4 (Academia 2001)
Ať uvidíš kohokoli ozdobeného královskou korunou, i kdyby to byl vůl, zbožňuj jej, považuj jej za posvěceného, svatého krále a zachovej mu poslušnost!, vyjádřil v roce 1471 s drsným vtipem uherský magnát Michal Orságh tradiční víru v krále. A podobnými zpestřeními historických fakt Josef Macek v knize Jagellonský věk v českých zemích nešetří. Tato kniha určitě není studijním pramenem pro úzký okruh odborníků, ale čtivým, poutavým zobrazením dávné doby králů z rodu Jagellonců. I když král Vladislav je jedním z panovníků, kteří v naší tisícileté historii seděli na českém trůně nejdéle - kraloval takřka 45 let, od roku 1471 do roku 1516, a překonali jej jen císař Leopold I. a František Josef I. - o jagellonském věku si normální smrtelníci, tedy lidé, kteří se zabývali dějepisem naposled ve škole, mnoho nevybaví. Habsburkové a osudný letopočet 1526 je známější mnohem víc. Ale, jak ukazuje i tato kniha, jagellonský věk a jeho vladaři za to nemohou, jsou neméně zajímaví. O Vladislavu Jagellonském humanista J. Balbo na konci 15. století napsal, že byl snad "z nebe seslán, ba že je to Bůh vtělený, a tak Bohu podoben jest." Zato František Palacký tohoto krále nehodnotil vůbec tak příznivě - byl podle něj "lepším člověkem než panovníkem" a na jeho hlavu snáší hořké výtky o úpadku země, království i mravů a anarchii. Josef Macek však s někdejším českým králem spíš sympatizuje a kritický pohled historiků 19. století přisuzuje přílišnému zaujetí pro státoprávní boj za samostatný český právní život. Macek vidí toto období naopak spíš jako podivuhodný pokus o demokratizaci středověké státní formy. Na obranu krále pak zdůrazňuje, že jako mladý patnáctiletý princ vstupuje na český trůn v době, kdy v zemi zuřila válka, kdy jsou Čechy nábožensky rozdělené a proti "kacířským Čechům" se valí křižácká výprava, kdy královská pokladna zeje prázdnotou. Kniha Josefa Macka však nehodnotí pouze státníka Vladislava, ale všímá si i nejrůznějších pikantností - Vladislavových slibovaných, ale nenaplněných manželství, pověstí o jeho mužnosti a neposkvrněném panictví, než se ve svých 46 letech konečně oženil. "Přiznávám se, že mne těší rekonstruovat pár stránek půvabné historie manželství krále Vladislava s Annou de Foix," píše Macek a nutno říci, že potěšení nachází i čtenář. Může i srovnávat, je-li rodičem, míru benevolentní výchovy potomků: "Za korunovace krále Ludvíka ve svatovítském chrámu roku 1509 je sešlý, nemocný panovník dojat, když je jeho ani ne tříroční synek ozdoben svatováclavskou korunou. Když však zpozoruje, že malá princezna Anna v pláči natahuje ručičky po korunovačním klenotu, neodolá, hrubě poruší ceremoniel a vsadí šestiletému děvčátku též korunu na chvíli na hlavu, jen aby je utišil." Zajímá-li toho, kdo vezme knihu do ruky, nejen život krále Vladislava, Ludvíka a šlechty, ale také život v podzámčí, nebude zklamán. Dozví se spoustu netušených podrobností o lidech, jejich stravě, pracovní době, řemeslech, ekonomice země. Třeba také o tom, že lesy tehdy ještě byly neprostupným, nekonečným a nebezpečným územím, kde člověku hrozili vlci, dravá zvěř a loupežníci, ale že sloužily také jako útulek těm, kteří utíkali před šlechtickou "spravedlností" a útlakem a byly jejich živitelem. Přečteme si, že nás tehdy v Čechách žilo asi milion (na Moravě půl milionu) a průměrný věk byl 35 let. Ale například také to, jak se našimi zeměmi začínala šířit nová nemoc, "nemoc francká": "Kolem roku 1500 už se léčilo v Praze množství nakažených mužů i žen, mnozí z nich umírali na veřejných prostranstvích, na ryncích, po ulicích, na haldách dřeva na vltavském břehu..."
Ať uvidíš kohokoli ozdobeného královskou korunou, i kdyby to byl vůl, zbožňuj jej, považuj jej za posvěceného, svatého krále a zachovej mu poslušnost!, vyjádřil v roce 1471 s drsným vtipem uherský magnát Michal Orságh tradiční víru v krále. A podobnými zpestřeními historických fakt Josef Macek v knize Jagellonský věk v českých zemích nešetří. Tato kniha určitě není studijním pramenem pro úzký okruh odborníků, ale čtivým, poutavým zobrazením dávné doby králů z rodu Jagellonců. I když král Vladislav je jedním z panovníků, kteří v naší tisícileté historii seděli na českém trůně nejdéle - kraloval takřka 45 let, od roku 1471 do roku 1516, a překonali jej jen císař Leopold I. a František Josef I. - o jagellonském věku si normální smrtelníci, tedy lidé, kteří se zabývali dějepisem naposled ve škole, mnoho nevybaví. Habsburkové a osudný letopočet 1526 je známější mnohem víc. Ale, jak ukazuje i tato kniha, jagellonský věk a jeho vladaři za to nemohou, jsou neméně zajímaví. O Vladislavu Jagellonském humanista J. Balbo na konci 15. století napsal, že byl snad "z nebe seslán, ba že je to Bůh vtělený, a tak Bohu podoben jest." Zato František Palacký tohoto krále nehodnotil vůbec tak příznivě - byl podle něj "lepším člověkem než panovníkem" a na jeho hlavu snáší hořké výtky o úpadku země, království i mravů a anarchii. Josef Macek však s někdejším českým králem spíš sympatizuje a kritický pohled historiků 19. století přisuzuje přílišnému zaujetí pro státoprávní boj za samostatný český právní život. Macek vidí toto období naopak spíš jako podivuhodný pokus o demokratizaci středověké státní formy. Na obranu krále pak zdůrazňuje, že jako mladý patnáctiletý princ vstupuje na český trůn v době, kdy v zemi zuřila válka, kdy jsou Čechy nábožensky rozdělené a proti "kacířským Čechům" se valí křižácká výprava, kdy královská pokladna zeje prázdnotou. Kniha Josefa Macka však nehodnotí pouze státníka Vladislava, ale všímá si i nejrůznějších pikantností - Vladislavových slibovaných, ale nenaplněných manželství, pověstí o jeho mužnosti a neposkvrněném panictví, než se ve svých 46 letech konečně oženil. "Přiznávám se, že mne těší rekonstruovat pár stránek půvabné historie manželství krále Vladislava s Annou de Foix," píše Macek a nutno říci, že potěšení nachází i čtenář. Může i srovnávat, je-li rodičem, míru benevolentní výchovy potomků: "Za korunovace krále Ludvíka ve svatovítském chrámu roku 1509 je sešlý, nemocný panovník dojat, když je jeho ani ne tříroční synek ozdoben svatováclavskou korunou. Když však zpozoruje, že malá princezna Anna v pláči natahuje ručičky po korunovačním klenotu, neodolá, hrubě poruší ceremoniel a vsadí šestiletému děvčátku též korunu na chvíli na hlavu, jen aby je utišil." Zajímá-li toho, kdo vezme knihu do ruky, nejen život krále Vladislava, Ludvíka a šlechty, ale také život v podzámčí, nebude zklamán. Dozví se spoustu netušených podrobností o lidech, jejich stravě, pracovní době, řemeslech, ekonomice země. Třeba také o tom, že lesy tehdy ještě byly neprostupným, nekonečným a nebezpečným územím, kde člověku hrozili vlci, dravá zvěř a loupežníci, ale že sloužily také jako útulek těm, kteří utíkali před šlechtickou "spravedlností" a útlakem a byly jejich živitelem. Přečteme si, že nás tehdy v Čechách žilo asi milion (na Moravě půl milionu) a průměrný věk byl 35 let. Ale například také to, jak se našimi zeměmi začínala šířit nová nemoc, "nemoc francká": "Kolem roku 1500 už se léčilo v Praze množství nakažených mužů i žen, mnozí z nich umírali na veřejných prostranstvích, na ryncích, po ulicích, na haldách dřeva na vltavském břehu..."
