Jednou prý přišel na návštěvu ke kamarádovi z Plzně,chtěl se u něj uvelebit na válendě,jenže on ho v poslední chvíli chytil za rukáv. »Na tenhle gauč se nesedá, naposledy na něm v pětačtyřicátém roce seděli američtí vojáci, když osvobodili Plzeň, a od té doby se na něj už nikdo nikdy neposadil, ti Amíci byli vážně poslední,« vysvětloval kamarád Janu Vyčítalovi. Ten pak podle této historky napsal známou písničku To tenkrát v čtyřicátom pátom, v níž trvá na tom, že Plzeň osvobodil Patton. Záhy na stejnou melodii napsal To tenkrát v šedesátom osmom. V této písni tvrdí: »My jsme ty druhý, co mají k hvězdám rádi pruhy.«
* Máte rád Ameriku?
Mám, jsem velký amerikanofil. Ale to neznamená, že bych Ameriku papal i s keckama. Je tam spousta věcí, které mě vrcholně štvou, a obávám se,že my jsme hlupáci, kteří přebírají zrovna to nejpitomější. Třeba ty jejich akční filmy a seriály. Vadí mi, když v restauraci dostanu místo dobré české sekané jakousi sajrajtovou umělou hmotu údajně podle amerického receptu. Taky mi vadí, jak jsou Američani prudérní, jak schovávají flašku piva do pytlíku. K moci se tam dostaly církve, které hodně mluví do veřejného života. Třikrát běda nám, jestli to dovolíme tady.
* Říkal jste, že jste amerikanofil...
V Americe si můžete dělat, co chcete. Tedy pokud někomu nesáhnete na majetek nebo příliš nelezete svému okolí na nervy nebo se nevymočíte někde na veřejném místě. To vás hned odvedou v železech. U nás se málokdy lidi uvolní. Jak to třeba dlouho trvá, než začnou na bále tancovat, kolik kořalky do sebe nalámou, než se odváží na parket. V Americe to jde bez kořalky.
* To jako že jsme ušlápnutí a bez patřičného sebevědomí?
Tak nějak. Mám kamaráda, který pořádá roční pobyty dětí ve Spojených státech a Kanadě. Občas mám možnost s těmi dětmi mluvit před odjezdem a pak znovu, když se vrátí. To jsou úplně jiní lidi. Když odjíždějí, připomínají uzlíček nervů. Po návratu znají svou cenu, dokážou si říct, kolik za co chtít. Kdežto když se někdo zeptá mě, kolik bych chtěl za obrázek, začnu mektat, že nevím, že uvidíme, co mi jako dáte. Nás tady učili, abychom celý život byli ustrašení a báli se všeho. V Americe se lidi odnaučí bát. Tedy ti mladí.
* A starší generace? Té už by od strachu žádná Amerika nepomohla?
Z nás už to těžko někdo vytříská. Navenek se můžeme nebát, ale vevnitř to v nás zůstane napořád. Máme podvědomý strach z maléru.
* Dá se něco z amerického životního stylu použít u nás?
Snažím se žít aspoň trochu podobně, jako se žije ve Státech. Nefixovat se na jedno místo, na jedno prostředí. Američani se k ničemu nevážou, musí se stěhovat za prací. Sice nemívají moc knížek, protože ty se stěhují blbě, ale zato pořád poznávají jiné kraje a jiné lidi. Myslím, že je to hodně obohacuje.
* Co znamená život na americký způsob v českých podmínkách?
Mám chalupu, ale jezdím na ni dvakrát do roka, vlastně je hloupost, že ji mám. Raději si vezmu usárnu a jedu na čundr. Jdu si, jsem volný a nemám žádné starosti. A když, tak abych moc nezmokl. A aby tam, kam dojdeme, byla večer otevřená hospoda a mohli jsme posedět a poklábosit. Zatímco na chalupě jsou pořád s něčím problémy, támhle padá omítka, támhle rezne okap. A když jdu večer do hospody, jsou tam pořád ty stejný lidi, kteří vedou pořád stejné řečí a zpívají ty samé písničky, často skoro ve stejném pořadí. To mi jednou za půl roku opravdu stačí. Na čundru poznám spoustu nových lidí a nových míst.
* Bývaly doby, kdy v pátek odpoledne byla trempy obležena nádraží. Dnes se do přírody jezdí mnohem méně. Proč?
Dřív to býval trochu politický protest. My vám kašlem na vaše první máje a na vaše deváté květny. Teď máme volno a jedeme si do svobodné přírody, kde se budeme bavit úplně jinak, než vy byste chtěli. Kromě toho lidi cítili, že potřebují přírodu. A dneska? Myslím, že hodně mladých lidí otupělo díky počítačům. Mám hodně známých, jejichž děti sedí u computeru od rána do večera. Někdy je od toho musí téměř doslova vykopat. A pak moje generace byla ještě hodně zasažena foglarovskou romantikou. To už většině dnešních mladých lidí nic moc neříká.
* Dřív se jezdilo trempovat spíše ve vandráckém stylu, dneska to občas vypadá jako módní přehlídka US Army.
Já pořád jezdím do přírody a za přírodou. Zatímco dnes se stalo módou jezdit na různé festivaly, Zahrady, Porty a tak. Lidi se naparádí, vezmou si usárny a kytary a pak si někde sednou a nechají se bavit. Přírodu k tomu už moc nepotřebují. Je to pseudotramping.
* Jak vás zasáhla foglarovská romantika?
Hodně. Měl jsem o čtyři roky staršího bráchu, který byl zažraný do Rychlých šípů. A tak to do mě hustil, ležel jsem v tom pořád. Za Květnové revoluce vyhořel pražský barák, kde jsme bydleli, a dostali jsme bydlení u České Kamenice. Pro kluky to bylo eldorádo. Krásná příroda, štoly v pískovcových skalách, taky fůra zbraní z války. Nosili jsme pancéřové pěsti na četnickou stanici, andělé strážní s námi tehdy měli plné ruce práce. Byla to nádhera.
* Dětství jste prožíval v tuhých padesátých letech. Jak jste tu dobu vnímal?
Nijak podstatně, jako kluk jsem měl jiné starosti. Ale věděl jsem, jak se věci mají. Naši poslouchali západní rozhlas, občas mi říkali, ať o těch věcech z rádia nemluvím ve škole. A pak jsem se jako jiní naučil žít v pseudosvětě. Jedni přežívali na chatách a chalupách, já na čundrech a v kapele.
* Mimochodem - dnes vám občas někdo vyčte, že jste přispíval k upevnění komunistické moci. U občanů jste prý svým hraním a svými vtipy vzbuzoval dojem, že se v té době dalo žít, a ještě si dělat legraci.
Odmítám, že máme všichni stejnou vinu. Někteří jim lezli do zadku hodně, někteří málo, jiní vůbec. A oni je pak podle toho, jak s nimi kdo spolupracoval, nechávali vydělat. Někdo byl v televizi hodně, jiný směl žít jen na okraji. Já měl zaracha pět let a hrát mě s kapelou nechali za nejnižší třídu, která byla.
* Dnes o umělcích nerozhoduje strana a vláda, ale trh. Někdy dost tvrdý.
Nestěžuji si a nehořekuji. Neříkám, že někdy nemám problémy s penězi, ale dělám si, co chci. Mám tu možnost. Umělci, kteří nadávají na tržní poměry a tvrdí, že jsou dušení a nemohou dělat, mě štvou. Stejně nadávali už za bolševiků.
* Co vás ještě štve?
Štve mě přímo strašlivě, když vidím, jak si z nás pan Klaus a pan Zeman dělají takovou srandu, že to nemá obdoby. Myslím si, že to je to nejhorší, co mohou dělat, protože to nahrává komunistům. Tak zneužít důvěru. To je trestuhodné.
* A co vás těší?
Těší mě, že když se rozhodnu, že natočím klip ke své písničce v New Yorku, tak si koupím letenku, vezmu režiséra a za týden tam natáčíme. Myslel jsem, že toho se nedožiju.
* Chtěl byste žít ve Spojených státech?
Nechtěl a doufám, že nikdy nebudu muset. Velmi rád se tam budu vracet, ale doma jsem tady. Když sem po revoluci začali přijíždět emigranti, trampové z Kanady nebo z Austrálie, vyšli si někam do přírody a pak se dívali z kopce na krajinu. Třeba kolem Křivoklátu. Po letech zase viděli ty červené střechy a najednou cítili, že jsou doma u mámy. U nich v Kanadě je taky krásně, ale ty malebné červené střechy, ty tam nemají. Každý, kdo se tu narodil, je má v sobě, je to jeho dětství. Pro lidi, kteří odsud utíkali, to musela být hrozná pecka, protože si neuvědomovali, jak hluboce je raní, že na ty střechy už nebudou koukat.
Jan Vyčítal, osmapadesát let, kreslíř, textař, zpěvák, průkopník české country music, od mládí doteď tremp.Absolvoval Střední průmyslovou školu bytové tvorby.S kamarády z táborové osady Hejkalů založil v šedesátých letech hudební skupinu Greenhorns, v níž zpívá dodnes.V devadesátých letech navštívil několikrát USA, Kanadu a Austrálii. »Duší jsem kovboj,« říká o sobě.Při pohledu na své kovbojské boty ovšem podotýká: »Ale abych jezdil na koni, to nehrozí.« Mobil nosí v koženém pouzdře, jemuž by více slušel kolt značky Smith&Wesson.
Jan Vyčítal
Vzpomínky poštmistrovic kluka
Mý mládí byly kamenický luka
a jízda na krách, když led jarem puká,
za vsí jsme měli lípu a stůl plnej Rychlejch šípů
a divokejch snů poštmistrovic kluka.
A jsem moc rád, že jsem měl tátu písta,
nelhal, nekrad', nebyl komunista,
na co šáhnul, to uměl dělat,
máloco dělal nerad,
byl pošťák, jehož duše byla čistá.
Vím, pro tátu to byla doba těžká
už nebyl poštmistr, už dostal peška
jezdil ve vlakový poště
nepřekročil spadlý koště
a já měl pod polštářem v kleci ježka.
Mý mládí byly kamenický luka
a tak mi nic nikdo nenakuká
nejdřív utek' syn mý tety
a pak další vzali mety
to jsou vzpomínky poštmistrovic kluka.
Kdybych ti, táto, moh' dát svou krev do žil
snad by ses pádu komunistů dožil
snad ses ale díval z mraků
z toho nebeskýho vlaku
jak se ten hliněnej kolos složil.
Mý mládí byly kamenický luka
a jízda na krách, když led jarem puká
dnes v tom starým obydlí už nikdo nebydlí
jen vzpomínky poštmistrovic kluka.
* Máte rád Ameriku?
Mám, jsem velký amerikanofil. Ale to neznamená, že bych Ameriku papal i s keckama. Je tam spousta věcí, které mě vrcholně štvou, a obávám se,že my jsme hlupáci, kteří přebírají zrovna to nejpitomější. Třeba ty jejich akční filmy a seriály. Vadí mi, když v restauraci dostanu místo dobré české sekané jakousi sajrajtovou umělou hmotu údajně podle amerického receptu. Taky mi vadí, jak jsou Američani prudérní, jak schovávají flašku piva do pytlíku. K moci se tam dostaly církve, které hodně mluví do veřejného života. Třikrát běda nám, jestli to dovolíme tady.
* Říkal jste, že jste amerikanofil...
V Americe si můžete dělat, co chcete. Tedy pokud někomu nesáhnete na majetek nebo příliš nelezete svému okolí na nervy nebo se nevymočíte někde na veřejném místě. To vás hned odvedou v železech. U nás se málokdy lidi uvolní. Jak to třeba dlouho trvá, než začnou na bále tancovat, kolik kořalky do sebe nalámou, než se odváží na parket. V Americe to jde bez kořalky.
* To jako že jsme ušlápnutí a bez patřičného sebevědomí?
Tak nějak. Mám kamaráda, který pořádá roční pobyty dětí ve Spojených státech a Kanadě. Občas mám možnost s těmi dětmi mluvit před odjezdem a pak znovu, když se vrátí. To jsou úplně jiní lidi. Když odjíždějí, připomínají uzlíček nervů. Po návratu znají svou cenu, dokážou si říct, kolik za co chtít. Kdežto když se někdo zeptá mě, kolik bych chtěl za obrázek, začnu mektat, že nevím, že uvidíme, co mi jako dáte. Nás tady učili, abychom celý život byli ustrašení a báli se všeho. V Americe se lidi odnaučí bát. Tedy ti mladí.
* A starší generace? Té už by od strachu žádná Amerika nepomohla?
Z nás už to těžko někdo vytříská. Navenek se můžeme nebát, ale vevnitř to v nás zůstane napořád. Máme podvědomý strach z maléru.
* Dá se něco z amerického životního stylu použít u nás?
Snažím se žít aspoň trochu podobně, jako se žije ve Státech. Nefixovat se na jedno místo, na jedno prostředí. Američani se k ničemu nevážou, musí se stěhovat za prací. Sice nemívají moc knížek, protože ty se stěhují blbě, ale zato pořád poznávají jiné kraje a jiné lidi. Myslím, že je to hodně obohacuje.
* Co znamená život na americký způsob v českých podmínkách?
Mám chalupu, ale jezdím na ni dvakrát do roka, vlastně je hloupost, že ji mám. Raději si vezmu usárnu a jedu na čundr. Jdu si, jsem volný a nemám žádné starosti. A když, tak abych moc nezmokl. A aby tam, kam dojdeme, byla večer otevřená hospoda a mohli jsme posedět a poklábosit. Zatímco na chalupě jsou pořád s něčím problémy, támhle padá omítka, támhle rezne okap. A když jdu večer do hospody, jsou tam pořád ty stejný lidi, kteří vedou pořád stejné řečí a zpívají ty samé písničky, často skoro ve stejném pořadí. To mi jednou za půl roku opravdu stačí. Na čundru poznám spoustu nových lidí a nových míst.
* Bývaly doby, kdy v pátek odpoledne byla trempy obležena nádraží. Dnes se do přírody jezdí mnohem méně. Proč?
Dřív to býval trochu politický protest. My vám kašlem na vaše první máje a na vaše deváté květny. Teď máme volno a jedeme si do svobodné přírody, kde se budeme bavit úplně jinak, než vy byste chtěli. Kromě toho lidi cítili, že potřebují přírodu. A dneska? Myslím, že hodně mladých lidí otupělo díky počítačům. Mám hodně známých, jejichž děti sedí u computeru od rána do večera. Někdy je od toho musí téměř doslova vykopat. A pak moje generace byla ještě hodně zasažena foglarovskou romantikou. To už většině dnešních mladých lidí nic moc neříká.
* Dřív se jezdilo trempovat spíše ve vandráckém stylu, dneska to občas vypadá jako módní přehlídka US Army.
Já pořád jezdím do přírody a za přírodou. Zatímco dnes se stalo módou jezdit na různé festivaly, Zahrady, Porty a tak. Lidi se naparádí, vezmou si usárny a kytary a pak si někde sednou a nechají se bavit. Přírodu k tomu už moc nepotřebují. Je to pseudotramping.
* Jak vás zasáhla foglarovská romantika?
Hodně. Měl jsem o čtyři roky staršího bráchu, který byl zažraný do Rychlých šípů. A tak to do mě hustil, ležel jsem v tom pořád. Za Květnové revoluce vyhořel pražský barák, kde jsme bydleli, a dostali jsme bydlení u České Kamenice. Pro kluky to bylo eldorádo. Krásná příroda, štoly v pískovcových skalách, taky fůra zbraní z války. Nosili jsme pancéřové pěsti na četnickou stanici, andělé strážní s námi tehdy měli plné ruce práce. Byla to nádhera.
* Dětství jste prožíval v tuhých padesátých letech. Jak jste tu dobu vnímal?
Nijak podstatně, jako kluk jsem měl jiné starosti. Ale věděl jsem, jak se věci mají. Naši poslouchali západní rozhlas, občas mi říkali, ať o těch věcech z rádia nemluvím ve škole. A pak jsem se jako jiní naučil žít v pseudosvětě. Jedni přežívali na chatách a chalupách, já na čundrech a v kapele.
* Mimochodem - dnes vám občas někdo vyčte, že jste přispíval k upevnění komunistické moci. U občanů jste prý svým hraním a svými vtipy vzbuzoval dojem, že se v té době dalo žít, a ještě si dělat legraci.
Odmítám, že máme všichni stejnou vinu. Někteří jim lezli do zadku hodně, někteří málo, jiní vůbec. A oni je pak podle toho, jak s nimi kdo spolupracoval, nechávali vydělat. Někdo byl v televizi hodně, jiný směl žít jen na okraji. Já měl zaracha pět let a hrát mě s kapelou nechali za nejnižší třídu, která byla.
* Dnes o umělcích nerozhoduje strana a vláda, ale trh. Někdy dost tvrdý.
Nestěžuji si a nehořekuji. Neříkám, že někdy nemám problémy s penězi, ale dělám si, co chci. Mám tu možnost. Umělci, kteří nadávají na tržní poměry a tvrdí, že jsou dušení a nemohou dělat, mě štvou. Stejně nadávali už za bolševiků.
* Co vás ještě štve?
Štve mě přímo strašlivě, když vidím, jak si z nás pan Klaus a pan Zeman dělají takovou srandu, že to nemá obdoby. Myslím si, že to je to nejhorší, co mohou dělat, protože to nahrává komunistům. Tak zneužít důvěru. To je trestuhodné.
* A co vás těší?
Těší mě, že když se rozhodnu, že natočím klip ke své písničce v New Yorku, tak si koupím letenku, vezmu režiséra a za týden tam natáčíme. Myslel jsem, že toho se nedožiju.
* Chtěl byste žít ve Spojených státech?
Nechtěl a doufám, že nikdy nebudu muset. Velmi rád se tam budu vracet, ale doma jsem tady. Když sem po revoluci začali přijíždět emigranti, trampové z Kanady nebo z Austrálie, vyšli si někam do přírody a pak se dívali z kopce na krajinu. Třeba kolem Křivoklátu. Po letech zase viděli ty červené střechy a najednou cítili, že jsou doma u mámy. U nich v Kanadě je taky krásně, ale ty malebné červené střechy, ty tam nemají. Každý, kdo se tu narodil, je má v sobě, je to jeho dětství. Pro lidi, kteří odsud utíkali, to musela být hrozná pecka, protože si neuvědomovali, jak hluboce je raní, že na ty střechy už nebudou koukat.
Jan Vyčítal, osmapadesát let, kreslíř, textař, zpěvák, průkopník české country music, od mládí doteď tremp.Absolvoval Střední průmyslovou školu bytové tvorby.S kamarády z táborové osady Hejkalů založil v šedesátých letech hudební skupinu Greenhorns, v níž zpívá dodnes.V devadesátých letech navštívil několikrát USA, Kanadu a Austrálii. »Duší jsem kovboj,« říká o sobě.Při pohledu na své kovbojské boty ovšem podotýká: »Ale abych jezdil na koni, to nehrozí.« Mobil nosí v koženém pouzdře, jemuž by více slušel kolt značky Smith&Wesson.
Jan Vyčítal
Vzpomínky poštmistrovic kluka
Mý mládí byly kamenický luka
a jízda na krách, když led jarem puká,
za vsí jsme měli lípu a stůl plnej Rychlejch šípů
a divokejch snů poštmistrovic kluka.
A jsem moc rád, že jsem měl tátu písta,
nelhal, nekrad', nebyl komunista,
na co šáhnul, to uměl dělat,
máloco dělal nerad,
byl pošťák, jehož duše byla čistá.
Vím, pro tátu to byla doba těžká
už nebyl poštmistr, už dostal peška
jezdil ve vlakový poště
nepřekročil spadlý koště
a já měl pod polštářem v kleci ježka.
Mý mládí byly kamenický luka
a tak mi nic nikdo nenakuká
nejdřív utek' syn mý tety
a pak další vzali mety
to jsou vzpomínky poštmistrovic kluka.
Kdybych ti, táto, moh' dát svou krev do žil
snad by ses pádu komunistů dožil
snad ses ale díval z mraků
z toho nebeskýho vlaku
jak se ten hliněnej kolos složil.
Mý mládí byly kamenický luka
a jízda na krách, když led jarem puká
dnes v tom starým obydlí už nikdo nebydlí
jen vzpomínky poštmistrovic kluka.
