Minulu sobotu pro mnohé nečekaně získala ocenění zpěvačka roku. Před vyhlášením výsledků si prý v hlavě sumírovala, co vtipného by na pódiu řekla, kdyby to náhodou vyšlo. A když to pak skutečně vyšlo, roztřásla se jí kolena. "Úplně jsem ztuhla a chtělo se mi brečet. Asi deset minut jsem byla bez sebe," tvrdí Lenka Dusilová. "Když jsem konečně slezla z pódia, cítila jsem, že na mě jde nějaká plačtivá hysterie, na chvilku jsem se musela vytratit do zákulisí, abych se vybrečela. Byla to tíha. Pak se na mě sesypali novináři, v tu chvíli bych radši byla někde zavřená. Jenže ten mediální zájem k tomu asi patří. Ale je to síla." Je to trochu s podivem, tahle pětadvacetiletá žena vystupuje na veřejnosti už od osmi let, takže by se mohlo zdát, že bude trochu otrkaná. Jednou se charakterizovala slovy: "Jsem holka, co je náchylná na bubeníky, naivní bruneta se čtyřkama." Na otázku, zdali se teď něco změnilo, odpovídá: "Myslím, že ne. Naivka jsem furt."
* Zkuste se charakterizovat trochu podrobněji.
Od malička jsem byla tvrdohlavá, trucovitá, neposlušná. Když člověk nemá otce a matka se mu snaží dát strašně moc lásky, tak něco není úplně v pořádku. Tohle byl můj případ. Máma mně nechávala obrovskou volnost, svobodný vývoj, takže jsem si dělala, co jsem chtěla. Jednou, to mi bylo asi tak deset, mi někdo řekl, že jsem strašně rozmazlený spratek. To mě tehdy dost sebralo, bylo mi to hrozně nepříjemné. Řekla jsem si, že něco takového o sobě už nikdy nechci slyšet. Uvědomila jsem si, že musím být pokorná.
* Někdy v deseti letech jste si řekla, že musíte být pokorná?
K takovému poznání člověk zpravidla dospěje mnohem později. Já vím, že to zní, jako bych si chtěla hrát na chytrou, ale prostě to tak bylo. Do té doby jsem pořád jen slyšela, jak jsem talentovaná holčička a že krásně zpívám. A do toho mi někdo vpálí, že jsem spratek. Prostě to se mnou tenkrát nějak hnulo.
* A byla jste rozmazlený spratek?
No určitě. A jaký. Asi to se mnou nebylo snadné. Všechno mi padalo do klína, všechno vycházelo. Jen jsem brala a považovala to za samozřejmé.
* Jestli jste taková opravdu byla, měla jste nejspíš problémy s kamarády a ve škole.
Ve škole jsem vždycky měla trochu problémy s disciplínou. Buď neměli kantoři v lásce mě, nebo já je. Kromě učitelky na hudební výchovu. Ta si mě hned strčila do sboru, kde jsem navíc hrála na kytaru, tam jsem byla největší frajerka. Pokud jde o kamarády, těch jsem moc neměla. Nebyla jsem ten nejsilnější nebo nejdrzejší, za kterým jdou ostatní. Byla jsem trochu šikanovaná, ale ne bezbranná. Zjistila jsem, že se před nepříjemnými věcmi umím uzavřít a moc si je nepřipouštět.
* A kytara vám nepomáhala?
Obvykle, když na ni někdo umí, má to v kolektivu dobré. Když kolektiv táhnou největší grázlové, tak to moc nefunguje.
* Vy asi na školu nemáte pěkné vzpomínky.
Moc ne. A zjistila jsem, že si pamatuji spíše ty horší zážitky. Ale nestěžuji si, dvě spolužačky na tom byly ještě hůř než já, protože byly Romky. Ale když jsme se pak z Karlových V arů přestěhovali do Prahy, začalo to být všechno úplně v pohodě. Normální učitelky, normální děti, žádný tlak. Člověk si asi vždycky musí projít nějakými zkušenostmi.
* Přestěhováním do Prahy prý začala vaše pěvecká dráha. Stala jste se členkou proslulého dětského sboru Bambini di Praga.
Já myslím, že to zpívání začalo už mnohem dřív. Zpívala jsem s mámou a bráchou v rodinné skupině, jezdili jsme po folkových festivalech v západních Čechách. A taky jsme jezdili na vandry, kde se pořád zpívá. Hodně mně dal o deset let starší bratr, líbilo se mi, jak si doma brnkal na kytaru, a chtěla jsem to taky umět. A tak mě máma zapsala do lidušky, kde jsem se naučila základy hry.
* Takže si dnes zahrajete z not i klasiku?
Ale to vůbec ne. Na hudební teorii jsem tehdy měla paní, která na nás ve třídě pořád křičela, takže jsem brzy začala chodit za školu. Hudební gramatiku neumím. Vím, kde je C, a od toho si dovedu další noty odpočítat.
* A kde jste se učila zpívat?
Nikde. Tedy vlastně doma. Jeden čas jsme neměli televizi, ale měli jsme doma gramorádio a spoustu desek. Pouštěla jsem si je pořád dokola a zkoušela napodobovat různé zpěvačky. Takže to byla spíš taková zábavná domácí autoškola.
* Asi dobrá, když vás vzali do Bambini. Snad. Jezdili jsme za známými do Prahy, a ti si mě jednou nahráli na kazeťák. Nahrávku si pak poslechl pan Kulínský nebo paní Kulínská z Bambini di Praga a vzkázali, že kdybych bydlela v Praze, určitě by mě vzali do sboru. A tak máma rozhodla, že se přestěhujeme. To mi bylo jedenáct. Dlouho jsme pak nemohli vyměnit byt, takže jsme žili po různých ubytovnách. Pro mě to nebylo to tak hrozné, akorát že člověk neměl svůj vlastní pokojíček.
* Vaše maminka by pro vás zřejmě udělala první poslední.
To jo, je skvělá a jsem jí za to moc vděčná. Už jen za ty peripetie, co si se mnou prošla. Je to čistá žena.
* Jaké peripetie?
V patnácti letech jsem začala hrát s různými kapelami, cítila jsem se jako dospělá a chtěla jsem si všechno vyzkoušet. Zažívala jsem úspěchy i pády. A když člověk spadne dolů a je úplně vyšťavenej, má v sobě sebelítost, což se projevuje nějakou agresí nebo sebeagresí.
* To mluvíte o vašem experimentování s drogami?
Ano. Ale tohle téma už bych nechtěla moc rozvádět, je to skončená kapitola.
* Opravdu?
To říkali mnozí, kteří si začali s drogami...
Myslím, že tohle mám vyřešené. Nikdy jsem nesáhla po těch úplně nejtvrdších metodách. A drogy pro mě nebyly únikem, spíš jsem k nim měla trochu infantilní přístup a hledala s jejich pomocí nové věci v muzice. Po všem, čím jsem si prošla a co jsem si vytrpěla, už mám klid.
* Co jste si vytrpěla?
Sáhla jsem si hodně vysoko, a pak jsem z toho spadla. Hrála jsem s Lucií, to mi určitě trochu stouplo do hlavy. Ale myslím, že už jsem vystřízlivěla, jsem docela v klidu a užívám si pocitu smíření se všemi a se vším.
* Vaše maminka se o vás pořád ještě strachuje?
Myslím, že mi docela důvěřuje. Ale asi jí taky nic jiného nezbývá. Nedělám ovšem nic špatného, pokud jde o můj život, je všechno v pořádku.
* Má o vás přehled?
Vždyť spolu pořád bydlíme v jednom malém bytečku. Pravda je, že ý svůj flek, kde bych mohla být v klidu.
* Co říkala tomu, že jste převálcovala známá pěvecká esa?
Byla ráda, ale jinak - já nikoho nepřeválcovala. Někdo možná to moje ocenění bude považovat za truc vůči osvědčeným hvězdám, jiný za normální vývoj. Já myslím, že je potřeba ukazovat, že existuje i jiná hudba než ten nalajnovaný model, který momentálně frčí. Připadá mi ovšem divné soutěžit v hudbě. Nemůžete mě porovnávat s Luckou Bílou nebo Helenou Vondráčkovou, každá děláme něco jiného. A nemyslím, že já bych byla něco převratného.
* Znáte se s nimi?
Lucka Bílá mi jednou asi na dva týdny poskytla azyl, napsala jsem tam jednu písničku. A Helenu Vondráčkovou neznám.
* V čem jste jiná než ony?
Nejsem jenom interpretka. Moje síla je v tom, že se spojím s lidmi, kteří cítí muziku stejně jako já. Dalo mi hodně práce, než jsem dala dohromady moji dnešní kapelu. Vydala jsem desku a jsem považována za sólovou zpěvačku, ale stojí za tím spousta lidí a bez kapely by ta deska nebyla taková, jaká je. Hodně mě zajímá zvuk, jeho barvy, chci tvořit specifickou hudbu, aby nás každý hned poznal. Sama jen s kytarou bych byla poloviční. Nájemnou kapelu bych nechtěla, potřebuji ty mé kluky, aby mě vedli. Hodně se známe, něco mezi námi je, bez toho by to asi nefungovalo. Myslím, že naše hudba je dobrá a byla bych ráda, aby víc pronikla mezi lidi.
* Jako že vám ona cena otevře dveře?
Doufám, že to trochu pomůže a lidi se o naši muziku začnou víc zajímat.
* Uživí vás to?
Ani moc ne. Jezdíme po klubech a je to trochu partyzánština, kluby mnohdy nevědí, jestli jim naplníme sál. Za vystoupení dostaneme každý třeba tisíc korun. Jenže já si na každý koncert kupuji třeba nové struny, baterie a další potřebné věci, do toho se cestou zastavíte u pumpy na bagetu... Na uživení to moc není. V lednu a v únoru jsme hráli jedenáctkrát do měsíce, a to se nedá dělat pořád, to by se člověk uhrál. Taky musím mít čas tvořit. A když hraji naplno dva koncerty za sebou, další dva dny potřebuji na to, abych znovu nabrala sílu.
* Teď se to možná změní, budete na roztrhání a uvidíme vás nejen na pódiu, ale třeba i v různých televizních show.
No to tedy ne. Nechci se proměňovat ve zboží, i když je mi jasné, že ve chvíli, kdy jde deska do obchodu, už zbožím jsem a musím se snažit, aby si ji lidi koupili. Propagovat se ano, ale ne za každou cenu. Člověk postupně ztrácí soudnost. Nikdy jsem tou cestou nešla a nepůjdu.
* Nikdy neříkej nikdy...
Já vím, ale už jsem si to vyzkoušela. Kvůli té mé desce jsem třeba šla do televizního Rande. Nebylo mi to příjemné a řekla jsem si, že tohle už opakovat nebudu. Byla jsem tam sama, bez kapely a zpívat na playback mě fakt nebaví.
* Máte jen základní školu, nechybí vám někdy vzdělání?
Zatím ne. Když něco nevím, nestydím se zeptat. Taky hodně čtu. A pokud jde o matematiku nebo fyziku, vzorečky momentálně k životu nepotřebuji. Asi by nebylo špatné se v něčem vzdělat. V hudbě nebo v něčem jiném, nevím. A asi ne teď, teď naplno dělám muziku. Když cítím, že se mi podařilo propojit s publikem, je to super.
* Myslíte něco jako přenos energií?
Přesně. Když jsem v pohodě, tak myslím, že dokážu jiným svou energii dávat. Ale na druhou stranu jsou chvíle, kdy mám opačnou sílu. Ale už si na to dávám velký pozor. Než jsem si to uvědomila, působila jsem na okolí dost negativně. Jenže ono se vám to vždycky vrátí. Když do světa křičíte špatné věci, tak vám oklikou spadnou na hlavu. Důležité je být pozitivní a nepovažovat všechno za samozřejmost. Mně se kvůli tomu kdysi rozpadla docela dobrá kapela. Člověku chvíli trvá, než zjistí, že se nedá jen brát a čekat, že za vás ostatní všechno udělají. Ale ještě že se to stalo. Jinak bych dneska byla opravdu pěkný spratek.
LENKA DUSILOVÁ, narodila se 28. prosince 1975 v Karlových V arech, v osmi letech poprvé vystoupila s kytarou před publikem na folkovém festivalu, mimo jiné s básní Jiřího Wolkera, kterou sama zhudebnila. V první polovině devadesátých let na sebe upozornila jako zpěvačka pražské rockové skupiny Sluníčko, se kterou vydala album a zvítězila v soutěži Marlboro Rock In. V té době byla také nominována jako zpěvačka roku na Cenu Akademie populární hudby. V roce 1995 začala spolupracovat s Davidem Kollerem ze skupiny Lucie.Ze spolupráce vzešla úspěšná píseň Amerika pro stejnojmenný film, současně se Lenka Dusilová účastnila natáčení alba Lucie - Černý kočky, mokrý žáby, a poté i následného turné skupiny.S Kollerem pak vystupovala ve skupině Pusa, v níž se Dusilová poprvé představila i jako autorka a textařka. Její tehdejší skladba Muka byla nominována jako píseň roku. V roce 1999 na sebe znovu upozornila, když na album Daniela Landy nazpívala píseň Holka Magor. V současnosti hraje se skupinou Secret Service.Minulou sobotu ji Akademie populární hudby vyhlásila zpěvačkou roku.
Písňové texty Lenky Dusilové
Kouzelná moc
Znáš to líp než já, slova jsou bláznivá Vymyslela jsem si jenom jednou jednu božskou zábavu, zbývá mi už jenom chvilka s vytouženou představou Musím se smát, jak hluboký tón pod prahem slast, má kouzelná moc, A on se tváří, že tak to má rád, oči mu září až mám z něho strach, člověk někdy intuici odhodí rád za hlavu, neříkám to proto, abych zničila tu náladu, musím se smát pro vědomí, medovej hlas, tak snadno jsem k mání
Bláznivá jsou slova, smyslem si pohrávám Medová říše plná svítání Jakási chvíle čeká, na jediné gesto čeká, neslyší klid, před bouří spí přímo v ní.
Kolem ticha mračna zdání o útesy rozbíjím, tlukot srdce poklid ruší, představy své dopíjím, v podvědomí jsou kola tmavá,
pod prahem slast, má touha zvaná, nač kazit co nás oba blaží, skutečnost to spolyká, lenivé dny, kdy se štěstí rozpustilo v myšlenkách Musím se smát jak hlukový tón pod prahem slast, má kouzelná moc, a on se tváří, že tak to má rád, oči mu září, tak snadno je k mání.
Pro Tebe
Jsi světlo mojí duše jsi světlo mojí lásky, proč se trápit? Tichej mezisoučet zázrakem visí mezi námi
Jak se to může jenom stát?
Osudový váhy láska nebo peklo, tma a prázdno Však dítě se tmy bálo hledá kde by teplo s láskou sálo Osudový války střely pomstychtivých, hloupý stíny
Jak se to může jenom stát?
Dneska se to stalo myslím na Tebe a čas se vrátil
Jak se to může jenom stát?
Jsi světlo mojí duše, světlo mojí lásky proč se trápit.
Jak se to může jenom stát?
Štědrá Bára
Najdi ve mně oheň, který končí ve hvězdách zaslíbený ruce dávám, topí se v polibkách na veliký louce, která pokoj obývá schovej ke mě svoje tělo, chci to zažít zas a znova.
Teplo mě polévá, když slyším žízeň Tvou neříká se "mám Tě rád", neříká se slovo láska, dokud je živá celá jsem jenom Tvá...
Chci Ti zavřít oči, než se tiše uděláš posílám Ti oheň, který končí ve hvězdách, na veliký louce Tvůj život polykám jsem celá bílá a hlava letí někam ke hvězdám.
Jsem jak zmámená... ty se usmíváš... oči přivírám... chci to zažít zas a zas
Když mě polaskáš jsem Tvá... zas znova Hlava letí, letí ke hvězdám... nikdy neříkáš, nikdy nic... chci to zažít zas a zas... frrrr
- sobota 24. března 2001
