Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Revue.iDNES.cz

  • Pátek 31. října 2014. Štěpánka

Libuše Šafránková: Když je nejhůř, zpívám

  12:58
Tohle že je nepřístupná, uzavřená, plachá, zdvořile odmítavá herečka, jak se o Libuši Šafránkové traduje? Stačí se dotknout jejích vzpomínek na tatínka u varhan, na široké pláně, kde si hrávala na Vinnetoua, na nákladní vlak, který ji jako mladičkou herečku vozíval domů z nočních představení - a celá se rozzáří, rozpovídá, dokonce i rozezpívá. "Díky tatínkově výchově mám hodně široký repertoár, operu, operetu, dechovku, kostelní písně i ty, které se hrávaly na pohřbech," vypráví a pro názornost hned spustí Květiny bílé po cestě - svatební pochod z Rusalky.

On-line rozhovor s L. Šafránkovou a J. Abrhámem

Před svátky jste dokončovala natáčení nové řady televizního seriálu Četnické humoresky, příběhů situovaných do období první republiky. Jak jste se v takovém pamětnickém světě cítila?

Příjemně. Komedie spojená s detektivkou je vždycky vděčný žánr, pokud se povede. A tady se to daří, díky zkušeným profesionálům, kteří nás vedou, jak jsme bývali zvyklí. Je to zkrátka stará dobrá škola, člověk se cítí při práci volný a přitom bezpečný. I v retrostylu se mi líbí, herec si tady může víc dovolit. Nadsázka, která má pevné hranice, odsud až potud, ta mě baví vždycky. A nemusí se to týkat jen komedie, takhle se dá hrát třeba i Sartre - tedy uvnitř mantinelů nadsázky, které jsou předem přesně
stanoveny.

Libuše Šafránková
Narodila se 7. června 1953.  Hrála už jako sedmnáctiletá Barunku v televizní adaptaci Babičky, vzápětí začala i její divadelní dráha v Brně a v Praze, mimo jiné v Divadle Za branou a Činoherním klubu. U filmových diváků zůstává zejména milovanou titulní hrdinkou pohádky Tři oříšky pro Popelku z roku 1973, poté se představila v komediích Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze. K vrcholům její filmové komiky patří Vrchní, prchni, kde podobně jako v televizní Svatební cestě do Jiljí hrála po boku svého manžela Josefa Abrháma, nebo snímky Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková a Žebrácká opera. Z poslední dekády upoutala její postava zpěvačky v oscarovém Koljovi, v rolích maminek pak Šafránková zazářila ve filmech Báječná léta pod psa a Všichni moji blízcí. S Abrhámem mají syna, před kamerou se objevila i hereččina sestra Miroslava Šafránková (Malá mořská víla).

Máte ráda retrostyl, návraty a nostalgii i v soukromí? Umíte třeba bez lítosti vyhazovat staré věci?

To je děsivý pohled, když já jdu dělat pořádek - zpravidla se do těch svých vzácných relikvií začtu, a pak je zase jen vrátím na místo. Kdepak vyhodit! Mám třeba všechny scénáře Otomara Krejči ze svých začátků, což pro mě byla krátká, ale ohromně důležitá doba. Jako osmnáctiletá holka jsem si zapisovala všechny jeho režijní připomínky, strašně jsem se jim tehdy snažila rozumět, vyhovět - a nešlo to. Tím cennější jsou pro mě dnes, kdy už vím, co znamenají, co po mně chtěl, když třeba říkal: „Tvrdá, pevná
hmota puká...“ Mladý a zdravý člověk tomu ani nemohl rozumět, nezažil pocit, když se něco drolí, praská, netušil, že se ta prasklina může zanítit, nebo uzdravit. Dnes už to chápu, když ty poznámky znovu čtu. Takže si to sama znovu přezkouším a zase schovám, tak končívá můj velký úklid.

Lidé si vás spojují s Barunkou či Popelkou, s rolemi hrdinek vesměs něžných, jemných, vlídných, křehkých, málem světic. Není těžké žít s takovým vědomím? Dovedete si ještě zanadávat?

Ale já díkybohu hrála v divadle i postavy, které mě protáhly bahnem, a docela jsem si to užila - ráda i vědomě, asi mi to pomohlo vyrovnat tu druhou, vyloženě kladnou polohu. Co se soukromí týče, nadávám málo, a když už, tak maďarsky a německy. Vlastně to ani nejsou nadávky, ale slova, co začínají na písmena KR-. Ono to totiž tak krásně drnčí, že se vám uleví.

Opravdu to pomáhá?

Zkuste to. Ale můj obranný mechanismus účinkuje hlavně pomocí písniček: kdykoliv je hodně zle, začnu zpívat. Vůbec nejlíp to zabírá při noční jízdě na kole, to se člověk dvojnásob okysličí. Šlapu si takhle setmělým parkem, zpívám si na celé kolo, třeba operní árie - a vedle mě jde manžel a láteří. To je zase jeho způsob, jak se odreagovat.

Řeknu vám, potkat v noci zničehonic zpívající cyklistku, to musí být pro lidi šok...

Jednou jsem takhle zaskočila zedníky. Opravy se táhly, nejdřív přišla jedna parta, po ní druhá, která tu první kritizovala, že je to samý šlendrián, a zase se nic nezměnilo. Já pro ně jen v jednom kuse vařila, až jsem to nakonec nevydržela a začala jsem zničehonic u sporáku zpívat. Pomohlo to - okamžitě ztichli a dali se do práce.

Váš muž našel svůj soukromý svět u klavíru, v říši jazzu. Do jakého vlastního koutku se utíkáte vy?

Neříkala bych tomu útěk, ale pomáhá mi třeba, když si kreslím návrhy kostýmů, to mám po mamince, učila na oděvní průmyslovce. Navíc - když si nějaké šaty nakreslím, už mi tak nevadí, že je nemám. A také mi pomáhá třeba dobrá ragtimová hudba, ta se mnou šije, vůbec rytmus a krásná melodie u mě funguje spolehlivě. Tatínek byl učitelem hudby, v kostele hrál na varhany, což mu kádrový profil ještě zhoršilo a na jazztrubku chodil raději cvičit do lesa - byla to tehdy americká, tudíž škodlivá hudba... Ale
hlavně díky němu se u nás doma pořád hrálo a nacvičovalo. Zpívalo se na faře, zpívalo se na ochotnických představeních, a když přišli známí posedět, zase se zpívalo. Dokonce i zapálit svíčku na hroby se o Dušičkách chodilo s kapelou, smrt se tu chápala přirozeně, jako pokračování života. Takže i dnes, když jdu za tatínkem na hřbitov, není mi smutno. Jedu na kole a zpívám - Jít a hledat Eldorááádo...

Dá se takové přirozené vnímání světa přenést i do Prahy?

Jistěže dá, to nosíte v genech.

A lze přenést na druhé i víru, kterou vyznáváte? 

Snad, nevím. Dostala jsem tuhle možnost od rodičů, nenásilně, jako samozřejmost, a to člověk nemůže zůstat dlužen. Mohu jen ukázat stejnou cestu i synovi, je na něm, jak s ní naloží. Ale u nás na Moravě bylo naprosto normální součástí života i tehdy, za minulého režimu, že po vyučování přišel do třídy pan farář. Kdo chtěl, mohl odejít, ale většina zůstala a nesla to riziko. Nedělaly se s tím žádné tajnosti. Faráře nám postupně odváděli v želízkách - ale vždycky přišli jiní. Tatínek hrával na kůru - za
celý život mu nezvýšili učitelský plat, ale hlady jsme neumřeli. U kostela si pán v šedivém plášti zapisoval, kdo jde na mši - a kostel byl stejně plný. Bylo nás prostě víc, v tom je ta síla. Pán v šedém plášti byl v menšině a působil směšně.

Vracíte se tam, do rodného kraje za maminkou, pořád jako domů?

Tomu se nic nevyrovná! Představte si ty rovné, nekonečné pláně a čistý obzor nad nimi, když vychází slunko - ten pocit miluju, když vidíte první ranní paprsky, jako by vám den patřil. Je to tak zvláštní okamžik, který s vámi cosi udělá, že jsme to museli namalovat, nezávisle na sobě, já a po letech i syn. A to slunko putuje celý den nad vámi, nad magickou planinou, kudy opravdu kráčely dějiny. Tady se odehrála bitva tří císařů, tady stály ruské tanky v osmašedesátém a my děti jsme se tu plazily po břiše,
hrály si na Vinnetoua s Old Shatterhandem a považovaly to za velké dobrodružství. Nedaleko vede trať, jezdívala jsem po ní ještě jako studentka v noci domů z Brna, po dlouhém divadelním představení, když už všechno ujelo, nákladním vlakem. Pokaždé tam u nás trochu zpomalil a já vyskakovala za jízdy. Blízko nás bývalo taky letiště - já mám hrozně ráda létání, kvůli pocitu volnosti a prostoru. Dneska létáme hlavně k moři, ale před lety, kdy byly domácí letenky za pár korun, jsem takhle létala za rodiči, táta
naložil kufry na kolo a jeli jsme přes pole domů. Člověk se sem prostě musí vracet, ten kousek země má zvláštní kouzlo. Nejspíš ho tam zanechali ufoni.

Prosím? Řekla jste ufoni?

Ano, ufoni. Jako děti jsme si hrávaly v kruzích v obilí, které tam po ufonech zůstaly, jedna malá komůrka vedla do druhé, a my je prolézaly. Pak před časem můj muž, který se o tyhle věci zajímá, přinesl knihu, a tam to stálo černé na bílém: jméno naší vsi, letopočet, fotografie těch obrazců na poli. Tak vidíte, že jsem si to nevymyslela, je to dokonce vytištěno na křídovém papíře a v angličtině!

Teď jste mě dostala. Být muž, tak vám uvěřím. Mimochodem, v jedné knížce píší, že v komediálních rolích rafinovaně užíváte „naivní úsměv coby zbraň, jak obloudit pány“. Je to pravda?

Třeba v Žebrácké opeře jsem to dělala záměrně a s potěšením, přiznávám. Ale na každou roli se tahle metoda použít nedá a už vůbec s ní nejde proplouvat civilním životem. Nicméně mám ten typ menzelovské komiky ráda, naštěstí není omezen věkem, existují hry, kde ho uplatňují starší dámy, a na takové role se už moc těším.

Ženské téma je právě v módě - jste feministka?

To jsme přece všechny, ne? Ale skryté... (smích) Vážně, kdo chce něco takového dokázat, nesmí to říkat nahlas. Přece každá lidská bytost bez rozdílu pohlaví v sobě nosí touhu po svobodě, ale jakmile se na tu strunu začne moc tlačit, vznikne z toho nějaký -ismus. Lepší je mlčky konat tam, kde je to potřeba, kde to nejvíc bolí.

Vy sama jste nedávno pocítila bolest a bezmoc, když jste se hledala obranu proti útokům bulvárního tisku...

Otiskli omluvu, tím uznali, že lhali, a já to považuji za skončené.

Nechci se vracet k té aféře, mě zajímá spíše její důsledek - ona nečekaná vlna veřejné podpory, kterou vám vynesla.

To byl opravdu nádherný dar - valuta, kterou bych nikdy za nic nevyměnila. Najednou se tu objevila obrovská armáda slušných, statečných, inteligentních lidí, o kterých kolikrát už ani nevíme. Jsou skromní, nenápadní, nikam se nehrnou, dělají svou práci, žijí po svém, spokojeni ve svém prostředí - ale přitom jsou připraveni, jako rytíři spící v hoře Blaníku, pro případ nouze vyrazit na pomoc. Nebýt té aféry, nevěděla bych o nich. Takže toho vlastně nelituji. Dostávala jsem úplně jiné dopisy než ty obvyklé,
kde vás zdraví a prosí o fotografii s podpisem. Zpravidla začínaly slovy - Ještě nikdy jsem takhle nikomu nepsal a umělci, to už vůbec ne! Ale teď to musím říct... A následovaly celé příběhy, analýzy společenské situace, často i modlitby...

Nevytýkali vám lidé, že jste málo vidět? Třeba že neúčinkujete v televizních estrádách?

To ne, ale často se o tom zmiňovali a spíš to oceňovali. Ale nemyslete si, já vůbec nejsem zaujatá proti estrádám. Mám ráda legraci - jenom mám svou představu, jak by měla vypadat. Názory diváků na zábavu jsou dnes rozličné. Zdá se mi, že řada „legrací“ je už za hranicí slušnosti a důstojnosti, a to pak často nevím, jestli se ještě mohu smát nebo už jen šklebit... Prostě ten humor, který mám ráda, je dnes jaksi v menšině. Chtělo by to po těch deseti letech zase trochu vyvážit.

Stálo to období společenských změn přesto za to? Myslím, že o Vánocích před dvanácti lety jste asi cukroví nepekla?

Určitě ne, to jsme přece přece jezdili do oblastních divadel a stávkovali. Jistě, ideální by bylo vrátit čas zpátky a utvářet dějiny od listopadu 1989 znovu, bez kazu. Ale máme to tak, jak to máme. A cukroví necukroví, šla bych znovu dělat, co by bylo potřeba. Když se věci dějí, i vánoční rituály jdou do háje.

Vzpomenete si na své blanické rytíře i letos o Vánocích?

Nejenže vzpomenu. Na ně už nikdy nezapomenu!

Když měl film v roce 1973 premiéru, bylo Libuši Šafránkové (na fotografii s Pavlem Trávníčkem) sotva dvacet. Lidé už ji znali jako Barunku z filmu Babička, ale teprve Tři oříšky pro Popelku mladou herečku opravdu proslavily.

Libuše Šafránková a Josef Abrhám při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (15. listopadu 2001)

Libuše Šafránková a Josef Abrhám při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (15. listopadu 2001)

Libuše Šafránková a Josef Abrhám při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (15. listopadu 2001)

Libuše Šafránková a Josef Abrhám při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (15. listopadu 2001)

Libuše Šafránková a Josef Abrhám při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (15. listopadu 2001)

Autor:


Egypt, Hurghada
Egypt, Hurghada

last-minute, all inclusive, letecky, 7 nocí

cena za osobu od 17 990 Kč



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.