práce s lany nebo orientace a přežití v přírodě.
Má smysl, aby na kurs zážitků jezdili lidé vícekrát?
Cílem není, aby lidé jezdili jednou na jeden, podruhé na druhý kurs. Naší snahou je, aby lidé kursy dál nepotřebovali. Když kurs splní svůj účel, dá jeho účastníkovi impuls do života, a tak už nepotřebuje jet na další. Lidem, kteří se hlásí znovu, obvykle říkáme: "Už nejezděte."
Jsou programy pro normální lidi přijatelné?
Někdo si pod pojmem dovolená představuje mít nohy nahoře a pak přijede na kurs a je překvapený, že musí být aktivní a to občas bolí. Za poslední tři roky však některý z kursů opustili jen dva lidé.


Na tábory se jezdí opakovaně, říká předseda Brontosaura
Pavel Činčera absolvoval přírodovědeckou fakultu Karlovy Univerzity. Již dvanáct let se angažuje v hnutí Brontosaurus, které v sobě spojuje ekologické vzdělávání, práci pro ochranu přírody a zábavu.
V současnosti pracuje v Brontosauřím ekocentru Zelený kruh a zároveň je předsedou Brontosaura v Praze 7.
Co od brontosauřích kursů očekávají jejich účastníci?
Chtějí se bavit, někdy i něco udělat pro přírodu. Ale obvykle toho nesmí být moc. Dost často si potřebují povídat a diskutovat.
Pokud to srovnám s dobou před pár lety, zajímají se více o zábavu a k práci mají ostražitější vztah.
A co si mohou odnést do života?
Získají nějaké informace o přírodě a problémech životního prostředí. Někdy dostanou chuť něco pro přírodu dělat. V tomto směru si ovšem nedělám velké iluze, protože ta jim vydrží málokdy dlouho. Celková náplň kursů je nejvíce zaměřená na osvětu.
Kdo tedy jsou lidé, kteří na vaše akce jezdí?
Většinou jsou to středoškoláci a vysokoškoláci mezi sedmnácti a třiadvaceti lety. Obvykle mají pozitivní, byť nejasný vztah k přírodě. Je zajímavé, že většina mívá sklon k tvůrčím aktivitám jako je divadlo nebo psaní povídek či básní.
Pokračují nějak navázané vztahy?
Mnozí jezdí na prázdniny s Brontosaurem opakovaně. Navíc připravujeme víkendové srazy účastníků každého tábora i během roku. Obvykle jsou spojené s brigádou v nějaké přírodní chráněné oblasti.
Na co se mají prakticky připravit budoucí účastníci táborů?
Někdy se spí lépe pod střechou a někdy i v posteli, někdy hůře přímo na zemi, ale téměř vždy ve vlastním spacím pytli. Potom je v programech práce jako sázení, obžínání nebo vyřezávání stromků, pálení klestí a podobné činnosti, které zvládne každý. Kromě toho mohou účastníci čekat různé ekologické přednášky, diskuse, praktické biologické dovednosti, výlety a samozřejmě hry.

Kurs by měl být v ideálním případě impulsem do dalšího života.

Autor:
  • Nejčtenější

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

22. března 2024  19:07,  aktualizováno  20:05

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

24. března 2024

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

26. března 2024  15:14

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila....

Budu upřímná, jedno dítě mi stačí, přiznává Patricie Pagáčová

22. března 2024

Moderuje jenom výjimečně. Patricie Pagáčová se cítí být především herečkou. I když na velkou roli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Konec konspirací. Diagnóza princezny Kate přepisuje příběh uplynulých týdnů

23. března 2024  17:15

V královské rodině představuje Kate (42) závan svěžesti. Z lavičky v rozkvetlé zahradě vyslala...

Leona Machálková učila svoji pákistánskou „snachu“ česky

29. března 2024

Konečně mohla Leona Machálková (56) v Praze přivítat přítelkyni svého syna Artura Šípka (21) Zehru....

O panenství přišla Wilsonová v 35 letech. Lidé nemají být pod tlakem, říká

28. března 2024  18:18

Australská herečka a komička Rebel Wilsonová (44) prozradila, že o panenství přišla relativně...

Usadím se tam, kde najdu muže, říká herečka Vica Kerekes

28. března 2024  16:30

Slovenská herečka s maďarskými kořeny Vica Kerekes dnes slaví 43. narozeniny. Pracovně pendluje...

Otec umírá, chci se rozloučit, oznámila odchod ze Survivoru další celebrita

28. března 2024  13:49

Reality show Survivor Česko & Slovensko 2024 přišla o další účastníky. Kvůli vážné nemoci otce se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...