Kotě... ale jaké?

Všechna koťata, bez ohledu na plemeno a rodokmen, jsou roztomilá a je těžké jim odolat. Chcete-li ale kočku k nějakému přesnému účelu nebo do domácího prostředí, kam se hodí jen určitý typ, nenechte se svést a nepořizujte si nevyhovující plemeno, radí zkušená britská chovatelka Yvonne Reesová ve své knize Kočky (Svojtka a Vašut, 1996). Je totiž smutná pravda, že koťata »od babičky« se do bytů nehodí. Zvířata, která poznala volnost, chtějí prostě ven, a to za každou cenu. Městskému prostředí se nikdy nepřizpůsobí, nesplní tedy očekávání svých majitelů a často končívají v toulavých pouličních tlupách. Jinak tomu je samozřejmě v případě, když žijete v domě se zahradou, a tak kočka může vycházet ven. V takovém prostředí se typická venkovská myšilovka zpravidla stává váženým a uctívaným členem rodiny. Situace ovšem může dopadnout tak jako v rodině Malátkových z Chrudimi, kde se záhy po nápadu »pořídíme si koťátko« ukázalo, že dospívající Šárku lákají kočičí výstavy. Po rozsáhlém pátrání a listování v atlasech čistokrevných plemen nakonec padla volba na perskou kočku - přestože se její dlouhá srst musí denně kartáčovat a chlupy se staly neodmyslitelnou součástí šatníku i jídelníčku celé rodiny. »Líza je stejně jako většina peršanek flegmatik a ven ji naštěstí nic netáhne,« říká Šárka. »Snad v tom hraje roli genetika a to, že řada předchozích generací také vyrůstala v bytě.« Fakt, že čistokrevná zvířata jsou klidnější, potvrzuje mnoho chovatelů. Vyšší počáteční náklady - takové kotě stojí alespoň 3000 korun - vyváží jistota, že nekupujete zajíce v pytli. Koťata bývají zdravá, očkovaná a mají většinou vypěstované základní hygienické návyky. Rozhodnutí pořídit si takovou kočku by přesto mělo předcházet zjištění, jaké má které plemeno nároky, návyky, a zda nevyžaduje zvláštní péči.