Výčet populárních osobností, které se v uplynulých letech staly účastníky autohavárie, by byl hodně dlouhý. Mají snad známí a úspěšní lidé větší smůlu než ostatní? Nebo se odlišným způsobem života přenášeným na silnici řítí k tragédiím? "Lidé, kteří nějak vynikají, mají k nehodám blíže," nabízí odpověď psycholožka.
Nepřeje si být jmenována, jelikož pracuje i pro policii. "Mnohdy jezdí rychle a agresivně, což je typické pro toho, kdo žije ve vysokém tempu a ještě se často přesouvá z místa na místo."
Rychlým životním tempem a mnoha naježděnými kilometry ve dne v noci však s vysvětlením příčin relativně častých nehod slavných nevystačíme. Především umělci mají k řízení poněkud specifický vztah.
"Naturel člověka se projevuje i za volantem," je přesvědčen šéf středočeské dopravní policie, podplu kovník Stanislav Huml.
|
Petra Janů: Nehoda jako výstraha |
| Zpěvačka Petra Janů označuje svou autohavárii za zásadní životní zkušenost. Od chvíle, kdy se nabourala v jižních Čechách, začala slavit nové narozeniny. Pokaždé v den nehody. Teď má šesté. "Připomínám si, jaký zlom mě potkal. Dostala jsem varování. Spousta lidí to štěstí neměla žádné varování jim nepřišlo," vysvětluje. Havárie se stala v době, kdy Petra Janů řídila auto pět let. Sebekriticky říká, že už si myslela, jak dobře jízdu zvládá. "Ovládl mě pocit, že si můžu s autem dělat, co chci. Jela jsem na chalupu, měla nabalené dobroty, s sebou psíka, těšila jsem se, jak si budu užívat. Malé značce se čtyřicítkou, která stála u cesty, jsem nevěnovala pozornost," vypráví. Značka tam byla proto, že cestáři předtím nasypali do děr na cestě štěrk. Když do něj Petra Janů vjela stovkou, auto vylétlo ze silnice a skončilo na boku. "Bylo to strašně rychlé. Jenom si pamatuju, že pes ležel někde pode mnou. Visela jsem v pásech, z nafouknutého airbagu ucházel kouř. Bála jsem se, aby auto nevybuchlo," shrnuje. Z vozu ji vytáhli lidé, které krátce předtím předjela. Vybavuje si, že necítila nohu. "Když jsem ji pak uviděla, měla jsem ji v úplně jiném úhlu než obvykle." Lékaři označili zranění za vážné. Z nemocnice v Jindřichově Hradci ji převezli na ortopedii pražské vinohradské nemocnice. Podstoupila tři složité operace. V noze měla šrouby, pět měsíců musela ležet. Třináct dalších chodila jen o berlích. "Pak jsem si vážila chvíle, kdy jsem si zase poprvé sama umyla hlavu... Od té doby mám pořádně posunutý práh bolesti. Když jsem začala s rehabilitací, říkali mi, že záleží na tom, jakou bolest budu schopna vydržet. A já tak strašně toužila zpátky na pódium, chtěla jsem zase chodit na podpatcích! Rehabilitovala jsem jako divá." Mnozí známí se jí divili, že se nebála znovu jezdit. Řídit začala hned poté, co dokázala nohou došlápnout na pedál. "Ale za volantem si od té doby počínám jinak. Zklidnila jsem se. A dávám pozor na značky." Svou zkušenost považuje za velmi důležitou, a proto se nezdráhá o ní hovořit. "Mluvím o tom ráda. Měla jsem totiž čas přemýšlet. Bez autonehody bych si asi neuvědomila, jak moc mě to na světě baví a co všechno jsem schopna překonat. Pamatuju si, že když jsem se po úrazu někde objevila s berlemi, měla jsem u publika obrovský ohlas. Asi si lidé říkají: Hele, může se to stát opravdu každému." |
Bohémský způsob života zasahuje i do jejich jízdy. Je pro ně typické především překračování povolené rychlosti a řízení pod vlivem alkoholu."
S alkoholem se často potýkají i žízniví sportovci. Mnozí z nich však jezdí mimořádně riskantně za všech okolností. Opájejí se rychlostí, kterou mají spolu s překonáváním rizika a posouváním hranic svých schopností v krvi. I když zrovna nespěchají, ženou auto na plný plyn. Jen tak pro zábavu.
Ztráta sebekontroly
Před časem si to uvědomila například Mezinárodní lyžařská federace, když apelovala na závodníky, aby jezdili v autech pomaleji.
Za posledních deset let totiž nabyl počet tragických dopravních nehod lyžařů alarmujících rozměrů. O život přišli třeba dvojnásobný mistr světa Rakušan Rudi Nierlich, jeho krajan Richard Kröll, slovinský reprezentant Jože Kuralt, Rus Alexander Žirov, Bruno Nöckler z Itálie... Jiní vyvázli "jen" se zraněním.
Italský sjezdař Kristian Ghedina, milovník závodění v každé podobě, prohlašoval: "Vím, že za každou chybu ve vysoké rychlosti nutně zaplatím."
Ani poté, co ve sto čtyřiceti boural a málem se zabil, na svou vášeň nezanevřel: "Stejně se nezměním!" "Sjezdaři se řítí po svahu i stočtyřicítkou, takže rychlost je jim vlastní," zdůvodnil vydané oficiální varování sekretář Mezinárodní lyžařské federace Kurt Matz.
"Za volantem pak ztrácejí sebekontrolu, přestávají odhadovat reálné možnosti. Nejen své, ale především těch okolo, tedy ostatních účastníků silničního provozu."
Slabost pro divoké kvílení pneumatik v sobě neuměl potlačit ani vynikající český fotbalový brankář Zdeněk Jánoš. "Kolizí měl spoustu, ovšem vždycky to odnesly jen plechy," vzpomíná jeho dlouholetý trenér Jiří Kotrba se smutkem v hlase.
"Mnohokrát jsme mu domlouvali, ale nedal si říct. Až se ucho utrhlo... Jeho smrt byla pro všechny spoluhráče těžkou ranou. Myslím, že na ni ani po třech letech nezapomněli a že se na silnici, alespoň doufám, dodnes krotí."
Silná auta, která si mohou hvězdy showbyznysu či sportu dopřát, představují ruku v ruce s nedostatkem zkušeností zejména u mladších řidičů zvýše nou pravděpodobnost nehody.
Faktem je, že dobrému šoférovi skýtá motor s vysokým objemem vítanou rezervu pro zvládnutí krizové jízdní situace, ale ve spárech nezodpovědného řidičského holobrádka se může stát vražednou (nebo sebevražednou) zbraní.
Rakouští lyžaři měli na silnicích nejvíce kolizí v době, kdy od svazového sponzora dostávali temperamentní vozy BMW. Mladí, dobře vydělávající sportovci a spousta koní pod kapotou, to je vskutku hrozivá kombinace.
|
Jožo Ráž: udržel se nad vodou |
| Právě nazpíval možná největší hit své kariéry. Poslechl si poslední verzi, pak mávl na rozloučenou. Dveře studia za ním zaklaply kolem desáté. Pak sedl na naleštěnou yamahu a vydal se odpočinkovým tempem večerní Bratislavou podél Dunaje k domovu. Kousek dál se rozhodl šestatřicetiletý německý strojní inženýr ukončit obchodní seanci v restauraci botelu Gracia. Tmavomodrým opelem pomalu vyjel na nábřežní komunikaci, kde motocyklu zkřížil cestu a změnil nejzářivější hvězdě slovenské populární hudby život. Jožo Ráž nerad hazardoval. Žil jen naplno jako kaskadér, kterému v osmdesátých letech věnoval jeden ze svých zlatých hitů. Mnozí krátce po nehodě tvrdili: "Jožo nenašel správný směr. V tomhle fláku předpověděl svůj osud." V Bratislavě se říkalo, že divoký koktejl práce a večírků je i pro muže, jehož síly se zdály nevyčerpatelné, příliš silný. Ráž o sobě řekl: "Rock je můj způsob života. Hraju jako rocker, žiju jako rocker, a můžu na to zemřít." Životní zlom jej však zastihl v nečekané chvíli. Při svém saltu mortale přes haubnu opelu jel po nábřeží Dunaje padesátkou a měl pravděpodobně na hlavě helmu. Ta mu však při srážce spadla. Následky byly fatální. Diagnóza mrazivá: mnohočetné zlomeniny lebky, fraktury všech obličejových kostí, rozsáhlé poškození čelních mozkových laloků. Média přinášela jen stručné zprávy: pacient v hlubokém kómatu, naděje na přežití je minimální. V redakcích novin připravovali nekrology... Šuškalo se, že kdyby to nebyl Jožo, přístroje by lékaři dávno odpojili. V zázrak doufaly desetitisíce Rážových obdivovatelů, ARO ve fakultní nemocnici na bratislavských Kramároch byla zaplavena dopisy. Na dveře oddělení klepaly čtrnáctileté fanynky stejně jako zralé ženy. Ale i děti ze školy a vojáci. A zázrak se stal. Po dvou měsících zpěvák otevřel oči. Následoval druhý. Začal komunikovat. "Přiznám se, že za třicet sedm let své praxe jsem se s operací tak složitého a vážného poranění ještě nesetkal," říká dnes přednosta neurochirurgické kliniky na Kramároch Juraj Šteňo. Když hitmaker koncem února 2000 po dlouhých osmi měsících, které věnoval rehabilitaci, pozdravil fanoušky z videozáznamu a o pár týdnů později se objevil i na veřejnosti, bylo jasné, že je vyhráno. Navzdory prvotním vyhlášením, že už baskytaru nevezme do ruky, stál o rok později v čele Elánu zase na pódiích. Svůj elán teprve sbíral... "Jsem klidnější," řekl na první tiskovce po úraze. "Naučil jsem se odpočívat. Ale jinak jsem to stále já." Pak ťukl do fotky s portrétem německého inženýra, který ho málem zabil. "Sympaťák, ne?" |
"I tehdy potřebovali kluci, než se v autech vybouřili, trochu štěstí. Potíž je však v tom, že fotbalisté dostávají příliš mnoho příliš brzy. A neumějí s tím rozumně nakládat."
Veselé příhody s policajty
Snad jen naprostý ignorant je schopen popírat nad slunce jasnou skutečnost, že alkohol v řidičově krvi umetá cestu do pekel. A přesto je kdekdo ochoten vzít do ruky volant a řadicí páku, aniž je střízlivý.
Zatímco člověka bez konexí zpravidla odradí kromě svědomí strach z případné vysoké pokuty či odebrání řidičského průkazu, veřejností i blízkým okolím hýčkaná smetánka se mrzutostí tolik nebojí.
Při životě plném večírků a oslav je alkohol vždycky nablízku. Stačí jen natáhnout ruku. Populární osobnosti pak přichyceny za volantem mívají výhodu.
Obvykle se na patřičném místě najde někdo, kdo je ochoten přivřít očko. Přece nebudeme divadelním komikům kazit náladu, filmovým hrdinům natáčení a prvoligovým fotbalistům klid na tréninkovou přípravu. Jejich pohoda je kdoví proč nějak důležitější než dodržování předpisů.
V zábavných televizních pořadech hvězdy a hvězdičky s gustem líčí nejen "veselé příhody z natáčení", ale s odzbrojující samozřejmostí sahají i do vedlejšího šuplíku "veselých příhod s policajty". Základní kostra historek je stejná.
Někdo veřejně známý spáchal dopravní přestupek a policista mu ho za fotku, plakát či cédéčko s podpisem, případně jen za nějakou žertovnou průpovídku prominul: Jeďte dál, ale pomalu, pane Slavný, paní Slavná...
Diváci se u obrazovek zasmějí, aniž jim dojde, že zdaleka nejde pouze o odpuštěnou pokutu. Policejní důstojník Stanislav Huml namítá, že historky jsou nafouknuté a přitažené za vlasy: "Nevylučuji, že lesk slávy a milé chování přistiženého populárního člověka na dopravního policistu zapůsobí tak, že drobnější přestupek vyřeší jenom napomenutím. Ale dvoustovku na dálnici rozhodně netoleruje."
Ať už jsou nepotrestané prohřešky větší či menší, v hercích, zpěvácích a obdivovaných sportovcích se uhnizďuje pocit výjimečnosti pro nějakou prkotinu mi přece nikdo hlavu neutrhne. Jenže za prkotiny považují stosedmdesátku na dálnici, předjíždění přes plnou čáru, dva koňaky vypité před noční cestou z představení...
Do řidičského rejstříku populárních nepostižitelných se, aniž si to sami připouštějí, zvolna vkrádají zárodky havárií: nezodpovědnost, přemrštěná sebedůvěra, přeceňování schopností. A z toho plynoucí hazard! Navíc hazard, který je nakažlivý. Jan Potměšil: král i na vozíčku
"Na veselých příhodách, které slýchám z rádia a televize, mi nejvíc vadí velmi drsné vychloubání se, že třeba trasu Praha Brno zvládnou za hodinu deset," mračí se podplukovník Stanislav Huml.
"Když se populární osobnosti s úsměvem holedbají, co všechno za volantem provedly, lidé to od nich berou jako příklad."
Pohromy lze očekávat
"Stane-li se známé populární osobě vážný úraz, může její silná touha vrátit se do normálního života motivovat jiné, podobně zraněné lidi," míní Jaroslav Potměšil, profesor Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, který se věnuje práci s lidmi po úrazech. Nejen proto dobře ví, o čem mluví. Prosincový den roku 1989 byl pro rodinu Potměšilových zlomovým. Herci z hlavního města, kteří v hektické době politických změn objížděli republiku a vysvětlovali, proč umělci a studenti stávkují, při návratu z Ostravy kousek před Prahou havarovali. Tehdejší populární představitel mladých filmových hrdinů Jan Potměšil utrpěl tak nešťastné zranění, že přestal chodit. Život se mu podstatně změnil. Stejně jako jeho blízkým. Potměšilovi se rozhodli, že neštěstí nebudou před světem skrývat. "Přihodilo se něco, co člověk nečeká. Uvědomovali jsme si, že se s tím musíme naučit žít," shrnuje Janův otec Jaroslav Potměšil. "Od té doby jsme doma stále něco předělávali. V takové situaci potřebujete přestavět byt, dům, rozmístit nábytek tak, aby se člověk na vozíku dostal, kam potřebuje. Vedle těchto problémů musí člověk překonat první fázi osamění." Poté začali Potměšilovi poznávat fyzické potíže spojené s pobytem na vozíku. "Nohy zeslábnou, narůstá hrudník a břicho, takže nesmíte moc jíst. Kvůli neustálému sezení hrozí střevní problémy. A také tloušťka. Při zvýšené váze hrozí, že by si člověk nebyl schopen přesednout z vozíku jinam. Proto je nutné posilovat ruce, jimiž přemisťujete celé tělo," popisuje profesor Potměšil, čím prošel jeho syn. Sám se začal o život vozíčkářů zajímat natolik, že nyní patří v této oblasti k našim nejuznávanějším odborníkům. Avšak Jan Potměšil také. V televizi uvádí pořad pro zdravotně postižené. Radí ostatním, kteří se dostali do podobné situace jako on. Nejvíce jsou Potměšilovi hrdí na to, že se Jan opět vrátil na divadelní prkna. Roli krále Richarda hraje na vozíku. "Nevadí nám, že se o Honzově úrazu tolik mluvilo a psalo," říká Jaroslav Potměšil, za nímž přicházejí lidé z rodin, v nichž někoho potkalo vážné zranění s trvalými následky. "Chtějí se poradit, a to je dobře. Mnozí starší vozíčkáři, kterým se stal úraz kdysi dávno, vůbec nechodili ven. Jako by pro ně život skončil. Právě proto je příběhy lidí, kteří svou situaci dokázali překonat, motivují a povzbuzují."
Nejen vyložený hazard, ale i nezdravá bohorovnost a mávnutí rukou nad zdánlivými maličkostmi přinášejí závažné následky. Autohavárie zasáhla do života mnoha umělců.
Někteří si ji zavinili sami, jiní se stali oběťmi chyby druhých. Zpěvačka Petra Janů nevzala v potaz přikázanou čtyřicítku a jela stovkou. Následujících pět měsíců strávila na lůžku a potom velmi dlouho chodila o berlích. Na vozíku zůstala po nehodě Slovenka Marika Gombitová.
Po opakovaných operacích se z těžké havárie vrátila k práci Věra Martinová. Daniel Hůlka skončil na polní cestě se svým terénním mitsubishi v kotrmelcích, Iloně Csákové se totéž podařilo s volvem na dálnici. Oba však vyvázli bez zranění...
Až "heroické" pověsti se točily kolem někdejšího fotbalového reprezentanta Tomáše Skuhravého, jenž v dobách svého angažmá v italské lize rozmlátil několik velmi drahých supersportovních automobilů. Aniž utrpěl větší zdravotní újmu.
O řidičský průkaz přišel až po skončení kariéry tak trochu paradoxně při nehodě, kterou způsobil s obyčejnou octavií.
Před půl rokem se "vyznamenal" útočník fotbalových Teplic, idol tamní klubové omladiny, Pavel Verbíř z ošklivě vyhlížejícího karambolu si odnesl zlomeninu klíční kosti.
A snad také ponaučení, že za volant by si příště měl sednout, jen pokud neprolije hrdlem ani kapku alkoholu. Jiné populární osobnosti bohužel našly na silnici smrt.
Třeba dětská herecká hvězda sedmdesátých let Tomáš Holý, někdejší pěvecký objev a partner Ivety Bartošové Petr Sepéši, fotbalový mistr Evropy 1976 Koloman Gögh, jeho vrstevník a protihráč, sparťan Tomáš Stránský...
Při nehodě v roce 1972 vyhasl život národem zbožňované krasobruslařky Hany Maškové, její někdejší životní partner, textař Jiří Štaidl, skonal při autohavárii o rok a půl později.
K obdobným tragédiím, postihujícím známé a populární lidi, dochází pochopitelně i v zahraničí. Kdysi svět šokovala například smrtelná autohavárie hollywoodské hvězdy a pozdější monacké kněžny Grace Kellyové.
Ještě předtím se na podzim roku 1955 zabil ve svém Porsche 550 Spyder idol amerických dívek James Dean. Stamiliony lidí po celé planetě oplakávaly koncem léta 1997 oblíbenou britskou princeznu Dianu.
Život ztratila i se svým přítelem. Jejich řidič divoce uháněl nočními pařížskými ulicemi ve snaze ujet nadmíru dotěrným fotografům. Na rychlou jízdu doplatila jedna z bývalých hvězd sovětské hokejové sborné Valerij Charlamov.
Volhu však řídila jeho manželka... Slavných lidí, do jejichž životů krutě zasáhla dopravní nehoda, bychom našli bezpočet. U mnohých z nich však nelze hovořit jen o smutné náhodě a nešťastné shodě nepříznivých okolností. Při způsobu jejich života a chování na silnicích se pohroma dala očekávat.
|
Zdeněk Jánoš: vydlážděná cesta k neštěstí |
| Zbožňoval svou rodinu, fotbal a životní radovánky. A auta, ta byla jeho vášní. "Miluju je," říkával skvělý fotbalový brankář Zdeněk Jánoš, "a mám rád rychlou jízdu, courat se pomalu mě nebaví. Na sněhu se bojím, ale na suchu to klidně rozbalím." Věčná škoda, že se nebál i na suché vozovce mohl by totiž žít... Když se pozdě večer 15. září 1999 vracel z tréninku příbramského mužstva do svého bytu na pražském Jižním Městě, bylo mu dvaatřicet a měl skvělou životní fotbalovou formu. Pár set metrů od domova v šílené rychlosti vyjel do protisměru a čelně se srazil s městským autobusem linky 271. Airbag silného Volkswagenu Passat nepomohl, nepřipoutaný brankář byl okamžitě mrtvý. "Musel jet snad sto padesát," otřeseně odhadoval nevinný řidič autobusu, jenž vyvázl bez většího zranění. Zdeněk Jánoš ve svém krátkém životě stihl rozbít vícero vozů. Vědělo se, že do nich sedá i v bujařejším rozpoložení. "Několik služebních aut jsem trošku pocuchal, jedno už ani nešlo spravit," dával k lepšímu. Zvesela, neboť vždy jako zázrakem vylezl od volantu nezraněn. Dlouhoprstí kluboví funkcionáři si rvali vlasy z hlavy, když museli jeho silniční výstřelky žehlit. Ačkoliv skutečně museli? Nedláždili mu tím nevědomky cestu na hřbitov? Jenže co s brankářem, který nemůže chytat prvoligové body, protože má oplétačky s policií...? Byl velkým dítětem se širokým srdcem. Nesměl chybět u žádné rošťárny, nic lidského mu nebylo cizí. Pořád si chtěl užívat. Plnými doušky, plným tempem. Jako by tušil, že nemá času nazbyt: "Ve třech letech mi zemřel táta. Mamince bylo devětadvacet, když se stala vdovou se třemi dětmi," vzpomínal na složité dětství. "Jako vesnický kluk jsem si života moc neužil. Měli jsme pole, velký skleník se zeleninou, domácí zvířectvo... Na hřiště jsem mohl až po práci. Na poli jsem okopával řádky, které vedly až do sousední vesnice. Všechno jsem si musel zasloužit, nikdo mě nikam neprotlačoval, prokousával jsem se sám. Možná proto si teď někdy říkám, že člověk přece žije jen jednou." Při svém stylu jízdy potkal smrt snad stokrát. Vždycky se jí stihl vyhnout. Po stoprvé to už ovšem nedokázal. Jeho maminka se brzy stala vdovou. A jeho manželku potkalo totéž. Spolu s ní stáli u rakve synové Dominik a Adam, příliš mladí na to, aby si naplno uvědomovali, jak se jim jedním zlým okamžikem změnil život. |
