Brzké vstávání si vynutila nemoc. Když chce v sedm hodin odejít do práce, musí dvě a půl hodiny předtím začít cvičit. Bechtěrevova nemoc, zvláštní (rozuměj: nejtěžší) forma revmatického onemocnění, způsobuje, že tělo přes noc ztuhne. A tak ho každé ráno zase musí rozhýbat. Ze začátku to bylo těžké, dnes si zvykl: "Je to i o duchu. Srovnáte si to všechno v sobě."
Okupaci jsme prožívali
Na stěně jeho panelákového bytu visí několik koláží Jiřího Koláře. Podobné najdete v pařížském chrámu moderního umění, Centre Pompidou, mezi díly nejslavnějších umělců. Kdyby je prodal, mohl by v Paříži prožít krásný měsíc, možná dva tři. "Kolář? To, co vidíte, není důležité. Důležitý je člověk, který to dělal. Byl to můj přítel. Měl hezké oči, kterými se uměl s nadhledem dívat na svět kolem nás," říká muž, který se většinou baví právě o výtvarném umění nebo o hudbě a kouří dýmky.
Když v červenci skončil na postu prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, čekaly ho tři měsíce prázdnin, než se do svého křesla v říjnu zase vrátil. Tři měsíce nečinnosti. Spoluorganizoval další cyklus koncertů komorní hudby Stamicovo kvarteto a hosté, spojený se sbírkami na charitativní činnost. Téměř při každém loňském koncertu se vybralo okolo patnácti tisíc korun, letos by sbírky měly pomoci obnově památek zničených povodněmi. "Pro nějakou drobnou akci to může být velká pomoc," dodává k tomu Voleník.
A hlavně se podílel na přípravě desátého ročníku Haydnových hudebních slavností v Dolní Lukavici na Plzeňsku, odkud pocházejí jeho rodiče. V osmnáctém století ještě mladý hudebník a budoucí skladatel Haydn působil na tamním zámku jako kapelník. Po pár letech Plzeňsko opustil a už se tam nevrátil. "To byl důvod, proč jsem neemigroval. Že bych se nemohl vrátit. Ale většina mých kamarádů emigrovala. Dvakrát jsem byl u hranic," říká Voleník na téma návratů.
Samozřejmě, bylo to v osmašedesátém, po jedenadvacátém srpnu. Bylo mu tehdy osmnáct. "Silně jsme okupaci prožívali a přemýšleli jsme, jak se ozbrojit. Představte si, taková blbost!"
Cestovatel o berlích
Jako kluk četl dobrodružné cestopisy Američana Richarda Halliburtona. Zvlášť mladí lidé je milovali. Halliburton procestoval celý svět; jak to muselo působit na někoho, komu Sověti před očima zavřeli hranice. Jednou si Halliburton pronajal cirkusového slona a přešel s ním Alpy, aby dokázal, že Hannibal mohl zaútočit se slony na Řím.
Jindy skočil do Studny smrti v Mexiku, kam Mayové házely lidské obětiny, pak spal na vrcholu egyptské pyramidy. A Voleník - samozřejmě mladý Voleník, což znamená také zdravý Voleník - snil o tomtéž.
Když se otevřely hranice, měl už berle. Co může nově nabytá svoboda pohybu nabídnout muži, který je od roku 1978 invalidním důchodcem? Avšak přišel leden 1994. Egyptské pyramidy v té chvíli nebyly jedinou tamní atrakcí. Návštěvníci z celého světa pomáhali bláznivému českému turistovi o berlích vyšplhat se na vrcholek.
"Snil jsem, že na špici budu přes noc jako Halliburton," vzpomíná Voleník. Skončil asi ve třetině, ale zjistil věci, které samotář, snílek (a zdravý muž) Halliburton nejspíš netušil. Totiž že jeho postižení mu umožňuje vidět svět kolem sebe jinak. "Jsem takový kulhavý poutník. Ten nemůže spěchat, tak musí víc koukat kolem sebe, a vidí víc věcí než ten, kdo letí jako drak. Svým způsobem byla ta nemoc darem."
Skončíš jako Quasimodo
Na začátku však jeho nemoc jako dar zrovna nevypadala. Začala ho zlobit už v šestnácti. Byly chvíle, kdy se nemohl postavit na nohy. Měl dostat modrou knížku, ale odvedli ho na vojnu. A když ho to bolelo, tím hůř. Lampasáci ho pěkně podusili. Nemoc se mu při službě (komunistické) vlasti pěkně rozeběhla a nakonec ho museli pustit. Avšak to ještě neměl tušení, co mu hrozí.
Jeho otec se podruhé oženil, vzal si lékařku, shodou okolností specialistku na revmatická onemocnění: "Asi to myslela dobře, ale řekla mi přesně a otevřeně, co mne čeká. Že nejdřív skončím jako Quasimodo a nakonec mne bude čekat vozíček."
Při téhle vzpomínce se neusmívá. Tehdy neprožíval nejlepší období. Jeho přítel, silně věřící v Boha, stál vedle něho. Voleník se opíral o tágo - ne z dlouhé chvíle, ale protože už nemohl chodit - a naslouchal slovům onoho přítele: "Pánbůh tě má rád, když tě tak zkouší." Mlčel, ale myslel si, že to tágo o něj přerazí.
Pak si uvědomil, že jiní jsou na tom hůř. A že jsou také lidé, kteří vypadají zdravě, ale jen na první pohled. "Každý máme svůj kříž, který neseme životem. Ten můj je jenom trochu víc vidět." Tehdy se rozhodl, že se nevzdá. Bude cvičit a studovat. Když se bývalý elektrikář s průmyslovkou hlásil na práva, měl už invalidní důchod. Studia na Karlově univerzitě dokončil v roce 1983, stal se podnikovým právníkem v Teplicích.
Krvavý revolucionář
Bylo to dobré - byl právník jako otec. Nevěděl, že jednou bude zase žít v Praze, odkud Voleníka staršího vyhnali komunisté poté, co vrátil Gottwaldovi vyznamenání za odbojovou činnost. Ale už zase zvolna cítil pevnou půdu pod nohama.
"Získával jsem smysl života tím, že jsem začal pomáhat postiženým. A pak se ukázalo, že můžu pomáhat i zdravým. Je to krásný pocit, že můžu být užitečný - navzdory lékařským prognózám." A nevypadat jako Quasimodo také nebylo k zahození.
V druhé polovině osmdesátých let se zapojil do ekologického hnutí ve zdevastovaných severních Čechách. Pak přišel listopad 1989 a Voleník byl revolucionář. Nová doba kácela staré modly. Voleníka zvolili, aby jel do Ústí nad Labem rozhodovat o osudu sochy komunistického autora, který dostal za úkol postavit mezi panelovými domy v Teplicích dílo vyjadřující pocit štěstí.
Vytvořil koně. Ležícího a usmívajícího se koně. "Všichni stáli a čekali, že budu proti té soše." A v tom komunistovi byla prý malá dušička. Viděl revolucionáře o berlích, který se možná bude mstít. Ale Voleník řekl: "Proč to ničit? Jde to dát někam jinam."
O mnoho let později k němu ten sochař na nějaké vernisáži přišel a vyprávěl mu o svém strachu. Myslel si, že je jako Saint-Just, krvavý pes francouzské revoluce. Že je postižený, a bude se proto mstít za všechny ostatní. "Ale nemoc mne naučila mít lidi ještě raději. Snažím se dávat lidi spíš k sobě než proti sobě," říká "revolucionář o berlích". Ostatně věděl, že Saint-Just skončil pod gilotinou...
Nevěřím provokacím
Prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu je devět let s onou tříměsíční přestávkou. Několik roků pendloval mezi Prahou a Teplicemi, kde měl rodinu. Jeho post je považován za ten nejméně vděčný v Česku. Navíc ho kdekdo může podezřívat, že se mstí za své berle jako autor usmívajícího se koně.
"V téhle zemi je to těžké," vzdychne si šéf kontrolorů, když přijde řeč na úplatky. "Je to klání s větrnými mlýny, ale je potřeba s nimi bojovat." Ví, o čem mluví: zažil úplatkářskou aféru přímo na svém úřadu. Zatím naštěstí jen jednu. Kontrolor požádal o úplatek za to že "upraví" protokol.
"Člověk, na kterém byl úplatek vyžadován, měl pocit, že mi může důvěřovat, a řekl mi to. Mně se to v hlavě spojilo i s jinými případy. Řekl jsem to přímo ministru vnitra Grossovi. Pro jistotu." Překvapivě si však nemyslí, že by bylo dobré proti úplatkům bojovat řízenými provokacemi. "Nemám provokace rád. Nevěřím jim. Dost na tom, co lidé udělají sami o sobě. Každý máme skulinku..."
Je přesvědčen, že nejdůležitější je výchova. "Nač umělé provokace? Stačí zkoušky, které přinese život. Člověk se musí bát sám sebe a mít morální brzdy." Sází také na dobré lidské vztahy a na práci. "Musím být užitečný. Není podstatný finanční přínos, ale možnost dělat něco, co má smysl. To je motor mého života."
Vtom zvoní telefon. Volá malířka Adriena Šimotová. "Člověk má hodně kamarádů, ale není to tak, že bych pro kamaráda udělal všechno, pokud by to nebylo vnitřně únosné. To je vlastně limit přátelství, aby mohlo existovat."
|
LUBOMÍR VOLENÍK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl Hned po revoluci jsem se stal poslancem Federálního shromáždění ČSFR. Nejdříve za OF, později jsem vstoupil do ODS. Od roku 1993 jsem prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu. Manželka Ivana je odbornou asistentkou v oboru ošetřovatelství na lékařské fakultě. Mám dva syny, dva vnuky a jednu vnučku. • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
