Karel Gott popíjí kafe a co chvíli na něj míří pohledy hostů. Jako by nevěřili.
Zdálky svižně přicházejí dvě dámy po padesátce a jakmile se přiblíží k našemu stolku, nápadně zpomalí.
Údivem až málem zakopnou a ještě po deseti metrech se otáčejí. Nespletli se, byl to "jejich" Karel Gott.
Když jsem v hotelové recepci mnichovského hotelu řekl, s kým mám schůzku, lidé se hned začali otáčet. "Karel Gott je tady? Mein Gott. Překvapí vás ještě takový zájem?
Nepřekvapí mě, že mě Němci znají. Jsem televizně známá tvář. Co mě ale překvapí, jsou ty kladné ohlasy. Nikdo se tady do mě nestrefuje.
Tedy velký rozdíl v porovnání s Českem?
Nerad bych si stěžoval. Ale je u nás pár lidí, kteří se do mě pořád navážejí. Jsou to pořád ti stejní a bohužel jsou nejvíc slyšet. Tady to nikoho nenapadne. Kdo mě nemá rád, přepne jinam.
Sedíme v kavárně, ale kolem v ulicích je plno těch krásných bavorských hospůdek. Chodíte do nich?
Strašně rád. Němci jsou upovídaní stejně jako my. To se mi líbí. Nemám rád noblesní restaurace a hotely, kde vás nic nepřekvapí. V každé zemi hledám tradici. Říká se, že český sedlák nejí to, co nezná, tak já jsem opak. Musím všechno ochutnat.
Tedy i bavorské pivo?
To kalné, kvasnicové, no jistě. V létě si vozím do Prahy celou bednu. U nás se ho pokoušeli zavést v devadesátých letech, ale nějak se neujalo. Český pivař, když vidí kalné pivo, má dojem, že je zkažené. Už jsem tu dokonce zažil, že ho Češi reklamovali. Přitom je tak osvěžující!
To skoro vypadá, že ho máte radši než české.
Tak pozor, všechno ke svému. Není nad to si dát po české vypečené kachně dobrou plzeň.
V Německu jste natočil osmdesát alb. Všechna v němčině?
Ano. A něco v italštině, pokud jde o klasiku.
Jak dobře jste uměl německy, když jste tam poprvé přijel?
To bylo v roce 1968, poté, co jsem se vrátil z Las Vegas. Udělal jsem první singl a hned zlato. Pak vyšlo první album a taky zlato. Mluvil jsem tu anglicky, ale velice rychle jsem pochopil, že pokud chci udělat kariéru jako Čech, musím umět německy. Dobře německy. Abych byl interpretem, kterého si vezmou za svého. Unser (náš) Karel Gott, to je pojem, který mi nejvíc lichotí. Jsem jejich. Proto jsem i svého prvního manažera Františka Spurného poprosil, aby na mě první rok i v autě cestou sem mluvil německy.
Ale to Las Vegas by mě taky zajímalo!
Měl jsem tam spoustu zajímavých nabídek, ale všechny měly stejnou podmínku: zůstat natrvalo. Kdybych jezdil sem a tam, žádný manažer by mě nechtěl.
Přemýšlel jste o tom?
Přemýšlel, moc. Doma už jsem byl Slavíkem, měl jsem plné sportovní haly, šanci v Německu a teď v Americe. Zkusit to tam? Ale co když to nevyjde? Pak už by nebyla cesta zpátky domů. Nebo se vrátit s ostudou? Nevyšlo mu to v Americe a my jsme mu teď dobrý.
Na druhou stranu, anglicky už jste uměl.
Musel bych se ale naučit tak, aby nebyl slyšet přízvuk. Nesmělo být poznat, že jsem Evropan, to byla podmínka. Později jsem ty lidi potkal v Londýně a ptám se: Co Iglesias, který má u vás úspěch? To je čistá angličtina? A oni, že prý to je něco jiného, že on má ten latinsko-americký temperament. Milovník z latinských zemí, to je pro americkou ženu vrchol.
Tygři, lvi... a Gott
Mluvili jsme o emigraci do Spojených států, ale vy jste zvažoval ještě jednu: o pár let později do Německa. Dají se ty dva momenty srovnat?
Mě to do Ameriky lákalo z jednoho důvodu: když jste úspěšný tam, máte úspěch po celém světě. Někdo mi občas polichotí a řekne, že jsem světově uznávaný zpěvák, ale já jsem lokální zpěvák. Pro Čechy, pro Rusy, pro německy mluvící země. Světový je ten, kdo má hit po celé planetě a jehož desky koupíte všude. Toho dosáhnete jedině v anglicky mluvících zemích. Ale něco mi to dalo: uvědomil jsem si, že přesně vím, jak na ně.
Povídejte!
Musíte se lišit. To je, co Američané chtějí. Oni neřeknou "he is good, je dobrý, ale "he is different, je jiný, liší se. Nedělá za sebe Sinatru ani Elvise, ale je svůj, a navíc tak trochu exot. Já byl z Evropy a navíc první z komunistické země. Američané jsou v tomhle hodně hraví. Pro ně jsem byl zkrátka exot, kterého si vyzvedli zpoza železné opony, a tak mě každý den prezentovali. Jako cvičenou opičku. "Dámy a pánové, přímo zpoza železné opony, pan Karel Gott. Byli hrdí a říkali: My jsme ho tam odsud dostali! Tady už bylo všechno, tygři, lvi, sloni na jevišti, vodopády, přemety na motorkách, ale komunistu, toho jsme tady ještě neměli.
Komunistu?
Já jim říkal, že nejsem ve straně, ale oni jen mávli rukou. Nech to na nás. Nebo říkali: Přichází největší evropská pěvecká hvězda... Ale já přece nejsem největší evropská hvězda, povídám jim. A oni zas: Nech to na nás, tady je všechno největší. V Americe jsem dostal obrovskou školu, bez ní by moje kariéra v Německu možná vůbec nebyla. Já se vrátil tak drzý a sebevědomý, že mi všechno připadalo jako hračka. Už předem jsem chodil na jeviště jako vítěz, tak mě to naučili. Neděkuj pořád, neklaň se, jsi moc slušnej. To oni ti nakonec musejí poděkovat vestoje. To oni musejí být rádi, že tě mohli slyšet.
Z Ameriky se snad každý vrací s větším sebevědomím. Ale úplně jsme utekli od té emigrace do Německa.
V Německu jsem byl už jako doma. Když jsem začínal, Mnichov byl symbolem mládí. Hrály se muzikály a všechno tu ohromně žilo. Němci vítali každého, kdo něco uměl, a byli hrozně pohostinní. Vůbec jsem si tady nepřipadal jako v zahraničí. Tedy až na jeden moment: když jsem se blížil zpátky k hranicím. Říkal jsem si, že to může být naposled. Stačí malá závist, stačí, když se někomu znelíbím. Oni už by něco vymysleli, dobře věděli, jak to udělat. Třeba by mi něco našli v autě. Věděli ale, že se můžu kdykoliv rozhodnout v Německu zůstat, že mě nemůžou moc rozzlobit. Už jsem byl populární a jezdit ven mi úplně zarazit nemohli. Navíc jsem byl vývozní produkt. Nakonec jsem rád, že jsem vydržel s nervama, byla to obrovská zkušenost. Přejíždět čáru, kterou udělaly vítězné velmoci, žít ve dvou různých světech, které přitom byly tak blízko...
V televizi budu míň
Skoro se mi zdá, že se konec roku nepozná jen díky vánoční výzdobě v ulicích, ale taky podle toho, že v televizi přibývá Gotta. Co byste si pomyslel, kdyby vás nějaká z nich neoslovila?
To se spíš stane z mé strany. Sám jste to řekl: Je moc Karla Gotta, dřív se říkalo přegottováno. Už jsem to cítil o minulých Vánocích: na České televizi se mnou běžela talkshow Mirka Donutila, přepnul jste na Primu a tam jsem byl zase já v talkshow Jirky Krampola. Gott, Gott, všude Gott. Těm, komu se to nelíbí, to usnadním, budu si víc vybírat. Kdo mě nemá rád, ať přepne. Ať nemá újmu na zdraví, jak to řekl jeden architekt z Hradu. Sám si jistě vydělává dost, aby si koupil satelit.
Aby ale nepřepnul na RTL a tam nebyl Gott...
Tak to se vám povedlo, to by byl dobrý fór.
Podle čeho si budete televizní stanice vybírat? Podle sledovanosti?
Všem odpovídám jednou větou: Děkuju za nabídku, ale musím zvážit nápad. Někdy s ním přijdou hned a někdy si o něm chtějí povídat. Tak to zkoušíme. Stane se, že se bavíme tři hodiny, a pak si řekneme: Víš co, nemá to cenu. Někdy se bavíme dvacet minut a já ten scénář beru.
Vzpomeňte na svůj první televizní Silvestr. To přece musel být proti dnešku ohromný rozdíl!
Byl rok 1963, myslím. Vysílalo se přímo, takže jsme na Silvestra všichni museli být ve studiu. Dneska mám ze živých vystoupení hroznou trému, ale tehdy jsem byl drzý. Něco jste řekli, zazpívali a nic nešlo vzít zpátky. A že se v té době dost schvalovalo!
Dostávali jste instrukce, co můžete říct a co ne?
To jsme každý dobře věděli. Řeknete něco nevhodného a končíte.
Dá se to vůbec srovnat s dneškem? S těmi obřími nasvícenými show, kde se pouští smích z reproduktorů?
Mě tehdy lákala jiná věc: televize měla jediný program a ohromnou sílu. Dneska je v ní kdekdo, lidi, které nikdo nezná. Tenkrát když jste vystoupil v televizi a druhý den šel po ulici, bylo to něco. Lidé se otáčeli. Dneska si vás nikdo nevšimne.
Skoro to vypadá, že vám současná podoba televize vadí.
Všechny pořady, které u nás běží, vám řeknu, jak se jmenují v Německu nebo v Americe. Milionář a další. A co určitě přebereme, je Německo hledá Superstar.
Už jsme přebrali. Právě probíhají konkurzy.
Tak vidíte, to jsem ani nevěděl. Superstar, to se mi vždycky zdálo přehnané. Nejdřív člověk musí být star. Ale ta show se u nás chytí, uvidíte. Najednou bude hodně zpěváků.
Nebojíte se konkurence?
Nebojím. Čím víc jich bude, tím menší budou mít šanci rozjet se do čtyřicetileté kariéry, jakou jsem zažil já. Nás tenkrát bylo málo: já, Matuška, Olympic, Vondráčková, Petr Novák. Ale taky jsem začal na soutěži talentů.
Z vyprávění a z archivních záznamů se mi zdá, že jste byl v těch televizních pořadech jaksi nedotknutelný. Že by si nikdo nedovolil za vámi přijít a navrhnout, že vás s rozčepýřenými vlasy a v poutech přitáhne na jeviště a ožení, jak to před dvěma lety na Silvestra udělala Nova.
Neuměli si představit, že bych dělal srandu. Tak mi to později i řekli. Pane Gotte, když vás vidíme, slovo legrace k vám nejde.
Takže vás nápad z Novy potěšil?
Petr Novotný mě nemusel přemlouvat. Stejně jako to nemusí dělat Karel Šíp. Humor mám rád, ale ne ten přímočarý s házením dortů do obličeje. Lidem se líbí, když si umíte udělat srandu sám ze sebe. Když pro ně nejste ten Karel Gott, co celý v bílém kráčí dolů po schodech a zpívá.
Věděl jsem, co nesmím zpívat
Pojďme podobně zavzpomínat na Slavíky. Je rok 1963, vaše první vítězství. Jak jste se o něm tehdy dozvěděl? Zavolali vám snad z Mladého světa a řekli "Dobrý den, Karle, vyhrál jste Slavíka. Zastavte se pro něj. Nashle."
Dost podobně, oznamoval mi to Jiří Černý. Přišel ke mně domů s fotografem a zazvonil. Tehdy nebyl žádná show. Prostě mi oznámili: Poté, co jsi byl loni na 49. místě se třemi hlasy, máš teď Slavíka.
Letos jste dostal Slavíka číslo devětadvacet. Na které z těch období vzpomínáte nejvíc?
Z každého nového mám čím dál větší radost, to je jasné. Ale první Slavík byl šok, z toho jsem se nevzpamatoval dodnes. Tehdy na mě byly různé ohlasy. Do redakce zábavy v televizi dostávali dopisy a po letech mi říkali: Kdybychom ti je ukázali, sevřelo by se ti hrdlo a nezazpíval bys ani notu. Ty nadávky... No a pak už přišly potlesky. Mezitím nebylo nic, což je vždy dobré znamení.
Co kdybyste v té době, dejme tomu v roce 1975, zazpíval na koncertu píseň Hej, páni konšelé?
O té jsem věděl, že ji zpívat nemám, a hotovo.
Kdo vám to zakázal?
Víte, oni to ideologové po roce 1969 dělali chytře. Nic písemně nezakázali - ani písně, ani interpreta. Nikdo nikdy neviděl na papíře slova: Zakazujeme. Nebo: Nesmí na obrazovku. Pořadatelé ale věděli, koho smějí angažovat a koho ne, a my jsme se to naučili chápat. Tuhle konkrétní písničku musel Supraphon stáhnout a sešrotovat. Tak mi došlo, že s ní nesmím provokovat.
Byla ještě jiná?
Můj bratr Jan.
To jsem slyšel. Když na konci sedmdesátých let vyšla, prý se mezi lidmi rozšířilo, že byla o Janu Palachovi.
Taky že byla! Ale tenkrát jsem to nemohl říkat. Ovšem hned se našli lidé, kteří to udali. Tady to bylo horší. Hej, páni konšelé byl singl, ale tohle bylo celé album. Navíc krásné album, jedno z mých nejhezčích, a taky stálo hodně peněz. První náklad byl sto padesát tisíc a celé se to mělo stáhnout. Tehdy jsem oslovil na ústředním výboru takzvaně neoblíbeného Müllera a on to zachránil. Řekl, že jsou to blbci, a desek se pak prodalo čtvrt milionu.
Stejně znám pár lidí, kteří dodnes nevěří, že jste v té době zpíval o Janu Palachovi.
Tenhle Müller taky dělal, že tomu nevěří.
To je další věc, která mě zaráží. Hájíte člověka z nejvyššího vedení komunistické strany!
Tyhle chlapy nejde zamíchat do jednoho kotle a smést je pod stůl. Kolikrát někdo řekl něco na jevišti, hrozil průšvih a Muller zvedl telefon a zařídil to. Věděl jsem ale, že s tou písní už nesmím zlobit na jevišti.
Vítali mě květinami
Když vidím, jak se za vámi lidé při našem rozhovoru otáčejí, pojďme si ještě chvíli povídat o Německu. Jezdíte sem skoro čtyřicet let. Kdybych teď nasedl k vám do auta, zavezete mě bez mapy, kamkoliv si řeknu?
V Mnichově určitě, ten znám jako Prahu.
Řídíte sám?
Většinou ano, auto si tady půjčuju. Na turné ale mívám řidiče.
Jezdil jste do východního Německa, do západního, to tehdy nebylo zrovna obvyklé.
Nechci to říkat bombasticky, ale připadal jsem si jako zvláštní hudební diplomat. Já snad byl člověk, který nejvíc přejížděl. A dostat se do západního Berlína, to nebyla žádná legrace. Měl jsem trvalá víza nebo trvalé doložky, což bylo dané smlouvou s Polydorem. Ta mě zachránila, stálo v ní, že musím být k dispozici nejen při natáčení, ale i při propagaci. Tedy že musím do televize, do rádia, dělat koncerty.
Muselo být těžké se do západního Německa dostat!
Strašně těžké. Kdybych přišel o dva roky později, už by to nešlo. V roce 1968 nás svět bral se sympatiemi a západní Berlín byl pro nás kvůli propagaci důležitý. Někdo musel čekat na povolení pět měsíců a mně to Pragokoncert zařídil okamžitě. V Berlíně mě vítali se zvědavostí. Byl jsem zpěvák ze socialismu a oni byli zvědaví, jak to ti sousedi za čárou dělají.
To by mě zajímalo, jak se na vás dívali, když jste do Německa přišel úplně poprvé. Vždyť bylo teprve dvacet let po válce.
Přijali mě s ohromnými sympatiemi. Scéna byla posetá květinami.
Nepřehánějte!
Nepřeháním. Lidé házeli z jeviště květiny, bylo to úžasné. Pro ně tím nastal jakýsi zlom, byl jsem první z Československa. Dvacet let po válce v Německu řádily studentské revolty, a to velmi radikálně. Hořela auta, byly vymlácené výkladní skříně a vlasatci vyšli do ulic. Do toho přijel zpěvák z takzvané země nepřátel a pozor: on to byl vymydlený chlapec, slušně oblečený, přesně tak, jak si ženy představovaly, že má vypadat muž. Dnes jsou z těch vlasáčů bohatí právníci, manažeři velkých firem, a když se jich na tu dobu zeptáte, říkají: No to víte, byli jsme mladí. Takovou omluvu nepřijímám. Zažil jsem to, vždyť to byla málem občanská válka.
Skočme pár let v čase. Popište svůj první koncert ve sjednoceném Německu.
V bývalém NDR nastal útlum. Politické změny byly tak velké, že lidi měli jiné starosti než chodit na koncerty. Nechtěli zase vidět Gotta, kterého přece viděli loni.
A váš současný pohled na Německo? Zajímá mě například ve vztahu k Evropské unii a k neshodám nad návrhem evropské ústavy.
Evropa se nikdy nemůže dohodnout na společné věci. Jedni jsou vyspělí průmyslově, druzí v zemědělství... Říká se, že neúspěch jednání o ústavě zavinil Berlusconi, ale já si myslím, že ne. Nikdo nemůže chtít po velkých zemích, aby kus toho co vybudovaly, daly těm malým, které jim nesahají ani po kotníky. To nejde.
Když jsme se dostali k politice, jak po několika měsících hodnotíte akci umělců, kteří vás prosazovali při volbě prezidenta.
Dnes už každý ví, že to ti kluci nemysleli vážně, že to bylo jen popíchnutí politiků. Že bych seděl na Hradě a za pár dní četl novoroční projev? Já budu mít na Nový rok v televizi daleko větší prostor! (smích)
Vy ale nejste člověk, který by konce roku bůh ví jak prožíval. Věřím tomu, že byste si klidně dovedl představit Štědrý den jinde než doma. A co Silvestr?
Ten strávím v Düsseldorfu. Vystupuji s big bandem a hrozně se na to těším. Je fajn, že nemusím být nikde ve společnosti a být vtipný. Na Silvestra musí každý dokazovat, jak je zábavný, a ne vždy to vychází.
Karel Gott
Narodil se 14. července 1939 v Plzni. Vyučil se elektromontérem a pracoval v ČKD, v té době začal zpívat a studoval konzervatoř. Při angažmá v Semaforu (1963-64) se proslavil, poté spoluzaložil Divadlo Apollo (1964-67). Nazpíval téměř 150 dlouhohrajících desek, celkem prodal kolem 30 milionů nosičů doma i v zahraničí, především v Německu. Držitel mnoha zlatých, platinových a diamantových desek. Vystupoval ve všech zemích Evropy, v Japonsku, Kanadě a Spojených státech. V letech 1963-90 vyhrál dvaadvacetkrát anketu Zlatý slavík, poté sedmkrát získal Českého slavíka, naposledy před několika týdny. Je svobodný, má dcery Dominiku (narozena 1973) a Lucii (1987).
 Karel Gott on-line odpovídá na dotazy čtenářů iDNES (24. dubna 2002). |
 Karel Gott se svou přítelkyní Ivanou Macháčkovou. |
 Karel Gott s přítelkyní Ivanou Macháčkovou. |
 Jadran Šetlík: Karel Gott. |
 Stanislav Gross a Karel Gott s přítelkyní Ivanou Macháčkovou ve Státní opeře v Praze na charitativním koncertu hvězd české populární hudby Královny 2003. |
 |
 Radoslav Brzobohatý, František Janeček s přítelkyní Terezou Mátlovou a Karel Gott. |
 Helena Vondráčková a Karel Gott (30.10. 2003) |
 Ještě předtím, než Vondráčková na přelomu tisíciletí chytila druhý dech, byla jednoznačnou královnou českého popu Lucie Bílá (na fotografii). Není tedy divu, že tehdy zpíval Gott s ní. A není divu, že si teď vybral Balogovou. |
 Karel Gott na udílení Českých slavíků. |
 Karel Gott na letošním udílení Českých slavíků. |
 Zpěváci Josef Vojtek ze skupiny Kabát, Lucie Bílá a Karel Gott krájejí dort na recepci v pražském hotelu Ambassador v rámci soutěže Český slavík. (6. prosince 2003) |
