Ladislav Trojan

Ladislav Trojan | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Ladislav Trojan: Na svůj fígl si každý herec stejně musí přijít sám

  • 1
Herec Ladislav Trojan (84) začínal svou hereckou kariéru dětskou rolí princezny, dnes pro změnu hraje Pána Boha. Inženýrem se nestal zejména kvůli deskriptivní geometrii a konec natáčení vůbec prvního českého seriálu strávil v rumunské nemocnici. Největší radost mu dělají rodiny jeho synů.

Před studiem na DAMU jste chvíli koketoval s baletem, dokonce jste si odskočil i k dělnické profesi. Maminka z vás navíc chtěla mít inženýra. Kdy jste nejvíc litoval, že jste se dal na herectví?
Ten balet byla spíš taková úlitba, abych se vyhnul vojně. Od doby, kdy jsem v tercii na gymnáziu vstoupil na ochotnická divadelní prkna, jsem měl herectví moc rád. Nevzpomínám si, že bych někdy zalitoval, že jsem se na něj dal. Možná mamince se to nezdálo, ale jak bych mohl být inženýrem, když existoval pro mne tak neuchopitelný předmět, jako byla deskriptivní geometrie?

Díky vůbec prvnímu českému seriálu Rodina Bláhova jste se dokonce podíval do zahraničí. Jak vzpomínáte na natáčení v Rumunsku?
Moc radostně ne. Pár dní jsem tam totiž strávil v nemocnici. Na jednom z výletů, které jsme ve dnech volna s kolegy podnikali, mě skolila angína. A tak moc, že mě produkce raději nechala hospitalizovat. Vracel jsem se kvůli tomu do Čech pak až o několik dní později než celý štáb.

Pracoval jste po boku velkých filmových i divadelních legend. Dostával jste od nich i cenné profesní rady?
Potkával jsem se třeba se Zdeňkem Štěpánkem, Rudolfem Deylem nebo Milošem Nedbalem. Ale i když to byly pro nás začínající herce velké legendy, oni k nám přistupovali úplně normálně, jako kdybychom si byli naprosto rovní. Nějaké mentorování z jejich strany jsem nikdy nevnímal. Jistě, občas nám poradili svůj herecký „fígl“, ale na takové věci si stejně každý musí přijít hlavně sám.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Velkou popularitu jste získal díky seriálu Tři chlapi v chalupě. U Trojanů jste zase tři umělci v rodině. Jak vidíte budoucnost vaší slavné dynastie?
I když jsem z Ondřeje chtěl mít původně doktora a s Ivanem to jednu dobu vypadalo na sportovní kariéru, nakonec oba skončili ve stejné branži jako já. Jsem moc rád, že svou profesi dělají tak dobře. Jak to bude s vnuky, se ještě uvidí. U jednoho z nich se ale možná něco hereckého začíná probouzet, tak kdo ví? Třeba se synové s některým z vnuků jednou sejdou u společné práce. Nám se to zatím stále nepodařilo.

Co se vám vybaví, když se řekne Malé dějiny jedné rodiny?
Tenhle seriál se točil těsně okolo převratu v roce 1989, takže ho mám hodně spojený s atmosférou té doby. Vzpomínám si, že oba synové podepsali tehdy petici Několik vět. Ivan byl dokonce na vojně tak nějak za trest odvelen až na Slovensko. To se nám vůbec nelíbilo, ale co jsme mohli dělat? Takže spíš než natáčení seriálu jsem prožíval dramatičtější události.

Vaší první rolí, ještě dětskou, byla role princezny. Jaká je prozatím vaše poslední role?
Ta princezna byla taková z nouze ctnost. Chodil jsem totiž do bratrské školy, kde byli jen chlapci, takže jsme si museli takhle vypomoct. To byla moje první role a paradoxně tou zatím poslední je role Pána Boha v Babičce, kterou hrajeme na Fidlovačce. Je až neuvěřitelné, že tyhle dvě postavy dělí téměř osmdesát let!

Na kterou postavu nikdy nezapomenete?
To je moc těžká otázka. Nevedu si deník, tak si dnes už ani všechny své role nepamatuji. Tedy ty výrazné samozřejmě ano, ale neodvážím se vypíchnout jen jednu. Měl jsem je prostě rád všechny. Dnes už jich tolik není. S věkem pochopitelně příležitostí ubývá, ale mně to nijak zvlášť nevadí. Jsem totiž moc rád doma.

Letos oslavíte 85. narozeniny. Z čeho máte dnes největší potěšení?
Mám skvělé snachy a celkem šest vnuků, už to je veliký důvod k radosti. Jsem spíš optimista, starosti si moc nepřipouštím, což mi má milovaná žena Olga občas jemně vytýká. Byl bych rád, kdyby to, jak je to teď, trvalo co nejdéle. To by mi úplně stačilo ke štěstí.

26. září 2012