Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Lasica: Jsem sám, ale ne osamělý

  15:38aktualizováno  15:38
Celník se zajímá, co vezeme v té bedně. Vysvětlujeme, že světla k focení Milana Lasici, a přísný strážce slovenské hranice se rozzáří. "Tak ho pozdravujte!" Pak, už v Bratislavě, pácháme drobný dopravní přestupek. Policejní hlídce se omlouváme: Bloudíme a hledáme divadlo. "Za panem Lasicou? Tak to tudy." Ochota, úsměvy. Tohle jméno je na Slovensku značkou.
Milan Lasica - foto 2

Milan Lasica - foto 2 - Milan Lasica. | foto: Michal SváčekMF DNES

Mohli bychom mluvit o Júliu Satinském? Je to rok, co zemřel...
Ten rok uběhl strašně rychle. Stále to ještě nějak neumím vzít jako realitu. Hodně s ním komunikuji. Skoro bych řekl, že čím dál častěji. Dříve jsme se viděli, jen když jsme něco připravovali. Teď s ním komunikuji denně.

Ptáte se ho, co by říkal na to či ono?
Nepotřebuju se ptát, přesně vím, co by v každé situaci řekl. V tom vůbec neváhám. Spíše si vybavuju drobnosti, které mě vždycky pobaví. Děje se to denně, takže jsem sním vlastně v živém kontaktu.

Dobře si vzpomínám, jaký to byl pro většinu lidí šok, když jsme se dozvěděli, že má rakovinu. V takových situacích se člověk lekne a přemýšlí: Co když já taky? A říká si: Nebudu pít alkohol, začnu jíst zeleninu, zajdu k lékaři... Neměl jste podobné pocity?
Samozřejmě. A nejen já. S mnoha známými, aniž jsme se dohodli, jsem se pak setkal u lékaře. Nechali jsme si udělat všelijaká vyšetření, i ta ne zrovna příjemná. Bylo to smutné i směšné, že až takové události člověka vyprovokují, aby se zajímal o své zdraví.

Jenže uběhne pár měsíců a předsevzetí jsou pryč...
Je možné, že mě to přejde. Zatím jsem v kontaktu s lékaři, ale zase to nechci přehánět. Když k nim totiž přijde člověk trochu veřejně známý, tak se velmi snaží. Vypadá to, jako by se styděli, že mu něco nenajdou.

Počkejte, znamená to, že jste změnil životní styl a třeba začal pravidelně cvičit?
Ano. To vám povím rád. Začal jsem cvičit na popud Mariána Labudy, který mi vyprávěl, jaký je úžasný pocit být v posilovně. Říkal, že odtamtud odchází znovuzrozený, a když půjde do důchodu, bude tam trávit celé dny. Tak jsem to před tři čtvrtě rokem zkusil. Nejen proto, že mě Labuda přemlouval. Měl jsem i takové problémy s kolenem, že už jsem nemohl chodit ze schodů bez toho, aniž bych se držel zábradlí nebo nějakého ochotného člověka. Lékař říkal, že by koleno bylo třeba posilovat chůzí nebo šlapáním na kole. Věřte nebo ne, po několika týdnech v posilovně jsem už po schodech chodil.

Copak dělá pan Labuda v posilovně?
Často ho pozoruji. Běží na takovém tom pohyblivém chodníku. Velmi dlouho. Pak jezdí na kole a chodí i plavat do bazénu. Skutečně mu to tam velmi sluší a nedivím se, že tam chce strávit zbytek života.

Je to posilovna smíšená? Cvičí v ní i ženy?
Ano, chodí tam ženy i muži. Ženy cvičí i kolektivně, aerobik.

Jste tam s panem Labudou objekty jejich obdivu?
Spíše se my díváme na ně. Ale jen tak nenápadně, aby to nebylo drzé.

Nová dvojice už nebude

Váš život se odchodem Júlia Satinského změnil nejen tím, že jste ztratil kamaráda. Zároveň jste přišel o kolegu. Jak se s tím vyrovnáváte?
My jsme byli klasická komická dvojice, a to skončilo. Byl to celý náš život, celá naše kariéra. Všechno ostatní byla taková přidružená výroba - on psal knížky pro děti a fejetony, já jsem režíroval... Tak se teď věnuji jen tomu, co dřív bylo spíše okrajové. Když se mi chce, hraju s příjemnými herci, jezdím do Prahy, kde dělám pro televizi pravidelný pořad Kam zmizel ten starý song... Ale už se nikdy nebudu pokoušet znovu udělat dvojici s někým jiným. To skončilo. Sám se divím, že jsem to zatím celkem bez úhony přečkal. Byly to vlastně dvě takové rány krátce po sobě.

Dvě?
Ano, vždyť dva roky před Satinským zemřel Jaroslav Filip, náš spolupracovník, který psal hudbu k písničkám a hrál s námi. Ta spolupráce trvala dvacet let. Během dvou roků jsem zůstal sám. Myslím, že se s tím vyrovnávám jen díky tomu, že v mém věku už člověk jisté věci snáší s větším nadhledem. Kdybych o ty dva přišel před dvaceti třiceti lety, bylo by mnohem těžší žít.

Není to tak, že se v mladším věku člověk více trápí tím, co souvisí s prací, s kariérou? Prý jste dost obtížně prožíval období, kdy jste měli zakázáno vystupovat. Kdy jste byl v životě nejvíce zdeptaný a bez iluzí?
V těch sedmdesátých letech to opravdu nebylo nic moc. Zákazy se množily. Když jsme tehdy asi sedm nebo osm roků nemohli pracovat v televizi, ve filmu ani v rozhlase, bylo to tak nějak jasné. Trápili jsme se, ale prostě jsme věděli, že nemůžeme nic dělat. O hodně horší bylo, když nám pak povolili dělat televizní programy. Nastala situace, že se po každém natáčení nebo vystoupení začalo řešit, jestli to lze či nelze vysílat, kdo protestoval a jestli bychom neměli raději mít zase pauzu. Paradoxně jsme to snášeli hůř než roky, kdy jsme nemohli vůbec nic.

Čím jste se v době zákazu živili?
Byli jsme v divadle v operetě a měli jsme tam takový směšný plat. Po pár letech jsme dostali povolení a mohli jsme aspoň dělat zájezdy s programem zpěvačky Jany Kocianové.

Je pravda, že jste si v té době přivydělával psaním pro Karla Gotta?
Ano, to je pravda. Režisér Jan Roháč byl můj velký přítel a snažil se mi pomoci. Když Karel Gott dělal pravidelné pořady v Divadle ve Slaném, Janko mě požádal, jestli bych pro něj vždycky nenapsal pár vět, které měl říkat mezi jednotlivými písničkami. Takové spojováky. Do té doby jen zpíval, tehdy zkusil poprvé své písničky i sám uvádět. Že to píšu já, věděl jen režisér, Gott a dramaturg programu.

Gottovi vaše texty seděly? Vy dva, to je tedy značně nesourodá dvojice.
Víte, možná ho lidé vnímají jinak, ale Gott má smysl pro humor, který je mi velmi blízký. Když jsem něco vymyslel, bavil se a snažil se to říct tak, aby to i jemu vyšlo. Myslím, že s tím problémy nebyly.

No, omlouvám se, ale pamatuji dobu, kdy se říkávalo: Jen ať Gott zpívá a radši nemluví. Diváci prostě od svého slavíka očekávali písničky a jeho počáteční pokusy o uvádění svých pořadů brali s despektem. Poslyšte, nebylo to právě v době, kdy jste mu ty textíky psal?
Doufám, že ne (směje se). Fakt nevím. No to by mě snad vyhodili a ona ta spolupráce byla delší. Možná měl problém s tím, že najednou měl mluvit. Byla to novinka. Lidé byli zvyklí, že do té doby jen zpíval.

Dneska se už nikdo nediví, když vystupuje i v různých scénkách na Nově... Možná na tom máte zásluhu.
Ano? Že by? Myslím, že se opravdu otrkal. Byl jsem přímo nadšený, když jsem jednou slyšel, jak říká: "Peníze nejsou všechno. Ještě je tady zlato a cenné papíry." Tak to se mi velmi líbilo.

V poslední době jsou zpěváci typu Karla Gotta a Heleny Vondráčkové na vrcholu popularity. Jejich kritici často řeší, jak je možné, že lidé, kteří za socialismu představovali oficiální kulturu...
Sleduju, jak se Vondráčková a Gott v českém tisku stali symboly komunismu. A zdá se mi to absurdní. Když jsou Jakeš a Lenárt zproštěni jakékoliv viny, tak si to za ně všechno odskáče Gott s Vondráčkovou. To něco o společnosti vypovídá.

Na Slovensku je to v tomhle směru jiné?
No, počkejte... Snažím se projít si tu scénu, ale nikdo mě nenapadá. Takové typy tu nemáme. Byl tu Karel Duchoň. Ten je mrtvý. Tím se z toho dostal.

Jsem lehce malátný

Nezajímal jste se někdy o to, jak vaši předkové přišli ke jménu Lasica? Pana Satinského velmi bavilo pátrat ve svém rodokmenu. Došel přece až k šlechtici, který na Slovensko přitáhl v době napoleonských válek. Ve vašem případě jste v minulosti nebádali?
Chystám se na to. Velmi by mě to zajímalo. Jeden přítel z liptovské obce Hýbe mi kdysi říkal, že kdesi četl, že nějaký Lasica z Hýb se vydal směrem na jih. Možná do Budapešti. Na základě toho jsme vymysleli teorii, že už ho to nebavilo, tak se zastavil v dědině, odkud pochází můj otec. Ale těším se, že jednou opravdu zjistím víc.

Jména předků vznikala mnohdy podle toho, jaké měl dotyčný vlastnosti, schopnosti, jak vypadal... Když vezmeme v úvahu, že někdo z těch vašich připomínal lasičku, měli by Lasicové být lidé mrštní, čilí až draví...
Ano, vůbec nevyhovuju. Nejsem ani dravý, ani čilý. Jsem neustále lehce malátný.

Když se zmíní vaše jméno, většina vašich kolegů a známých říká: To je slušný, noblesní člověk. Nebo: Džentlmen. Jak to vzniklo?
Jsem spíše do sebe uzavřený, ne moc komunikativní, mám rád samotu. Možná si z takového pozorování lidé myslí, že jsem nějaký jiný... K tomu se těžko můžu sám vyjadřovat. Ale ano, jsem slušný. Když jsem v místnosti, neplivu na zem. Když mám rýmu, používám kapesník.

Vzpomínáte si, co jste jako kluk musel provést, aby vám rodiče udělili výchovné pohlavky?
Otec mě bil velmi klasicky. Odepnul si pásek. Zbil mě po zadku a ještě jsem musel klečet na poleně. Dělával to pravidelně a vůbec si nepamatuju na důvody. Možná to byla prevence. Ale vzpomínám si na něco jiného. S matkou, která na mě nevztáhla ruku, jsem byl jednou v cukrárně. Bylo mi asi pět nebo šest. Koupila tam nějaké zákusky, a když jsme se vraceli domů, tak jsem se jí pochválil, že jsem si v té cukrárně sebral takový keksík. Nikdo si toho nevšiml, takže jsem měl pocit, že jsem vykonal dost odvážný čin. A matka udělala hroznou věc. Pravděpodobně měla šťastný nápad. Přinutila mě, abychom šli zpátky a abych ten keks vrátil. Od té doby jsem to už nikdy neudělal.

Jak jste se pak vy sám vypořádal s výchovou svých dvou dcer?
Velmi jsem si to ulehčil. Když se narodila dvě děvčata, byla to velká radost, protože malá děvčátka jsou velmi milá a je radost vedle nich existovat. Ale současně jsem využil příležitosti a trochu se zbavil odpovědnosti. Řekl jsem si, že děvčata bude nejlépe vychovávat matka a nebudu se do toho raději míchat. Co kdybych něco pokazil... Tak jsem je spíš vychoval tím, že jsem existoval. Možná, že něco odpozorovaly.

Pořád obě studují vysoké školy ve Vídni?
Ta starší si dala žádost o stipendium na studium ekonomie v Manchesteru. Vybrali ji a už je tam jeden semestr. Mladší zůstala ve Vídni, má tam podnájem, ve čtvrtek nebo v pátek přijíždí vlakem do Bratislavy na víkendy. Podle toho, jestli nemá ve Vídni práci. Přivydělává si ke studiu jako taková uvaděčka při operních a koncertních představeních.

Obavy z Evropy? Zbytečné

Když se vaše manželka, bývalá herečka Magda Vášáryová, stala velvyslankyní ve Varšavě, neuvažoval jste o tom, že byste tam žil alespoň na čas s ní?
To by nebylo zlé, ale Varšava je daleko. Když byla diplomatkou ve Vídni, sedl jsem do auta a za hodinu byl tam. Tady mám přece jen odpovědnost za divadlo, práci. I když bych už nejradši nic nedělal, říkám si, že je rouhání takhle uvažovat, dokud člověku ještě dávají možnosti a stojí o jeho práci. Kdo ví, jaké by to bylo, kdybych opravdu neměl co dělat. A taky se přece ještě musím trochu starat o peníze, o dcery.

Necítíte se někdy bez manželky i dcer osamělý?
Zatím to tak není. Mám rád samotu, ale být osamělý je něco jiného. To je jako že vás všichni opustili. A já rodinu naštěstí mám. I když nejsme pořád spolu, o to intenzivněji spolu cítíme.

Jezdíte do Varšavy aspoň na výlety?
Teď plánujeme, že bych tam tak na týden zajel. Uvidíme.

Kdybyste byl diplomatem vy, od manželky by se očekávalo, že vás bude doprovázet po recepcích a státnických večeřích. Manželé velvyslankyň nemají povinnost reprezentovat?
Asi v mém případě udělali výjimku. Už když byla žena ve Vídni, tak tolerovali, že tam, kam diplomaté chodí s manželkami, ona chodí bez manžela. Vědí, že mám v Bratislavě svou práci.

Vaše rodina, to je vlastně takový příklad, jak by se časem mohlo žít v Evropské unii. Bez problémů pracovat a studovat každý v jiné zemi... Jak přijímáte obavy lidí i některých politiků, že vstup do unie nebude Česku ani Slovensku ku prospěchu?
Myslím, že je dost zbytečné se bát. Lidé se vždycky bojí něčeho nového. Když se bojí, je to známka toho, že nevědí, o co jde. Buď proto, že se o tuto situaci nezajímají doopravdy, nebo jim to nikdo neumí vysvětlit. Ale přece není tak těžké vysvětlit, co znamená širší společenství v Evropě. Vždyť taková společenství existovala už v devatenáctém století i předtím. Lidé byli zvyklí pohybovat se volně v širším teritoriu, byli vystaveni konkurenčnímu boji i různým trhovým mechanismům. Naši lidé to za ta desetiletí zapomněli. A dokonce jsou politici, kteří z jejich strachu těží, když říkají, že si nesmíme nechat sebrat "to naše". Akorát nikdo neví, co to je.

Co by na strach z Evropské unie řekl pan Satinský, který tak rád provokoval tvrzením, že je monarchista?
Ano, on byl monarchista a člověk nevěděl, nakolik to myslí jako mystifikaci a nakolik vážně. V tom byl ten půvab. V těchto otázkách bychom si celkem rozuměli. Nevznikly by rozpory. Satinský byl proti izolacionismu, který v malých zemích často velmi silně funguje.

Jestli ty obavy nevznikají jen z toho prostého faktu, že lidé v Česku i na Slovensku často a rádi mluví o politice... I vy při svých debatách s přáteli končíte u politiky?
Někdy i přímo začínáme. Je to takový folklor. Lidé se tady baví v hospodách o politice a o fotbale. Oběma věcem senzačně rozumějí a mají pocit, že kdyby byli premiérem nebo trenérem, dělali by to mnohem lépe. Pokud lidé o politice tolik nemluví, znamená to, že je v zemi stabilnější situace a jistý stupeň prosperity. Lidé se tolik netrápí. To, zdá se, u nás ještě nenastalo. Ale věřím, že nastane.

Autoři:



Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....



Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že...

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Další z rubriky

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Těhotná princezna Diana a princ William na archivním snímku
Princ William: Jsem hrdý na to, že se má matka nebála mluvit o bulimii

Princ William (35) otevřeně mluví o problémech, které se vyskytly v královské rodině. A je pyšný na to, že stejná byla...

Donald Trump, jeho manželka Melania a syn Barron po vystoupení z letadla Air...
Clintonová se opět zastala mladého Trumpa, kritizovali jeho oblečení

Chelsea Clintonová (37) ví, jaké to je být coby dítě amerického prezidenta pod drobnohledem médií. Nyní se zastala...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.