"Pochopil jsem až v okamžiku, když jsem jedno odpoledne na chatě řezal dřevo na cirkulárce. Měl jsem v ruce teprve asi třetí nebo čtvrté poleno, když se najednou zuby na kotouči nechtěly do dřeva zakousnout. Jen po něm hladce klouzaly. Když jsem se podíval blíž, kotouč, kterým jsem ještě před chvílí řezal, byl obrácený. Zůstal jsem stát jako opařený. V tu chvíli mi došlo, že samovolné rozsvěcení a zhasínání žárovek v chatě, kde nikdo nebyl, zapínání a vypínání televize a další podobné věci má na svědomí duch."
Léčitel se se svým zážitkem svěřil manželce a radil se s ní, co dál. Pak se rozhodl ducha odehnat. "Nevěděl jsem nejdřív, co dělat, ale pak jsem si vzpomněl, že prý stačí říci jen: duchu, jsi-li dobrý, zůstaň a pomáhej, jsi-li zlý, odejdi a už se nevracej. Tak jsem to zkusil a ona ta zaklínací formulka opravdu fungovala. Duch mě ani moji rodinu od té doby již neobtěžoval."
Po nějakém čase vstoupili do života Antonína Strnada další duchové. Tentokrát se to byli jeho zemřelí příbuzní. Přicházeli uprostřed noci, upozorňovali ho na některé události v jeho životě, radili mu.
"Někdy měli podobu zemřelých osob, jindy jsem viděl jen jakýsi černočerný ovál v prostoru před sebou. Když jsem se myšlenkou zeptal, kdo to je a co chce, dostal jsem telepaticky odpověď. Někdo jiný by se možná takovýchto setkání bál. Já je vnímám jako krásný důkaz posmrtné existence i možnosti komunikace se záhrobím," vysvětlil Antonín Strnad.
Zástupy zemřelých vítaly Antonína Strnada, když se mu podařilo překročit hranice našeho světa a vstoupit do záhrobí. "Pohroužil jsem se do meditace a najednou jsem se ocitl v neznámém prostoru. Na všechny strany ode mne jsem vnímal zástupy stovek nebo snad tisíců průhledných, étericky vyhlížejících postav.
Nejblíž ke mně stály bytosti, v nichž jsem začal poznávat své zemřelé příbuzné. Jejich obličeje ani těla ale nenesly známky stáří nebo nemocí, jimiž tito lidé trpěli za svého života. Nikdo z nich neměl také ani takový vzhled jako v době své smrti. Všichni byli mladší a velmi krásní," řekl léčitel.
"Například jeden z nich, který dokud žil, silně koktal, najednou mluvil zcela plynně a bez zadrhávání. Vlastně ani přesně nemohu říci, zda skutečně mluvil. Já jeho hlas i s jeho typickým zabarvením slyšel nějak zvláštně uvnitř své hlavy. Jako by se mnou komunikoval telepaticky. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že jsem se ocitl v nebi a setkal se s dušemi zemřelých lidí."
Jak dlouho byl Antonín Strnad v místech, které považuje za nebe, neví. Čas tam prý měl zcela jinou podobu. Měl pocit, že se vše odehrává velmi rychle. Podle hodinek později zjistil, že jeho meditace s výletem do záhrobí trvala desítky minut.
