* Může podle vás vůbec rodič teenagerovi porozumět?
Jistě, musí to ale zkoušet od peřinky. V pubertě už to, co zameškal, nedožene. Potíž je podle mě v tom, že z mnoha různých důvodů tráví lidé se svými dětmi málo času, nebo ten čas neprožijí na sto procent. Popravdě řečeno, když začne dítě upřímně vyprávět o svých starostech, koukají jako blázni i ti, kteří se mu věnují hodně.
* Vám se to také stává?
Občas ano. Když člověk přemýšlí o svém dětství a raném mládí, mnohem snáze si vzpomene na to, co tehdy dělal, než na to, co si myslel a čím se trápil. Někdy však vnímám názory dětí, s nimiž mluvím, jako zvláštní ozvěnu minulosti. Určitě jsem byla stejná. A poučena dějinami divadla mám tentýž pocit jako ze Shakespeara nebo antických autorů: lidé jsou stále tíž, pouze reálie se mění.
* Existuje cosi, co vám při komunikaci s teenagery přece jen obtíž působí?
Ve studiu se setkávám už s »přebraným vzorkem«, tedy s těmi, kteří se umějí vyjadřovat lépe než mnozí jejich vrstevníci. I u nich však často narážím na potíže s formulováním myšlenek. Dovolte mi odbočku. Před časem jsem pracovala na pořadu o tom, proč děti nesportují. Prošla jsem tehdy různé školy a ke své hrůze zjistila, že v nejlepší fyzické kondici jsem byla já ve svých osmatřiceti letech. Vyšplhám na šplhadlo, přeskočím bednu, udělám kotrmelec, hvězdu, výmyk na hrazdě. Dnešní puberťáci jsou ovšem usazení před televizí. Neumějí se hýbat a mají proto spoustu úrazů. V lepším případě sedí před počítačem, kde se mohou zabývat i zajímavými programy, ale komunikují při tom se stroji, ne s lidmi. Vyjadřování jim pak dělá stejné potíže jako pohyb.
* Co považujete za základ úspěchu pro první vzájemný kontakt?
Pamatovat si křestní jméno. Sama jsem kdysi ve škole těžko snášela, když mi říkali příjmením. Je přece přirozené ptát se na konkrétní věc konkrétního člověka. I proto, že se pak hůř vyvlíká z odpovědi. Navíc teenageři většinou přicházejí do studia konfrontačně naladěni, protože se stydí, ocitnou se v nezvyklém prostředí, nechtějí si zadat před vrstevníky nebo mají mezi sebou rozehrané hry, do kterých nevidím.
* Čím onu nedůvěru zaháníte?
Bojové umění tai-či mě naučilo využívat energie protivníka ve vlastní prospěch. Už proto s nimi nemusím bojovat, nejdu do konfliktu. Pěstuji partnerské vztahy. Myslím, že přiblížit se teenagerovi - samozřejmě kdekoli, nejen ve studiu - znamená především poctivě mu přiznat, že přesně nevím, co cítí. Požádat ho o pomoc, protože mě to zajímá. Já o jejich názory skutečně stojím ostatně předstírání by odhalili. Vnímají velmi citlivě, protože jsou zvyklí, že se s nimi jedná z pozice síly. Čekají tedy útok, a když zjistí, že se nechci prát, zklidní se. Mám však pevnou zásadu: ve chvíli, kdy poznám, že se někomu o určitých věcech nechce mluvit, nijak ho nelámu. Respektuji i autocenzuru: nechci, aby říkali věci, kterých by druhý den litovali. Jsem, myslím, citlivá na jemné vazby a atmosféru, jiskření a strach. Někdy jsem možná až příliš na jejich straně, ale oni to cítí a o to víc se otevřou.
* Myslíte, že se alespoň některým dostanete opravdu až na kůži? Ve studiu ne. Odkryji pár vrstev,
ale může být tisíc dalších. Chce to soukromí. To spíš mám ve svém okolí děti, které se mi občas svěřují. Pamatuji si, že já se nejvíc svěřovala otcově druhé ženě, která mi byla věkově blíž než rodiče a rozuměla mi. Rozumní otcové a matky na důvěrníky svých dětí nežárlí. Pochopí, že pro určitá sdělení nejsou rodičovské uši stvořeny.
 "Pro určitá sdělení nejsou rodičovské uši stvořeny", říká herečka a zpěvačka Zora Jandová |
