Ty už si zvykly dávno. Landovský je sice vztekloun, ale nakonec se přizná: "Takhle sedět a kecat, to mám nejradši. Jaképak hraní?"
* Kolik dnů života jste strávil v kriminále?
Nevím.
* Ale no tak.
Zatýkali mě pravidelně od ledna 1977 a vždycky jsem tam byl týden, čtrnáct dní, tři měsíce...
* Ale úplně poprvé vás zatkli kdy?
To bylo brzo po válce, když jsem něco kradl na letišti.
* Copak jste kradl?
Chodili jsme rvát z letadel plexiglás, který hořel, smrděl a dělaly se z něho čmouďáky. Hodils je do sklepa a za chvilku se valily hrozný dýmy, takže přijeli hasiči. Víš ty, jak se žilo po válce?
* No?
Přestav si, že by ti bylo deset a byl bys ozbrojenej po zuby - granáty, ve sklepě kulomet, pistole, všecko.
* To jste měl?
Jistě. Každej kluk byl ozbrojenej. Ještě v srpnu jsme objevili ve strži německý transportér a z toho na mě vypadl Němec z května, už pěkně udělanej. Můj úlek dlouho netrval a už jsem šel po jeho kapsách - vzal jsem mu samopal, pistoli a vyhazovací nůž.
* To byla vaše první mrtvola?
Ale ne, už na konci války jsem viděl mrtvého Němce.
* Jak vám tehdy bylo?
Jak by mi bylo? Nijak - přikryl jsem mu ksicht. Chodili jsme s klukama po Německém Brodě a měli jsme buď lopuchový listy, nebo utržený ukazatele směru. Tím jsme přikrývali mrtvolám obličeje, protože to se má. Pan učitel nám to říkal.
* Jestli jste opravdu chodili na hřiště s granáty, tak se celkem divím, že jste se dožili příštího vysvědčení.
Hodně kamarádů přišlo o prsty. A teď jsem si vzpomněl na Rusa, co se před náma zabil takovým tím granátem na klacku. On měl totiž zafačovanou ruku a tou ho házel do řeky...
* ... rybář?
Jo, pak si jenom sebrali ty ryby a žrali je. A tomuhle se granát zachytil za fáč, já řekl "k zemi!", ale on byl mrtvej.
* Co vás ta doba naučila?
Došlo mi, jak jsou si všechny režimy podobný a jak si lidi vždycky najdou viníka - v Brodě na náměstí postavili klec s haknkrajcem, ve které chtěli vystavovat esesáky, ale už od rána tam čekali lidi, na klaccích hřebíky a žiletky. Tak sovětskej velitel říká: "Odneste tu klec, nebudem tady dělat lidem cirkus." On prošel válkou - věděl, že co maj co píchat esesáka ti, kteří donedávna hajlovali a brali přídavky.
Žebral jsem U Pinkasů
* Vy jste jen za poslední čtvrtrok pohřbil tři své kolegy a přátele. Stellu Zázvorkovou, Leoše Suchařípu, Jiřího Kodeta...
No! A nenatočil jsem ani metr filmu, protože mě už nikdo neoslovuje; jenom charizmatický kokoti, kteří ze mě tahaj rozumy. Nikdo neřekne: "Lanďáku, natočím takový krátký příběhy, fóry, třeba čechovovský..." Velmi rád! Ale nic.
* Teď jste zvážněl!
Ani ne, jsem vlastně v takovým stavu, že nejradši sedím a kecám, to mi vyhovuje.
* Tak vidíte.
Nebudu se trápit, nejsem emotivní, ale stejně si říkám, proč se nikdo neozývá. Dnešní herci to přitom hrajou jak špatný kuželky, když se dívám na seriály - nikdo tam nemluví za sebe. A herec má vždycky mluvit za sebe.
* Za koho mluví oni?
Vyplňují jenom přání režiséra. Máš už ten hrnec s kafem prázdnej?
* Jo.
Tak ukaž - jednou jsem měl pít vodu a režisér říká: "Nemohl by sis dát tu sklenici víc ke koutku, ještě kousek, a ještě..." Tak povídám: "A co takhle ještě dál?" a nalil jsem si to do kostýmu.
* Možná právě pro tohle vám režiséři nevolají.
Nepotřebuju. Já se už zajistil. Takže přežívám.
* Ale k těm nebožtíkům - smrt Jiřího Kodeta, kamaráda z Činoherního klubu, ta pro vás asi byla nejhorší.
Kvalifikovat smrt jako horší nebo lepší nejde. Smrt je smrt.
* Ale tahle asi bolela hodně.
Vy po mně chcete, abych říkal, "to je ták hrozný..." (teatrálně pláče)
* Ale ne. Zajímalo by mě, čím vás třeba Kodet štval.
Všechno jsem mu odpustil. O mrtvých jen dobře.
* Ale měl i vlastnosti, které vám nesedly?
Jistě, ale já vím, kde se vzaly. Prostě měl slavné předky a chtěl být jako oni. A proto se například v mládí hodně chlubil - jednou za náma přišla do šatny jeho máma Jiřina Steimarová a Jirka zrovna povídal o svém dědovi, že prý byl hrabě. Jiřina říká: "Prosím tě, co kolegům kecáš, vždyť děda byl pekař!" A on na ni: "Mámo? Ty víš hovno!" Pro fór byl schopnej si vymyslet hraběte.
* Ještě před Kodetem umřela Stella Zázvorková. Kdy jste se s ní setkal naposledy?
Strašná klika - potkal jsem ji teď na jaře v motolské nemocnici, v té kavárně, tak hned říkám: "Nazdar, Stellino!" Sedli jsme si a kecali asi dvě hodiny.
* Odkdy jste si tykali?
Od Utrpení mladého Boháčka. Ona byla báječná ženská, ta vydržela do rána pařit, vyprávět... Stellinka naše! Pořád byla čilá, mozek výbornej. Vzpomněla si, jak si jednou zabouchla klíče - Hlinomaz mi tehdy držel prkna a já k ní vlezl na balkon. Na to jsem dávno zapomněl!
* A do třetice všeho zlého zemřel Leoš Suchařípa.
Taky kamarád, fantastický dramaturg. Naposledy jsem ho potkal v Omsku.
* Na společné kávě u Jaromíra Jágra?
Ale ne. Tohle bylo v roce 2000, kdy ještě Jágr v Rusku nehrál, a já tam režíroval svoji hru Hodinový Hoteliér. Suchařípa tam tenkrát přijel s Divadlem Na zábradlí, hráli Ivanova a byl tam ještě živý Petr Lébl se zelenými vlasy. Celý národ říkal, že je Lébl geniální, ale mě po tomhle Ivanovovi napadlo: "No jo, jenže on zapomněl, že to už Čechov napsal geniálně." Lébl hru předělal, ale já mám bohužel radši toho Čechova.
* Dokázal byste na Sibiři žít?
Kdybych tam měl práci, proč ne.
* Dokázal byste to i bez vodky?
V Omsku můžu být bez vodky jako kdekoli jinde.
* Vy máte alkohol zakázaný?
Můžu pít, ale dělám to už vážně nerad.
* Proč jste přestal?
Ze srandy. Řekl jsem si, že má člověk poznat všecko, tak zkusím nepít a nekouřit. Vydržel jsem tři roky.
* Nechybí vám to popíjení a diskutování po hospodách?
Nejsem Hrabal, aby mě fascinoval každej hospodskej vůl. Mimochodem Hrabal, to byl taky kamarád. Toho jsem fascinoval, když jsme seděli vedle okna U Pinkasů a já žebral rovnou z hospody - říkal jsem: "Dochází nám pivo, prosím vás, buďte tak laskaví..." Už jsem byl známej herec, lidi mi tam házeli búry a pak jsem poručil: "Pane vrchní, tady máme 23,60: piva!"
* Nezkusíte se někdy ze srandy zase jednou opít?
Můžu a nemusím. Teď už nechodím kolem flašky a neříkám si: "Pít, či nepít?" Prostě se výjimečně napiju a zase mám pokoj. Jako když si dá člověk zvláštní rybu. To ji pak taky nemusí mít dalších pět let. Je tady kus uzenýho candáta, máš hlad?
"Fašisti, to boli l'udia!"
* Václav Havel uměl odpustit i lidem, kteří pomáhali komunistům, ale vy jste v tomhle, počítám, tvrdší.
Havel je humanista, to je jeho životní program. Vždycky jsem mu říkal: "Nevěř každýmu." On se kdysi třeba ujal jednoho estébáka a pak mi říká: "Když on měl prostřelenou nohu! A mluvil jsem s ním - je to slušnej člověk." Tahle Havlova lidská ohleduplnost nebyla můj styl, ačkoliv jsem taky vycházel s fízly i ve srandě. Jenom bych je v životě nebral vážně, protože museli lhát a dostat mě na kolena.
* Opravdu jste s policisty i žertoval?
Jo. Proč ne? Když vy někoho nenávidíte, tak ho hned škrtíte? Jednou za mnou jel můj fízl, dloubal se v nose a nepoznával mě, tak jsem si vždycky na křižovatce počkal a vyrazil teprve ve chvíli, kdy naskakovala červená. A on musel stát. To jsem udělal třikrát a on mě pak předjel: "Tak takhle je to, Landovský!"
* A vy?
"Chtěl jsem se trochu pobavit, vy se bavíte furt. Tuhle jste mi rozmlátili přední sklo šestatřiceti úderama klíčem, tak já se bavím takhle."
* Jak zareagoval?
"Jen si dělejte srandu, však vy uvidíte." A takový ty kecy.
* Ale pak jste šel třeba na ty tři měsíce do vězení.
Člověk nesmí dělat míň, než může - a já byl jako herec vždycky tak trošku krytej. Jo? Když chytli chudáka klempíře, co měl tři děti, tak na něj stačilo zadupat, nechat ho týden zavřenýho a říct mu, ať podepíše spolupráci. On to udělal, protože nikoho neznal, ale za nic nemohl. Právě tyhle lidi měl hodnej Vašek Havel tolik rád, že pak přivedl i toho s prostřelenou nohou.
* Střih - dnes už Havel třetím rokem neprezidentuje...
... furt je prezident!
* Není. No, a ačkoli jste byli kamarádi od mládí, tak se pořád nijak zvlášť nevídáte. Proč?
On ví, kde mě najít. A napište si, že mě to taky mrzí - tuhle jsem byl v Rakousku a kamarád mi říká, že tam včera přijel Havel za prezidentem Fischerem. Já na to: "Fischera znám, Havla taky, tak to se divím, že mě nikdo nepozval!"
* Vy už jste poznal hodně prezidentů...
To jo, třeba Husáka (směje se). Točili jsme v pětašedesátém film z Vietnamu - na Žitný ostrov se tehdy dovezly palmy, ale jinak jsme chodili chlastat na Centrálne trhovisko. Tam se tackala celá Bratislava, všichni se potáceli s bielym vínom a já tam sedím s Vlado Müllerem, tátou toho rockera. Vedle nás stojí úředník s taškou, napůl opilej už odpoledne a najednou vidím, jak asi pět napařenců nese na deklu od okurek chlapa, který začíná proslov: "Slovenky aj Slováci!!! Fašisti, to boli l'udia!!!" (Hercovy kočky se ani nehnou.)
* Nějaká recese?
Žádná recese, to byl Šaňo Mach (ministr vnitra slovenského státu)! A pak Šaňo Mach pokračuje: "Čo na to povieš, Gusto?!" A ten chlap s taškou vedle mě se otočí a říká: "Vieš čo, Šaňo? Bozaj ma v riť." To byl Husák! Oni byli všichni kamarádi, na Slovensku se to tak nebere. Jeden byl u fašistů, druhý u komunistů, ale stejně se všichni ožrali pod obraz na Centrálnom trhovisku.
* Ještě k Havlovi - jaká je povahově jeho žena? Není třeba, co já vím, vypočítavá?
Jakápak vypočítavá? To jsou hospodský žvásty lidí, co musí mít na všechno názor. Já znám Dagmar dobře. Je to herečka, která byla vytržená z normálního života a ze začátku nezvládala, protože si myslela, že to stačí brát jako roli. Tím se lidem zprotivila, ale brzo pochopila, že se paní prezidentová nedá hrát, že se musí žít. A tak to teď žije.
* Hodí se ti dva k sobě?
Co já vím?
* Havlová už osm let nehrála, ale v příští sezoně se chystá na jeviště vinohradského divadla. Bude se jí dařit?
Nevím, to si počkám. Lidi od ní očekávají něco jiného než od normálního člověka. Čili polovina jí poleze do prdele a polovina bude pomlouvat. Tak to je vždycky.
* Kdybyste se teď s Havlem sešli, dokážete propovídat den a noc?
To asi ne, protože on by se zvedl a řekl: (ráčkuje) "Promiň, já musím jít..." My se vídáme v nemocnicích - seděl jsem na tomografu a najednou vidím, vedou Havla. Za ním jde sanitář, v ruce kapačku, Vašek má napíchnutou žílu, tak říkám: "Nazdar." A on: "Těbůh, já nemám ani tady čas, protože na mě v nemocničním pokoji čeká Verheugen." Takhle už to bude vždycky - budeme se potkávat na chodbách nemocnic a nakonec na pitevně.
* Takže Havel by se na tom vašem večírku zvedl...
... a řekl by: "Čeká na mě Verheugen nebo Fischer." On má pořád povinnosti; supluje tady určitý postoj, tak jako náš současný pan prezident - jak se jmenuje? Klaus - supluje postoj, že peníze nesmrděj a že je jedno, kde se vzaly.
* Za Klause se stydíte?
Co bych se styděl? Já nejsem emotivní člověk. To Klaus by se měl za takovou blbost styděl. Ale on to kdysi plácnul a dnes už si to určitě taky nemyslí.
* A co vy si dnes myslíte třeba o Karlu Gottovi - je to zombík, nebo král?
Karel nikdy neměl žádné postranní úmysly, vždycky byl kumštýř, který zpíval, maloval a byl i vtipnej. Ale na něj se lepili všichni ti Janečci. Rozumíš? Takovejch příserů z něj žilo! Já jsem chodíval s Gottem na večeře ve Vídni, když mě tam odsud vyhnali, dokonce jsem mu dlužil prachy, a jednou mu říkám: "Karle, už ti to můžu vrátit." A on: "Ne, na tohle zapomeň."
* Nicméně, nemohl se vás zlatý slavík zastat víc, když bylo nejhůř?
On se choval solidně, to stačí. Gott je člověk, kterému národ přičítá dobro tam, kde není, a zlo, kde taky nikdy nebylo. My dva se známe - to s ním jsem byl 21. srpna 1968, když sem vtrhli Rusové. Seděli jsme na Národní třídě v baru Bystrica, takovým hampejzu, a najednou Gott říká, jestli slyším tu rozhlasovou hru. Tak povídám: "Už to poslouchám deset minut, to je skutečnost!" Hlásili, jak u nás přistávají letadla."
Krejčíře dožene svědomí
* Co jste si pomyslel, když utekl našim elitním policistům Radovan Krejčíř?
Řekl jsem si: "A jejej, tak teď na mě nebude mít Tomáš Sokol čas." Nedávno říkal, abych přijel, že vyřešíme ty lidi, co mi ukradli peníze, ale teď už jsem mu radši nevolal - má jiný starosti, když je na útěku jeho soused z Černošic.
* Vás někdo okradl?
To přijde truhlář, že potřebuje na prkna, a pak neudělá nic, ale že chce ještě na hřebíky. A tak dále, až zmizí. Tak jsem ho žaloval, on mi měl zaplatit sedmdesát tisíc, neplatil a předevčírem mi volá exekutor: "Pane Landovský, on je teď zavřenej, zatím z něj nic nedostanete." Tak aspoň, že je zavřenej...
* A co vás napadlo hned po tom útěku Krejčíře? Že se zase jednou policajti nechali uplatit?
Třeba tam byl jeden, který se uplatit nenechal nebo se jich deset nenechalo! Víš ty, co to je, urazit slušnýho člověka? Tohle my umíme, hulákat: "Já bych je spráskal na jednu hromadu, já bych je pověsil..." Tak hulákají kreténi z hospod.
* Takže napadlo vás ještě něco k tomu Krejčířovi?
Jo. Že mi někdejší kancléř Ivan Medek říkal: "Kde se v lidech bere ta jistota, že se na něco nepřijde? Přijde se na všecko!" Vždyť dneska se vyřeší vražda stará čtyřicet tisíc let! Na všechno se přijde, protože v lidské povaze je bádat, ale tenhleten vůl, Krejčíř, ten to asi neví.
* Někteří podvodníci se přece nadosmrti budou smát ostatním ze svých soukromých ostrovů.
Ty nevíš, co to je lidský svědomí? Nemysli si, že ty lidi žijou v klidu. Oni se třesou, kdy po nich někdo vyrukuje, sváže je a hodí do kufru. Svědomí je dožene. Svědomí a strach.
Pavel Landovský
Komplikovaný člověk, kterého si oblíbíte: "Takty chceš kafe?" mračí se: "Ale odvezeš si celou krabici!" Uvařil mi šálek a do batohu strčil kilo kávy. Atd... Narodil se 11. září 1936 v Humpolci, vyučil se strojařem, studoval průmyslovou školu a nedostal se na DÁMU. Přesto skončil v Činoherním klubu. Zde zažil nejlepší divadelní léta. Nezapomenutelné jsou jeho role ve filmech Svatba jako řemen nebo Utrpení mladého Boháčka. Po okupaci už mohl hrát jen neveřejně, například v bytovém divadle Vlasty Chramostové. S Havlem natočil záznam jeho Audience. Nakonec byl v rámci akce Asanace donucen opustit republiku, ale už roku 1978 získal místo ve vídeňském Burgtheateru. Velkým návratem pak byla role majora Terazkyho v Černých baronech. Žije sám v Kytlici, má sedm dětí.
 Herec Pavel Landovský při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES v hotelu Thermal v Karlových Varech. |
 Jiřina Bohdalová a Pavel Landovský na jevišti Národního divadla při slavnostním večeru Pocta Václavu Havlovi. (30. ledna 2003) |
 Křest knihy Ladislava Štaidla. Pavel Landovský a Jiří Krampol. |
 Pavel Landovský |
 Pavel Landovský |
 Pavel Landovský |
 Pavel Landovský |
 Pavel Landovský |
