Namaloval Křemílka a V ochomůrku. Nebo Rákosníčka. A taky Štaflíka a Špagetku. Obrázky, kde mají zlé čarodějnice prsty podobné pahýlům stromů a všechno je zvláštním způsobem střapaté,provázely dětstvím už nespočet lidí. Malíř Zdeněk Smetana se domnívá, že postavy z jeho pohádek se líbí dětem hlavně proto, že nejsou úplně dokonalé a mají spoustu pochopitelných rysů. "Vezměte si třeba Rákosníčka, ten se vždy vytahuje,že změní třeba počasí, ale nakonec stejně zjistí, že příroda a její moudrost jsou silnější než on. Herci mých animovaných filmů často vyjadřují pocity,jež má člověk, který je postaven do života a přesně neví, co s ním," říká Zdeněk Smetana.
* Rákosníčka nebo Křemílka a V ochomůrku a Malou čarodějnici zná v téhle zemi snad každé dítě. Vy jste ale nejprve kreslil animované filmy pro dospělé. Proč jste začal kreslit večerníčky dětem?
Vytvořil jsem několik desítek krátkých filmů pro dospělé, které se promítaly v kinech a sbíraly na různých festivalech ceny. Jejich ohlas závisel hlavně na tom, před který film je při promítání přiřadili, a tak se někdy ta vynaložená práce nezúročila. T akže jsem uvítal, když mi televize v šedesátých letech nabídla, abych natočil večerníčky. Našel jsem jimi svého diváka: děti a kupodivu i jejich rodiče, ba dokonce prarodiče.
* A začal jste s Křemílkem a Vochomůrkou...
Ano, vybral jsem si je, protože se mi líbila předloha: pohádky V áclava Čtvrtka. Má totiž skvělý literární styl, píše v krátkých a srozumitelných větách a navíc krásnou češtinou. V íte, já nesnáším dlouhá souvětí. Třeba v novinách někdy musím číst jednu větu třikrát, abych se prokousal k jejímu smyslu. A V áclav Čtvrtek psal tak srozumitelně, že jsem lehce vytvořil aktéry, kterým každý věří, že existují. Proto jsem také volil pozadí s otisky přesliček, listů a jiných rostlin. Chtěl jsem je dostat do skutečné přírody.
* A odkud ti dva pocházejí? Bydlí někde v české krajině?
Můj nejmilejší kraj je mezi Horažďovicemi a Blatnou. Narodil se tam můj tatínek a mně se vždycky líbily ty zvlněné pastviny, velké balvany a malé remízky, a tak bych řekl, že pocházejí odtud. Určitě to jsou skřítci čeští.
* Třeba ale Malou čarodějnici napsal přece Němec, Otfried Preussler.
Ano, tu ilustrovalo několik lidí v cizině. Jenže všichni ji viděli jako zmenšenou starou bábu, jen já jsem jí dal podobu malé okaté holky se střapatými šaty a nepořádnými vlasy v culíku. S hledáním předlohy pro tuhle postavu to bylo ostatně velice jednoduché, měl jsem v té době doma totiž dvě malé dcery, a to člověk spoustu věcí odkouká: jejich pohyby, výrazy...
* Čím to je, že my, obyčejní, chodíme po lese často se zavřenýma očima a vy vidíte skřítky a víly?
Vysvětluji to teď trochu složitě, ale řekl bych, že je to podmíněno jakousi dráždivostí. Svět kolem sebe vnímáme všichni podobně, jen někteří z nás jsou na určité věci citlivější.
* Bydlel jste léta na Žižkově, nyní žijete v tichém koutě Dejvic, nacházíte předlohy pro svou tvorbu na své zahradě, nebo i ve městě?
Nejraději sedím na zahradě a pozoruji přírodu. Je to největší zdroj inspirace. Jednou za čas mě to popadne a musím jít dolů do města. Ale Praha už není mé poklidné město. A to si pak říkám: Proč jsem sem chodil a vrátím se domů, kde jsem spokojen.
* Kolik hodin denně pracujete?
Když jsem byl v těch nejplodnějších letech, pracoval jsem prakticky čtyřiadvacet hodin denně, i ve spánku. Měl jsem prostě Křemílka a V ochomůrku uložené v podvědomí. Když ilustruji knížku, dělám celé dny od rána do večera. Ale čím jsem starší, tím víc si vážím volných chvil a užívám si každého dne. Pracujeme a odpočíváme na zahradě, čteme, pozorujeme mraky i vaříme. S mojí ženou, která je mou společnicí už sedmapadesát let.
* A kdy jste začal s ilustrováním?
Ilustrovat knížky jsem už chtěl jako malý kluk. Doopravdy jsem se k tomu dostal až když měly úspěch mé večerníčky v televizi. Byly to právě knížky odvozené z filmů. Při ilustraci je nejtěžší dobře zvolit moment, který je třeba doprovodit obrázkem. Tohle místo obvykle najdu tak, že si čtu příběh stále dokola.
* Jaký je podle vás rozdíl v tom, jak děti vnímají tutéž pohádku v televizi a v knížce? A nechybí jim v nynější uspěchané době čtení před spaním na dobrou noc?
Přínos večerníčku je v tom, že se při něm dítě poprvé setkává s výtvarným, hudebním a dramatickým uměním a slyší hlas školeného herce. Na druhou stranu dětem, kterým vypráví večer pohádky jen televize, chybí kontakt s rodičem a pocit bezpečí. Ten je myslím nezastupitelný.
* A vy jste četl vašim dětem? A maloval?
Vyprávěl jsem jim pohádky, až se mi začaly klížit oči. Ale ony chtěly dál a dál a já už spal a z toho spánku jsem jim vyprávěl úplné hlouposti. A možná se jim právě to líbilo. Z pohádek jsem prostě nevyšel: jedna dcera, druhá dcera, jeden vnuk, druhý vnuk... Pořád jsem měl kolem sebe děti, které byly prvními kritiky mých obrázků. Všechny naše děti měly výtvarné nadání. Já vám řeknu, děti, ty tak krásně kreslí! Jenže přijde doba, kdy musí ve škole zabrat a na jejich tvořivost už nezbývá tolik času.
* A jak to, že škola neměla tenhle vliv i na vás?
Protože já jsem byl hrozný student. Já když si vzpomenu, jak jsem vystudoval střední školu... Podařilo se mi to jen díky mému báječnému profesoru kreslení. Můj tatínek si představoval, že budu zaměstnán třeba v bance jako solidní úředník. Byl trochu zklamán, že jsem se dal uměleckou dráhu. Škoda, že nepoznal mé úspěchy, už se jich nedočkal.
* Co myslíte, že se líbí dětem i dospělým na vašich pohádkách?
Myslím, že na každé pohádce je nejhezčí ten pocit jistoty, že dobro zvítězí nad zlem. Já pamatuji první republiku, německou okupaci, sovětskou okupaci a kouzlo pohádek se prostě nemění. A mám pocit, že na mých postavičkách se dětem i dospělým líbí to, že to nejsou bombastičtí akční hrdinové. V současné době sice u nás vznikají dobré animované pohádky pro děti, ale je importováno ze zahraničí spousta těch, které jsou studené a tvrdé, schází jim poezie a pohoda. Mám dokonce pocit, že vládne nějaký kult ošklivosti, že to, co je ošklivé, je prezentováno jako vysoce umělecké.
* * *
Zdeněk Smetana se narodil 26. července 1925 v Praze.P oté, co dokončil reálku, absolvoval Pedagogickou fakultu, kde byl žákem Cyrila Boudy.Za svůj život vytvořil více než tři sta animovaných filmů a ilustroval desítky knížek pro děti. Spolupracoval s Jiřím Trnkou ve Studiu Bratři v triku. Je také autorem večerníčků Pohádky z mechu a kapradí, kde vystupují Křemílek a V ochomůrka, výtvarné podoby Rákosníčka a Štaflíka a Špagetky a ilustroval například knížky Malá čarodějnice a Kubula a Kuba Kubikula. Nakreslil obrázky pro čítanku a učebnici českého jazyka pro základní školy.Za svou tvorbu dostal mimo jiné Cenu londýnské filmové akademie za nejlepší film roku, Zlatého medvěda na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně, Lva svatého Marka v Benátkách, Zlatou palmu v Cannes a Cenu Jiřího Trnky.V současné době připravuje knihu Štaflík a Špagetka, kterou vydá nakladatelství Albatros ještě do V ánoc. Zdeněk Smetana bydlí v Praze, je ženatý, má dvě dcery a dva vnuky.
* Rákosníčka nebo Křemílka a V ochomůrku a Malou čarodějnici zná v téhle zemi snad každé dítě. Vy jste ale nejprve kreslil animované filmy pro dospělé. Proč jste začal kreslit večerníčky dětem?
Vytvořil jsem několik desítek krátkých filmů pro dospělé, které se promítaly v kinech a sbíraly na různých festivalech ceny. Jejich ohlas závisel hlavně na tom, před který film je při promítání přiřadili, a tak se někdy ta vynaložená práce nezúročila. T akže jsem uvítal, když mi televize v šedesátých letech nabídla, abych natočil večerníčky. Našel jsem jimi svého diváka: děti a kupodivu i jejich rodiče, ba dokonce prarodiče.
* A začal jste s Křemílkem a Vochomůrkou...
Ano, vybral jsem si je, protože se mi líbila předloha: pohádky V áclava Čtvrtka. Má totiž skvělý literární styl, píše v krátkých a srozumitelných větách a navíc krásnou češtinou. V íte, já nesnáším dlouhá souvětí. Třeba v novinách někdy musím číst jednu větu třikrát, abych se prokousal k jejímu smyslu. A V áclav Čtvrtek psal tak srozumitelně, že jsem lehce vytvořil aktéry, kterým každý věří, že existují. Proto jsem také volil pozadí s otisky přesliček, listů a jiných rostlin. Chtěl jsem je dostat do skutečné přírody.
* A odkud ti dva pocházejí? Bydlí někde v české krajině?
Můj nejmilejší kraj je mezi Horažďovicemi a Blatnou. Narodil se tam můj tatínek a mně se vždycky líbily ty zvlněné pastviny, velké balvany a malé remízky, a tak bych řekl, že pocházejí odtud. Určitě to jsou skřítci čeští.
* Třeba ale Malou čarodějnici napsal přece Němec, Otfried Preussler.
Ano, tu ilustrovalo několik lidí v cizině. Jenže všichni ji viděli jako zmenšenou starou bábu, jen já jsem jí dal podobu malé okaté holky se střapatými šaty a nepořádnými vlasy v culíku. S hledáním předlohy pro tuhle postavu to bylo ostatně velice jednoduché, měl jsem v té době doma totiž dvě malé dcery, a to člověk spoustu věcí odkouká: jejich pohyby, výrazy...
* Čím to je, že my, obyčejní, chodíme po lese často se zavřenýma očima a vy vidíte skřítky a víly?
Vysvětluji to teď trochu složitě, ale řekl bych, že je to podmíněno jakousi dráždivostí. Svět kolem sebe vnímáme všichni podobně, jen někteří z nás jsou na určité věci citlivější.
* Bydlel jste léta na Žižkově, nyní žijete v tichém koutě Dejvic, nacházíte předlohy pro svou tvorbu na své zahradě, nebo i ve městě?
Nejraději sedím na zahradě a pozoruji přírodu. Je to největší zdroj inspirace. Jednou za čas mě to popadne a musím jít dolů do města. Ale Praha už není mé poklidné město. A to si pak říkám: Proč jsem sem chodil a vrátím se domů, kde jsem spokojen.
* Kolik hodin denně pracujete?
Když jsem byl v těch nejplodnějších letech, pracoval jsem prakticky čtyřiadvacet hodin denně, i ve spánku. Měl jsem prostě Křemílka a V ochomůrku uložené v podvědomí. Když ilustruji knížku, dělám celé dny od rána do večera. Ale čím jsem starší, tím víc si vážím volných chvil a užívám si každého dne. Pracujeme a odpočíváme na zahradě, čteme, pozorujeme mraky i vaříme. S mojí ženou, která je mou společnicí už sedmapadesát let.
* A kdy jste začal s ilustrováním?
Ilustrovat knížky jsem už chtěl jako malý kluk. Doopravdy jsem se k tomu dostal až když měly úspěch mé večerníčky v televizi. Byly to právě knížky odvozené z filmů. Při ilustraci je nejtěžší dobře zvolit moment, který je třeba doprovodit obrázkem. Tohle místo obvykle najdu tak, že si čtu příběh stále dokola.
* Jaký je podle vás rozdíl v tom, jak děti vnímají tutéž pohádku v televizi a v knížce? A nechybí jim v nynější uspěchané době čtení před spaním na dobrou noc?
Přínos večerníčku je v tom, že se při něm dítě poprvé setkává s výtvarným, hudebním a dramatickým uměním a slyší hlas školeného herce. Na druhou stranu dětem, kterým vypráví večer pohádky jen televize, chybí kontakt s rodičem a pocit bezpečí. Ten je myslím nezastupitelný.
* A vy jste četl vašim dětem? A maloval?
Vyprávěl jsem jim pohádky, až se mi začaly klížit oči. Ale ony chtěly dál a dál a já už spal a z toho spánku jsem jim vyprávěl úplné hlouposti. A možná se jim právě to líbilo. Z pohádek jsem prostě nevyšel: jedna dcera, druhá dcera, jeden vnuk, druhý vnuk... Pořád jsem měl kolem sebe děti, které byly prvními kritiky mých obrázků. Všechny naše děti měly výtvarné nadání. Já vám řeknu, děti, ty tak krásně kreslí! Jenže přijde doba, kdy musí ve škole zabrat a na jejich tvořivost už nezbývá tolik času.
* A jak to, že škola neměla tenhle vliv i na vás?
Protože já jsem byl hrozný student. Já když si vzpomenu, jak jsem vystudoval střední školu... Podařilo se mi to jen díky mému báječnému profesoru kreslení. Můj tatínek si představoval, že budu zaměstnán třeba v bance jako solidní úředník. Byl trochu zklamán, že jsem se dal uměleckou dráhu. Škoda, že nepoznal mé úspěchy, už se jich nedočkal.
* Co myslíte, že se líbí dětem i dospělým na vašich pohádkách?
Myslím, že na každé pohádce je nejhezčí ten pocit jistoty, že dobro zvítězí nad zlem. Já pamatuji první republiku, německou okupaci, sovětskou okupaci a kouzlo pohádek se prostě nemění. A mám pocit, že na mých postavičkách se dětem i dospělým líbí to, že to nejsou bombastičtí akční hrdinové. V současné době sice u nás vznikají dobré animované pohádky pro děti, ale je importováno ze zahraničí spousta těch, které jsou studené a tvrdé, schází jim poezie a pohoda. Mám dokonce pocit, že vládne nějaký kult ošklivosti, že to, co je ošklivé, je prezentováno jako vysoce umělecké.
* * *
Zdeněk Smetana se narodil 26. července 1925 v Praze.P oté, co dokončil reálku, absolvoval Pedagogickou fakultu, kde byl žákem Cyrila Boudy.Za svůj život vytvořil více než tři sta animovaných filmů a ilustroval desítky knížek pro děti. Spolupracoval s Jiřím Trnkou ve Studiu Bratři v triku. Je také autorem večerníčků Pohádky z mechu a kapradí, kde vystupují Křemílek a V ochomůrka, výtvarné podoby Rákosníčka a Štaflíka a Špagetky a ilustroval například knížky Malá čarodějnice a Kubula a Kuba Kubikula. Nakreslil obrázky pro čítanku a učebnici českého jazyka pro základní školy.Za svou tvorbu dostal mimo jiné Cenu londýnské filmové akademie za nejlepší film roku, Zlatého medvěda na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně, Lva svatého Marka v Benátkách, Zlatou palmu v Cannes a Cenu Jiřího Trnky.V současné době připravuje knihu Štaflík a Špagetka, kterou vydá nakladatelství Albatros ještě do V ánoc. Zdeněk Smetana bydlí v Praze, je ženatý, má dvě dcery a dva vnuky.
