Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Komediantská záležitost

  21:07aktualizováno  21:07
- Robert Nebřenský, kterého znají ctitelé divadla Sklep zvláště z představení Mlýny, Mazaný Filip či jako osobitého konferenciéra pravidelných Besídek, bývá považován také za komika. Třináct let působí jako kytarista, zpěvák a textař ve skupině Vltava. Někteří kritici v jeho díle hledají složité jinotaje a snaží v nich odhalit závažná sdělení. "Kdo hledá, najde," říká samotný umělec.

Některé vaše texty jako by se nostalgicky ohlížely po starých dobách, ať už méně dávných či dávnějších. Jste nostalgický?
Nevím, ale pohledy do minulosti, které se v písních Vltavy objevují, nostalgicky nevnímám. Jde spíš o jakési vypořádání se se vzpomínkami. To mluvím o textech. Hudebně jsme brali vždycky odevšad a dříve jsme skutečně měli v repertoáru skladby, které byly ozvukem starších hudebních stylů. Takové ty trampsko-kavárenské skladby, ale jestli to byla nostalgie... Já jsem nostalgický spíše v jiných oblastech. Stýská se mi po některých starých dobrých věcech z minulosti. Nejrůznější předměty byly dříve pěknější a lépe udělané. Podívejte například na boty.

Dřív byla obuv lepší?
Samozřejmě.

Nezdá se vám to proto, že jste si prostě oblíbil obuv a oblečení doby, ve které jste jako dítě začal vnímat svět? Možná dnešní teenageři budou na tu dnešní sportovní obuv také vzpomínat s láskou a budou zatracovat obuv dalších generací...
Věci se tváří, ale jsou vyrobené a vymyšlené tak, aby vydržely krátce, jen o málo více, než slibuje záruka. Hlavně musíte jít honem zase nakupovat. Dnes si ani nestačíte vytvořit žádný vztah, nestačíte si nic uvědomit, nezavnímáte. Žijeme v době komplexního šuntu. Lidem už to ani nevadí, že jsou obklopeni odpornými věcmi. Když jsme u těch bot: já zvracím, když vidím sportovní obuv současnosti. Nevkus věcí se lépe snoubí s nevkusem dění. Zvrácenost přivolává další zvrácenost. Kde dnes koupíte dobrou koženou botu, pěknou, silnou nití nadvakráte šitou, s pevnou podrážkou, aby vydržela deset let?

A není to podobně i s písničkami?
Bylo by hezké to takhle říci. Proč ne.

Chce Vltava dělat kvalitní písničky, které vydrží mnoho let a nerozpadnou se po první sezóně?
Jistě. Dostáváme se ale k zajímavé otázce, co vůbec hudební skupina může chtít. Pomineme teď všechny věci, které si člověk brzo uvědomí, ve kterých to není - na to stačí deset let - a bavme se o tom, jaký to všechno vůbec může mít smysl. Tady už asi ani nejde o písničky, ale spíš o důvod, proč určití lidé mají jít někam na pódium a tam mít produkci. Skoro se to bojím říct. Jediné, co tam má smysl dělat, je potěšit nějak lidi. Sezona nesezona. Je to komediantská záležitost, ale víc se udělat nedá.

Vrátím se ještě k nostalgii. To, jak Vltava vystupuje na pódiu, všechny ty oblečky ze sedmdesátých let jako by s ní přece jen nějak souvisely. Nebo jde jen o recesi?
Musím se podívat, jak chodí kapela oblečená. Žiji v pocitu, že vystupujeme v civilu. Občas sice používám své oblíbené brýle "štrougalovky" a zrající klobouk jak do Škody 1000 MB, ale ty věci nosím jednoduše proto, že se mi líbí. Je to určitá maska, kterou nechci nic říct.

Proč se vaše skupina jmenuje Vltava?
Proto, aby se nějak jmenovala. Název vznikl na základě pouhého plácání. Nemá to žádnou vazbu k historii ani k češství. Asi bych se atraktivní šance významovosti neměl zbavovat, ale myslím, že bychom se klidně mohli jmenovat jakkoliv jinak. Mohla by to být vtipná reklamní strategie teď po dvanácti letech změnit název.

Pro jaké posluchače tvoříte? Váš specifický humor může někomu připadat přeintelektualizovaný, a proto vlastně nehumorný. Jak na tohle reaguje "běžný posluchač"?
Kdo je běžný posluchač? Na nás chodí normální lidé. Tím myslím lidi bez nějakých výraznějších postižení, schopní tak či onak vnímat zvuky, které vytváříme, a dění na pódiu. Někoho třeba osloví texty, někoho hudba, jiného oboje. Nejsme kapela, která by usilovala o humor. Takový ten pocit směšnosti tam existuje jaksi mimovolně. Snad tkví v nějakém odstupu od produkce. U nás nikdo nevykrvácí, nikdo si neřeže žíly ani nepředstírá větší emotivní zápal. Není tam ten rockový hrdina. Prostě hrajeme a zpíváme písničky a chceme to normálně přežít. To je občas velká legrace, přestože texty jsou, podle mého, většinou dost smutné. Pokud jde o posluchače, setkávám se spíš s tím, že se z někdejších odpůrců stávají příznivci, jsou-li po nějaký čas naší hudbě - byť třeba proti své vůli - vystaveni. A pokud se Vltava někomu opravdu nelíbí, je to tak v pořádku. Bál bych se, aby se naše písničky líbily všem. To by bylo krajně podezřelé.

Vltavu jste označil za rockovou kapelu. Ovšem vaše texty nesou všechny znaky básně. Jaký je váš vztah k poezii?
Nerad bych hrál falešnou kartu skromnosti. Ve vztahu k Vltavě určitě nejsem textařem písní. Můj vztah k poezii je tu však vedlejší. Jsem člověk, který se snaží dostat ze sebe cosi skutečného a používá k tomu určitou formu. Označí-li ji někdo za básnickou, trochu mi to lichotí, ale přál bych si, aby mi to bylo úplně jedno. Podstatné pro mě je uspokojení z co nejpřesnějšího vyjádření, bez textařského křížovkaření a prázdného naplňování formy. Současně člověk nesmí zapomenout, že dělá jenom písničky, že nezpůsobí světovou revoluci. Aby písničky byly písničkami, musí v nich být stejně nějaké to la, la, la, li, li, li.

Říkáte, že se vyhýbáte "křížovkaření," ovšem vaši posluchači bývají do role luštitelů křížovek stavěni, protože jste často hodně jinotajný.
Mám rád vícerozměrné texty, ale rozhodně nic netajím. Při luštění jde o luštění samo, ale také o to, jestli je tajenka zajímavá nebo vtipná. Moje texty žádnou tajenku nemají a také pro jejich vnímání není potřeba něco zvláštního vědět.

Vaše texty mi někdy připadají dětské. Tedy pozitivně dětské, dětsky čisté. Je v tom záměr, vzpomínáte na dětství?
Děti jsou bytosti vidoucí a vědoucí. Měl jsem pěkné dětství do doby, než jsem začal chodit do školy, a v podstatě bych se rád vrátil k sobě-dítěti... Mám pocit, že tehdy jsem byl sebou více než dnes. Rád bych se dokázal vrátit k čistým, nezastřeným pohledům a k fantazii, která prochází betonem.

Dnes hodně českých kapel zpívá anglicky, snadněji tak mohou pronikat k novému publiku a také do nových trhů. Vy zpíváte pouze česky, necítíte to někdy jako určitý handicap?
Nemyslím si, že by jim angličtina ono pronikání nějak usnadnila. Také my bychom se nebránili honorářům v zahraničních měnách, ale zůstaneme u češtiny. Odjakživa posloucháme hudbu v jiných jazycích a nevadí nám to, tak ať si také oni nechají naše texty přeložit, budou-li mít zájem. Navzdory jazykové bariéře se ale stejně mnohokrát stalo, že se na koncertě objevil agilní cizinec, vypil dva litry vína a pak hodlal organizovat šňůru po své vlasti. Já jsem naštěstí dobře smířen s tím, že si jinde neštrejchnem. Dokonce si myslím, že je to tak dobře.

Vím o vás, že se zabýváte také reklamními texty. Je to podobná tvorba jako píseň, dá se to srovnávat, může být i reklama uměleckou kategorií?
To je něco úplně jiného. U reklamy existuje objednávka, cílová skupina. Má se prodat suché z nosu, nějaké zboží nebo služba. Reklamou se živí mnoho umělců, ale sama o sobě uměním není. Může působit uměleckým dojmem, ale její úzká účelovost ten výsledek navždy diskvalifikuje. Líbí se mi, co říká Ludvík Vaculík, že reklama je uměním hovna.

Jaký máte rád humor?
Prostě takový, který mě pobaví. Nejsem vyznavačem žádného stylu. Nejlepší humor vypráví denně život sám.

Na vaší poslední desce je také píseň zpívaná v jidiš, proč jste ji zařadil?
Rád poslouchám lidovou hudbu z celého světa. Pokud vůbec cítím nějaké vlastní kulturní kořeny, tak právě v židovské kultuře. Písně jako Vyletěla holubička nebo Červený šátečku se mi docela líbí, ale je mi jasné, že jsou to věci zprostředkované a s mojí osobou nemající nic společného. Nezazpívám u vínka, nemám co. Narodil jsem se v Praze. Vliv kultury židovského národa je to jediné, k čemu se nestydím alespoň opatrně hlásit. Píseň Mayn rue plats se mi líbila, dotkla se mě a přál jsem si, aby ji Vltava hrála.

Jste také členem divadla Sklep. Jaká je pro vás souvislost hudby a divadla? Jsou to oddělené světy?
Divadlo je pro mě příjemným setkáním s kamarády, je jakýmsi vyvážením, odžitím si druhého já Roberta Nebřenského. Ale skutečnost, že hraji na divadle, mně s Vltavou nijak nepomáhá, jaksi se mi nedaří nabyté zkušenosti aplikovat, propojit, je to jiná energie.

Neláká vás kamenné divadlo, velká role v klasickém kuse?
Na to se necítím, a vůbec atmosféra kamenných divadel mě děsí. Pracoval jsem kdysi v divadle jako noční vrátný. Ze zápachu hereckých šaten se mi dělalo špatně a herecký souborový živel od premiéry k derniéře v čekání na roli, vtipné vzkazy na zrcadlech, fotografie Jana Wericha, divadelní klub, taková ta ustavičná jakoby citová rozdělanost, to vše mě naplňuje podivnou směskou soucitu a pocitu směšnosti. Život "skutečných" herců bych nechtěl žít. Mně se líbí jen přičichnout a jít.

Co filmové herectví?
To mě zajímá, ovšem na nějakou klíčovou roli to moc nevypadá, leda snad v případě, že by si nějaký režisér výslovně přál Roberta Nebřenského. Nejsem univerzální typ, a navíc ne dost pohledný pro pěkný film. Občas sice hraji, dokazuji, že není malých rolí. Možná také vědí, že jsem neskutečně drahý.

Nemáte žádný herecký sen, vysněnou roli?
To nemám. Vlastně ano. Velmi dobře zaplacenou roli. Snů je čím dál méně.

I těch "reálných", ve spánku?
To je něco jiného. Dokonce jsem podle jednoho nedávno napsal písničku. Je vyloženě diktátem ze snu, nadiktoval mi ji otec ze záhrobí. Je to taková jedovatá slina, kterou plivl zpátky na svět. Jedná se o případ, kdy není jasné, zda takovou písničku vůbec pustit. Dobrý text, ale celé je to velmi nepřátelské, negativní, zlé. Kdyby to skupina hrála, působilo by to vlastně jako její původní poselství. Někdy i věci velmi čisté, vytrysklé, nelze šířit.

Kde je hranice?
To je těžké určit. Spíš jde o rozhodnutí nebo míru citu, nevím. Šlehat plameny z pódia se mi nechce. Každý člověk má nějaké svoje třinácté komnaty, kde leží děsivé poklady. Ne se vším je radno hned spěchat na pódium. Dohodli jsme se v kapele, že tuto temnou záležitost zatím hrát nebudeme.

Věříte?
Bojuji s nevírou, s neschopností věřit. Otázka víry je klíčová věc, nejdůležitější ze všeho. Já moc nemám rád odpověď, kterou na tuhle otázku dává třeba pan prezident - že existuje cosi vyššího nad námi, jakási autorita atd. Taková odpověď jakoby uspokojí - no tak to se mnou není tak zlé, vždyť přece respektuji nějaké cosi. Jenže člověk nemá co milostivě respektovat a vůbec nemá co takhle kecat. Je to alibismus, obcházení neschopnosti přiznat nezpůsobilost k odevzdanému, přimknutí se a přihlášení ke světlu. Člověk má padnout na kolena.

Já čekám v Čechách a život už je blízko ten můj s plnou miskou už je hrozně blízko! Já čekám v Čechách a život už se blíží ten můj s jednou lyží už rychle se blíží! Robert Nebřenský - Marx, Engels, Beatles

Autor:



Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že...

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Další z rubriky

Valérie Zawadská
Zawadská: Když jsem svůj hlas slyšela ze záznamu poprvé, zděsila jsem se

Valérie Zawadská (59) hrála v dětství krále a už tehdy měla svůj specifický hlas. Kvůli nadváze přišla v gymnazijních...

Těhotná Lenka Zahradnická a její partner Michal
Lenka Zahradnická je maminkou. Dcera dostala jméno Jasmínka

Herečka Lenka Zahradnická (32) s partnerem Michalem teprve minulý týden pořídili kočárek a dnes už je miminko na světě....

Priscilla Presley na sedmdesát nevypadá, ale obličej má ztuhlý botoxem.
Priscilla Presley: Když jsem Elvise potkala poprvé, připadal mi odporný

Herečka Priscilla Presley (72) čtyřicet let po smrti Elvise Preslyeho zavzpomínala na jejich milostné začátky. Stačilo...

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.