Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Lábus: Děti mít doma nemusím

  13:03aktualizováno  13:03
V rodině Jiřího Lábuse nemá komediantství žádnou tradici, oba rodiče měli úplně jiné profese a jak herec říká, na rozdíl od něj prý byli absolutně slušní lidé. Zato on měl už od dětství sklony k exhibicím a často svými výroky přiváděl do rozpaků jak maminku s tatínkem, tak i rodinné návštěvy. Na otázku proč jste se vlastně nikdy neoženil, odpovídá: "Možná to párkrát vypadalo, že se ožením, ale vždycky jsem zdrhnul. Svoboda je svoboda, ono se nadarmo neříká, že muž je ženatý a před tím byl svobodný."

Ale přece jen - už na to máte věk...

Vezmu to oklikou. Jsem absolutně nekonfliktní člověk a věci se snažím řešit tichou diplomatickou cestou. Já na to moc nevěřím, ale totéž mi řekla jedna paní, která mně hádala z ruky. A ještě dodala, že bych byl možná dobrý kantor. Už ve škole jsem přemýšlel, že by mě docela bavilo učit. Ale to jenom chviličku, pak jsem to zapudil, protože je to zase veliká zodpovědnost a před zodpovědností dost prchám. A proto jsem se ani neoženil. Nemám nikoho, jen sebe, takže až umřu, nikomu tím neublížím.

JIŘÍ LÁBUS

Narodil se 26. ledna 1950 v Praze. Vystudoval DAMU a již zhruba třicet let je členem Studia Ypsilon. Hrál v řadě televizních inscenací i v mnoha filmech. Za roli v představení Hlava Medůzy získal Cenu Thálie a za postavu v Michálkově filmu Amerika Českého lva. S Olřichem Kaiserem spolupracuje na tvorbě televizních i rozhlasových komediálních pořadů.

 A děti vám nechybějí?

Zatím ne. Dítě je roztomilé - chvíli. Já rád hraju pro děti, mám je i docela rád, a když se dostanu do prostředí, kde jsou děti, vyjdu s nimi. Ale když má člověk něco rád, ještě to nemusí mít doma. Jsem člověk, který má rád svůj klid, pohodlí. Nerad se přizpůsobuju. Možná proto, že přizpůsobování jsem si dost užil za totality, i když bylo jiného druhu.

Hodně o sobě pochybujete, nebo jste si sám sebou jistý?

Rád bych viděl člověka, který si je jistý sám sebou. Samozřejmě, že o sobě pochybuju a doufám, že vždycky pochybovat budu. Kdybych si byl ve všem jistý, už by mě to na světě nebavilo. Nejsem si jistý ani v inscenaci, kterou hraju pět let, protože se může cokoliv stát, i když je to stá nebo dokonce dvoustá repríza. Jistěže je to jiné než při premiéře, ale jistotu nemám nikdy.
Baví vás hrát inscenaci dvěstěkrát?


Upřímně vám řeknu, že než jedu do divadla, skoro denně si říkám, že bych večer raději strávil někde jinde. Ale nakonec se odhodlám na jeviště přijít, a když vidím plný sál, zapomenu na to, že se mi moc nechtělo. Pak to skončí a zase si říkám - ježíšmarjá a zítra znovu.

Jak se vyrovnáváte s tím, když se vám při zkouškách nedaří?

Mám jeden problém - jsem strašně netrpělivý člověk, což v povolání herce není dobré. Když začnu zkoušet, chtěl bych, abych hned všechno uměl, aby mi všechno bylo jasné. Ale na druhé straně mě baví hledat cestu k postavě. Když dělám závažnější věc, přemýšlím o ní pořád, v divadle, v tramvaji, doma, pořád mi leží v hlavě a nejde ven. Stane se i to, že člověk cestu k postavě nenajde, pak se nedá nic dělat, může se jenom omlouvat.

Utekl jste někdy ze zkoušky, protože vás to nebavilo?

Ze zkoušky ani z jeviště nikdy. Jenom ve snách. Nebo se mi zdá, že do poslední minuty nejsem převlečený, a už mám jít na jeviště. Nebo mám hrát roli, kterou jsem naposled hrál před pěti lety, a vůbec si nepamatuju text. To jsou typické herecké sny.

Z divadla a hlavně z televize vás mají lidi zafixovaného jako herce komických rolí, hrajete je raději?

Hraju stejně rád komické i dramatické role. Po škole jsem začal hrát v televizi spíš dramatické role. Na to si ale už nikdo nepamatuje. V roce 1972 jsem nastoupil do Ypsilonky, která mě přivedla ke komediálně laděným rolím. Taky jsme s Oldou Kaiserem a Františkem Polákem začali dělat pořad Možná přijde kouzelník. Znovu jsem se vrátil k dramatickým rolím, když mě režisér Vladimír Michálek obsadil do filmu Amerika. Jsem rád, že mám možnost hrát obojí. Ale je fakt, že i když jsem hrál dramatickou roli, diváci se zpočátku už ze zvyku smáli, než pochopili, že to taková sranda nebude.

Co vás drží tolik let v jednom divadle?

Přestože se v Ypsilonech vystřídalo hodně lidí, základní kádr zůstává. Mezi námi je zvláštní propojení, které se nedá vysvětlit, ale diváci říkají, že je znát, že jsme skutečným týmem, že u nás nepanují pikle a závisti. V jiných divadlech - například v Národním - jsem pouze hostoval. Myslím si totiž, že Yp silonka má pořád smysl. Kdybych z ní odešel, třeba by odešli i jiní lidé, a divadlo by se posunulo jinam. Jít na volnou nohu jsem neuvažoval, snad bych se ale uživil a nemusel bych brát všechno. Vybírám si i teď. Stačí mi, že můžu hostovat mimo Ypsilonku. Člověk se setká s jinými lidmi, pozná jiný styl práce; ta zkušenost je dobrá. Mám vyloženě rád kamenná divadla, i když v malém divadle je to něco jiného; ani se nenadějete a prsknete až do první řady.

Co byste odpověděl na otázku, že v rádiu a v televizi trošku plýtváte talentem, že byste se měl soustředit na důležitější věci?

Vím, že takový názor existuje, ale tyhle věci jsou ve mně, jsou mi bytostně vlastní. Já většinou nevystupuju v jiných zábavných pořadech, než v těch, které si s Oldou Kaiserem vymyslíme. A jestli to někomu připadá jako plýtvání... Mě to baví.

Nechtěl byste napsat drama? Nebo humoristickou knihu?

Nechtěl, drama je strašně těžké. Který český autor v poslední době napsal dobré drama? Je to obtížný žánr, jeden z nejtěžších. Poslední velký světový dramatik je myslím Dürennmatt. A humoristické knihy jsem nikdy neměl moc rád, ani filmy, mě spíš baví legraci vymýšlet. Jednu knihu jsem ale napsal. Vlastně ji napsala Zuzana Maléřová podle mého a Oldova vyprávění, vzpomínek na naše recese. Prostě co jsme kdy spolu vyvedli. Mimochodem pořád nás to drží.

Máte tužbu, co byste chtěl hrát?

Tužby jsem měl a docela se mi splnily. Nejsem z těch, co by ostatním záviděli, ale když vidím hrát Anthony Hopkinse, skvělého herce třeba v Krajině stínů, říkám si, že to je krásná role, že by mě bavila. Jenže hrát v cizím filmu bych nemohl, nenaučil jsem se žádný jazyk. A ještě k těm rolím - myslím, že nezáleží na velikosti role. Vážím si i některých úplně malých rolí, protože i ty můžou být závažné. Třeba v Michálkově Zapomenutém světle jsem hrál protihráče Bolka Polívky. Byla to jen snad dvouminutová scéna, ale velmi důležitá. Za tu chvilku se musí odhalit jeden lidský charakter.

Co režírovat, to vás neláká?

V žádném případě. Když hraju, starám se hlavně o sebe. Režie je složitý proces, strašlivá zodpovědnost. Když se vám jako herci něco nepovede, je to především vaše věc, ale když se nepovede režie, je celé představení blbé, což je strašné. Režírovat bych si v životě netroufl.

Jak reagujete, když po vás režisér něco chce, co se vám nezamlouvá?

Snažím se s ním domluvit, jestli by to nešlo nějak změnit. Většinou jsem měl štěstí, že jsem narazil na komunikativní režiséry, se kterými se dalo mluvit a domluvit. Pokud by režisér jen trval na svém, byl by sám proti sobě.
Působíte dojmem hodně nabitého člověka, kde v sobě berete energii?


To nevím. Maminka byla zdravotní sestra, otec architekt a oba byli průměrně energičtí. Ale asi před dvěma lety jsme hráli ve Vídni. Šel jsem s několika kolegy po ulici, kde byl stánek s léčivými kameny a taky tam měřili auru. Marek Eben šel se mnou, aby mi překládal, protože já jazyky moc neumím. Sedl jsem si do křesla, na ruce mně dali speciální plechy a vyfotografovali mě. Za pět minut byl snímek vyvolaný. Kolem obličeje jsem měl barevnou auru a ta paní úplně žasla, protože něco takové ho prý ještě neviděla. Možná to velké světlo okolo mé hlavy nějak souvisí s energií. Ale taky to mohla být jen velká podvodnice. Samozřejmě, že trošku cítím, že energie ubývá, dřív se mi do divadla chodilo líp.

Čím si myslíte, že to je, že v tom obecném povědomí je ten charakterní herec víc oceňován a považován než komik?

Nad tím se zamýšlí hodně herců, hodně lidí, ale já nevím, čím to je. Přitom kvalitních komiků je míň než dramatických herců, lidi na celém světě milují humor, komediální filmy vítězí v návštěvnosti. A moc jich není. Napsat třeba dobrou divadelní hru jako komedii vůbec není lehké.

Vadí vám slovo komediant?

Nevadí, je to staré slovo. Dřív se hercům říkalo komedianti, a hráli Krále Leara. Bavič mně vadí. Připadá mi to, že si vás někdo najímá, abyste ho bavil. Mně tak naštěstí řekne málokdo, ale stejně to nemám rád.

Dovedete si představit postavu, kterou by vám dělalo problémy zahrát?

Moje matka si vždycky přála, aby mně to na jevišti slušelo, abych hrál třeba ve smokingu a vypadal pěkně. Když jsem začínal, hrál jsem spíš záporné role, v nichž mně to neslušelo. Slušelo mi to ve filmu Amerika, to už ale matka bohužel nebyla na světě. Hrál jsem pána v letech. Jeden žánr je strašně těžký a vlastně jsem ho ještě nehrál - konverzační komedie. Dokonale ji uměli herci jako Václav Voska nebo Svatopluk Beneš, to byli mistři svého oboru. Co málokdo ocení a za čím je spousta těžké práce, je antické drama, jenže nevím, jestli je dneska na něj průměrný divák připravený. Má nejraději komedie a frašky, chce se odreagovat. Málokdo mi řekne pane Lábus, chtěl bych k vám do divadla na něco temného a závažného, abych se mohl zamyslet a ponořit do nějakého problému.

Hrajete hodně expresivně, dovedl byste hrát jako hrával Rudolf Hrušínský?

Rudolf Hrušínský byl můj profesor na dramatické fakultě; bohužel jen dva roky, pak ho z politických důvodů odvolali. Moc nemluvil, ale když promluvil, stálo to za to. Rudolf Hrušínský byl ovšem jen jeden. Každý samozřejmě má svůj naturel, ale i já jsem si už vyzkoušel minimalisticky pojaté role. Třeba v televizní Specialitě šéfkuchaře.

Dost často hrajete ženy, myslíte si, že jim rozumíte? A všímáte si jich, abyste okoukal jejich gesta?

Začal jsem je hrát, protože s Oldou Kaiserem jsme dělali scénky a byli jsme jenom dva, takže bylo potřeba hrát i ženy. A když už člověk hraje ženskou postavu, samozřejmě se víc vžije do ženského myšlení; musí. A žen si všímám. Protože nemám auto, jezdím veřejnými dopravními prostředky a rád pozoruju lidi. Nebo se dívám, jak ženy nakupují. Ale není to tak, že bych si řekl - teď půjdu pozorovat lidi. Prostě mě něco zaujme a zůstane to ve mně, a když improvizuju, vypadne to z mého podvědomí na povrch. Něco vám tu odpozorovanou situaci připomene, a vy ji začnete hrát. Ženám ani moc nerozumím, ale jedno vím jistě - mají rády divadlo.

Působíte dojmem skromného, střídmého člověka, jste opravdu takový?

No, střídmý... Ale k životu potřebuju málo věcí, nechci třeba vilu, stačí mi byt. Ale rád se někde dobře najím nebo se jedu někam podívat, koupím si knížku. Díky divadlu jsem se podíval na řadu míst ve světě, cestování mě baví. Zážitky, dojmy z cest člověku nikdo nevezme.

Jaký máte pocit z těch uplynulých jedenácti let?

Navenek se změnilo dost, ale lidé zůstali téměř stejní. Bude to chtít hodně let, možná dalších jedenáct, aby začali myslet trošku jinak. Podle mě tenhle národ rychle zapomíná, rychle si zvyká na nové věci. Některým lidem bych denně pouštěl v televizi, v čem jsme žili. Já vím, že demokracie přináší velké problémy, ale s dřívějškem se to vůbec nedá srovnat. Nechápu, když někdo říká za bolševika bylo líp. I když řadě lidí se žilo dobře, do politiky se nepletli, drželi hubu, měli slušná povolání, v pátek vypadli na víkend a vrátili se v neděli nebo v pondělí dopoledne. V práci se nepředřeli... Myslím, že víc než polovině národa komunisté zase tak moc nevadili. Proto to taky ještě pořád tak vypadá.

Máte ještě nějakou slabost?

Mám jich dost. Mám rád své pohodlí. Mám rád, když mě nikdo nebuzeruje, když jsem pánem svého času, což bývá složité. O co lepší to mají umělci, kteří píší nebo malují a můžou to dělat, kdy chtějí, nejsou na nikom závislí. Divadlo je kolektivní věc, a tudíž vyžaduje, aby měl člověk určitou disciplínu. Říká se tomu svobodné povolání, ale moc svobodné není.

Moje babička, když jí bylo devadesát jedna let, říkala, děti, už abych umřela, už mě na tom světě nic netěší. Ale pak dostala chřipku a říkala pane doktore, budu tady ještě chvilku? Budu ještě chvilku živá? Z pozice padesátníka to vidím tak, že bych se nechtěl dožít toho, být absolutně bezmocný, být v podstatě mimo všeho. Ale zase když jste mimo, jste někde jinde, a třeba to vůbec není špatné.

Autor:



Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Andrea s manželem Mikolášem při výběru kočárku pro jejich miminko (2017)
Andrea Růžičková konečně porodila. Jméno syna hned neprozradila

Herečka Andrea Růžičková (33) několik dní přenášela a snažila se vyvolat porod všemožnými cestami. Vždy ale sázela...

Další z rubriky

Donald Trump, jeho manželka Melania a syn Barron po vystoupení z letadla Air...
Clintonová se opět zastala mladého Trumpa, kritizovali jeho oblečení

Chelsea Clintonová (37) ví, jaké to je být coby dítě amerického prezidenta pod drobnohledem médií. Nyní se zastala...

Těhotná Lenka Zahradnická a její partner Michal
Lenka Zahradnická je maminkou. Dcera dostala jméno Jasmínka

Herečka Lenka Zahradnická (32) s partnerem Michalem teprve minulý týden pořídili kočárek a dnes už je miminko na světě....

Mariah Carey během vystoupení v Las Vegas a na obálce magazínu Paper
Mariah Carey se nechce smířit s nadváhou. Kila navíc jí vyretušovali

Není první ani poslední slavnou ženou, která fotografii na obálce magazínu nechala upravit. Nicméně Mariah Carey (47)...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.