Váš manžel je premiérem už skoro rok. To je už dostatečný čas na hodnocení. Je něco zásadního, čeho jste se za ten rok musela vzdát?
Musela jsem se vzdát našeho společného soukromého času, ten teď nemáme skoro žádný.
Překvapilo vás něco za tu dobu, co jste "paní premiérovou"?
Nic zvláštního mě nepřekvapilo. Můj manžel je bojovník, to vím už mnoho let. Jsem ráda, že zatím všechno dopadlo dobře, i když politická situace v zemi je složitá v podstatě už od jeho nástupu do funkce. To ví každý, kdo trochu sleduje politiku - začalo to povodněmi a pokračovalo vším možným.
Ani nepříjemné překvapení?
Nepříjemně mě překvapilo, že můj muž má kolem sebe velmi málo lidí, na které se může skutečně spolehnout. Jsou to většinou kariéristé.
Změnila jste tedy alespoň částečně názor na českou politiku, když jste teď takzvaně uvnitř?
Já jsem změnila názor na některé lidi, o kterých jsem si myslela, že jsou to manželovi přátelé a že jsou mu oporou. Zjistila jsem však, že sledují vlastní cíle a že loajalita a přátelství jsou pro ně zcela neznámé pojmy.
Je dobře, že manžel je premiérem
Jste stále ještě přesvědčena o tom, že se manžel rozhodl dobře, když kandidoval na funkci premiéra?
Určitě. Byla to jeho volba, on dostal mandát od lidí, aby tuto funkci vykonával, a snaží se ji vykonávat, jak nejlépe to jde. Myslím si, že kdyby to šlo všechno bez problémů, že by ho to ani nebavilo, protože jeho paradoxně problémy a stres podněcují k většímu a lepšímu výkonu.
V minulých týdnech protestovali odboráři proti návrhu reformy veřejných financí. Byli mezi nimi i vaši kolegové, knihovníci. Jak se na to dívá manželka premiéra?
Já to vidím hlavně očima svého muže, protože si o tom samozřejmě hodně povídáme. Nakonec i odboráři uznávají, že reforma je nezbytná. A ona nezbytná je, protože pokud neproběhne co nejdříve, tak se země zřejmě dostane do velkých potíží. Jenže každý uznává, že reforma je potřebná jen do té doby, než by se ho měla nějakým způsobem přímo dotknout.
Vy sama ovšem nejlépe víte, že platy nejsou zrovna vysoké. Vy se nepřikláníte k tomu, že demonstrují proto, aby měli více peněz?
Platy v rozpočtové sféře vzrostly asi o 14 procent. Já sama beru knihovnický plat a vím, že je malý, to já uznávám. Ale prostě můžeme mít jen takové platy, na jaké ta země zatím má.
Vy jste vašemu manželovi nejblíže. Byl někdy v průběhu toho roku premiérování skutečně šťastný, že se mu něco podařilo?
Byl strašně šťastný po referendu. Říkal, že tato vláda splnila svůj hlavní úkol, že přivedla zemi do Evropské unie, a že všechno ostatní, co se bude dít dál, je sice důležité, ale že to hlavní je splněno. Bylo na něm vidět, že je to pro něj obrovská úleva.
Když jej ještě hodnotíme: rozdávalo se vysvědčení, jakou známku byste dala svému muži za jeho první vládní školní rok?
Mě se na tyto věci můžete těžko ptát, protože já mám svého muže ráda a podporuji ho, takže já bych mu dala samozřejmě jedničku s hvězdičkou.
Vidíme se teď ještě daleko méně než předtím
Předtím než se váš manžel stal premiérem, za vámi do bytu v Jindřichově Hradci dojížděl. Teď spolu bydlíte v Praze. Znamená to, že se teď vídáte častěji?
Častěji se asi vidíme, ale ten společně strávený čas není delší než ten, kdy za mnou do Hradce jen dojížděl. Tam jsme obvykle jednou za čtrnáct dní měli pro sebe celý víkend, kdežto tady se vidíme chvilku ráno a chvilku večer. Manžel pracuje i o víkendech, proto toho společného času je paradoxně méně, i když spolu bydlíme.
V čem spatřujete výhody a nevýhody života v Jindřichově Hradci a v Praze?
Život na malém městě je mnohem klidnější než život v takovém městě, jako je Praha. Velkoměsto je agresivnější, anonymnější, což mi trochu vadí. Jsou to pozitiva i negativa, ale protože jsem pozitivně laděný člověk, tak převažují spíše ty klady. Navíc je tu pořád to vědomí, že až skončí "mise" mého muže v této funkci, tak se vrátím zase do svého Jindřichova Hradce, kam patřím.
Před časem jste říkali, že si tam chcete postavit domeček...
Ne ne ne, my jsme tam jen koupili starý domeček z devatenáctého století ve středu Jindřichova Hradce. S rekonstrukcí zatím vyčkáváme, ale myslím, že ho postupně zrekonstruujeme. Je tam krásná velká půda, chtěli bychom tam udělat půdní bydlení. My bychom se sice snadno vešli dolů, ale pořád předpokládáme, že jednou budeme mít vnoučata.
Bydleli jste v malém bytě, teď obýváte v Praze velkou Kramářovu vilu. V čem všem se v tomto případě změnil váš život?
Kramářova vila je krásná a je z ní nejkrásnější pohled na Prahu vůbec. Lepší jsem ještě odnikud neviděla. Změna je hlavně v tom, že v tak velkém bytě se žije daleko pohodlněji, ale změna k horšímu je v tom, že tento byt je daleko větší než ty dvě místnosti, které máme v paneláku v Jindřichově Hradci, tudíž je i více práce s úklidem.
Uklízíte stále sama?
Ano.
Nepřemýšlíte o tom, že si někoho na úklid najmete?
Je pravda, že čím déle jsem v Praze, tím více aktivit se na člověka nabaluje a mám pocit, že tím méně volného času mám. Tím pádem času na to praní a žehlení je méně, ale zatím to zvládám i s tím, že chodím do práce. Uvidíme časem.
Vás to baví?
Ne, to víte, že mě to nebaví. Ale já mám problém s pouštěním si někoho cizího do bytu, takže se to zatím snažím zvládat sama. Jinak domácí práce samozřejmě nemám vůbec ráda, protože je to věčný koloběh. Na jedné straně začnete, skončíte a můžete začít znovu.
Vy i váš manžel máte každý z bývalého manželství po dvou dětech. Jak se s nimi všemi stýkáte, existuje vůbec ta možnost? Změnila se nějak komunikace ve vaší rodině?
Dva z našich synů, můj syn Lukáš a manželův syn Šimon, bydlí v Praze, proto se s nimi vídáme častěji. Šimon studuje střih na FAMU a Lukáš teď skončil Hudební fakultu AMU a ještě chce dělat konkurz na doktorandské studium. Lukáš se nám navíc občas stará o našeho pejska Maxe, když jsme v práci nebo s manželem někam jedeme. Nejméně se vidíme asi s mou dcerou Haničkou, která bydlí a pracuje v jižních Čechách jako výpravčí. Tam ten styk není tak častý, ale telefonujeme si a jsme v kontaktu. Další manželův syn učí v Hejnicích na základní škole.
Naše děti manželovu práci nekritizují
Komentují děti nějak vaše současné postavení či manžela?
Ne. Dá se říci, že to nijak nekomentují.
Ani nijak nekritizují?
No spíše třeba glosují nějakou zajímavou situaci, ale komentáře nebo kritiku od nich v podstatě neslyšíme. Když přijedou, tak s námi diskutují a ptají se třeba mého muže na různé věci, které se týkají současné politiky a kterým třeba nerozumějí nebo na ně mají jiný názor.
V souvislosti s manželovou funkcí jej musíte doprovázet na služební cesty do zahraničí, které jsou často velmi oficiální. Jak to vnímáte? Baví vás to? Je složité se na to připravit?
Ty oficiální cesty jsou daleko sešněrovanější, než kdybychom jeli na dovolenou sami. Všechno je předem určené, kolik času se kde smí strávit. Fakt je, že je to zajímavé, protože poznám vždycky nové místo a nové lidi. Navíc ten takzvaný dámský program, který je od toho oficiálního programu mého muže vždy oddělený, mi umožňuje si do jisté míry určit, co chci v té dané zemi vidět. Já jsem knihovnice, takže většinou chci vidět knihovnu. Jsem současně čestnou prezidentkou Červeného kříže a mám pod patronátem občanské sdružení Autistik, takže třeba navštívím i nějaké sociální zařízení nebo školu. Zabývám se dlouhodobě i komunální politikou. Když jsme byli například ve Varšavě, navštívili jsme proto tamější radnici a s kolegy probírali i problémy komunální politiky.
I přesto, že vše udává protokol, stal se vám tam někdy nějaký trapas?
Ne, bohudík. Zatím se mi nic neplánovaného nestalo, ale myslím, že to brzy přijde.
Kde se vám zatím nejvíce líbilo?
Zatím jsme byli vlastně jenom v Polsku, v Paříži a teď v Budapešti. Nejvíce se mi líbila Paříž, je to magické město, které má podobnou atmosféru jako Praha. Ale i Krakov byl překrásný a Budapešť také stojí za prohlídku.
Básně už nepíšu, ale někde bych je našla
Pracujete v knihovně. Jaký žánr četby máte ráda?
Já čtu prakticky pořád a každý den musím mít knížku v ruce, alespoň chviličku před spaním. To bych si nemohla odpustit. Jinak bohužel moc času na čtení nemám. Co se týká žánru, myslím, že nemám úplně vyhraněný žánr, který bych upřednostňovala. Jen rozhodně nečtu takovou tu ženskou romantickou literaturu.
Zkusila jste někdy i sama něco napsat?
Samozřejmě, že jako každý puberťák jsem se kdysi snažila psát básničky. Možná bych je doma v Hradci ještě našla. Ale nemám k tomu nadání, takže o skutečnou literaturu jsem se nikdy nepokoušela.
Četla jste například něco z Harryho Pottera, když je teď tak slavný?
Harryho Pottera jsem nečetla, to se přiznám, jenom jsem do něj nahlédla. Ale mluvila jsem o něm s kolegyní, která jej četla a říkala, že je to opravdu dobrá dětská literatura. A díky za Harryho Pottera, protože dokázal přivést k četbě spoustu dětí, které třeba by jinak knížku do ruky nevzaly.
Vy jste i prezidentkou občanského sdružení na podporu dětského čtenářství. Jak podle vás lze děti přimět k četbě?
Naše sdružení vzniklo před několika měsíci a většina aktivit se teprve rozbíhá. Nemyslíme si, že bychom mohli nějak zásadně ovlivnit český národ v tom, že zase začne číst. Podle nás je hlavní těžiště toho, jestli dítě čte, nebo nečte, v rodině. Pořádáme takzvané živé čtení za účasti slavných herců, třeba paní Konvalinkové, paní Fialové, pana Vydry, což je pro děti samozřejmě přitažlivé.
A chodí tam vůbec ty děti?
Chodí. My máme navázanou spolupráci se školami. Chceme také udělat akce pro maminky s malými dětmi, které si v době volna mohou s nimi přijít poslechnout pohádku.
V politice se těžko hledají skuteční přátelé
Máte mezi politiky a političkami nějaké přátele?
Já mám přátele z politického okruhu v jižních Čechách, kde manžel s politikou začínal a kdy se soustředil na regionální politiku. A zde mám stále přátele spíše ze svého profesního oboru.
Komunikujete nějakým způsobem s manželkou prezidenta Livií Klausovou? Setkaly jste se už například na nějakém obědě či na večeři?
Paní Klausová mě pozvala na tento týden do Lán na poslech vážné hudby. Já jsem to pozvání přijala, bude to naše první takové setkání. Myslím, že v komunikaci nejsou žádné zábrany, my se pravděpodobně nebudeme příliš vyhledávat, ale když bude ta příležitost, tak si spolu normálně popovídáme.
A co děláte v době svého volna?
Pokud neuklízím, nežehlím košile, nevařím a nečtu, tak nejraději jdu s naším anglickým buldokem Maxem na procházku. To je taková chvilka, kdy relaxuji, prohodím třeba pár slov s ostatními pejskaři, to jsou hezké chvilky. Nebo jdu se svými bývalými spolužačkami z knihovnické školy na skleničku vína. A ministr Dostál mě čas od času vezme s sebou na nějakou premiéru. Divadlo a hudba jsou totiž mou velkou životní láskou.
Musela jsem se vzdát našeho společného soukromého času, ten teď nemáme skoro žádný.
Překvapilo vás něco za tu dobu, co jste "paní premiérovou"?
Nic zvláštního mě nepřekvapilo. Můj manžel je bojovník, to vím už mnoho let. Jsem ráda, že zatím všechno dopadlo dobře, i když politická situace v zemi je složitá v podstatě už od jeho nástupu do funkce. To ví každý, kdo trochu sleduje politiku - začalo to povodněmi a pokračovalo vším možným.
Ani nepříjemné překvapení?
Nepříjemně mě překvapilo, že můj muž má kolem sebe velmi málo lidí, na které se může skutečně spolehnout. Jsou to většinou kariéristé.
Změnila jste tedy alespoň částečně názor na českou politiku, když jste teď takzvaně uvnitř?
Já jsem změnila názor na některé lidi, o kterých jsem si myslela, že jsou to manželovi přátelé a že jsou mu oporou. Zjistila jsem však, že sledují vlastní cíle a že loajalita a přátelství jsou pro ně zcela neznámé pojmy.
Je dobře, že manžel je premiérem
Jste stále ještě přesvědčena o tom, že se manžel rozhodl dobře, když kandidoval na funkci premiéra?
Určitě. Byla to jeho volba, on dostal mandát od lidí, aby tuto funkci vykonával, a snaží se ji vykonávat, jak nejlépe to jde. Myslím si, že kdyby to šlo všechno bez problémů, že by ho to ani nebavilo, protože jeho paradoxně problémy a stres podněcují k většímu a lepšímu výkonu.
V minulých týdnech protestovali odboráři proti návrhu reformy veřejných financí. Byli mezi nimi i vaši kolegové, knihovníci. Jak se na to dívá manželka premiéra?
Já to vidím hlavně očima svého muže, protože si o tom samozřejmě hodně povídáme. Nakonec i odboráři uznávají, že reforma je nezbytná. A ona nezbytná je, protože pokud neproběhne co nejdříve, tak se země zřejmě dostane do velkých potíží. Jenže každý uznává, že reforma je potřebná jen do té doby, než by se ho měla nějakým způsobem přímo dotknout.
|
Viktorie Špidlová |
Platy v rozpočtové sféře vzrostly asi o 14 procent. Já sama beru knihovnický plat a vím, že je malý, to já uznávám. Ale prostě můžeme mít jen takové platy, na jaké ta země zatím má.
Vy jste vašemu manželovi nejblíže. Byl někdy v průběhu toho roku premiérování skutečně šťastný, že se mu něco podařilo?
Byl strašně šťastný po referendu. Říkal, že tato vláda splnila svůj hlavní úkol, že přivedla zemi do Evropské unie, a že všechno ostatní, co se bude dít dál, je sice důležité, ale že to hlavní je splněno. Bylo na něm vidět, že je to pro něj obrovská úleva.
Když jej ještě hodnotíme: rozdávalo se vysvědčení, jakou známku byste dala svému muži za jeho první vládní školní rok?
Mě se na tyto věci můžete těžko ptát, protože já mám svého muže ráda a podporuji ho, takže já bych mu dala samozřejmě jedničku s hvězdičkou.
Vidíme se teď ještě daleko méně než předtím
Předtím než se váš manžel stal premiérem, za vámi do bytu v Jindřichově Hradci dojížděl. Teď spolu bydlíte v Praze. Znamená to, že se teď vídáte častěji?
Častěji se asi vidíme, ale ten společně strávený čas není delší než ten, kdy za mnou do Hradce jen dojížděl. Tam jsme obvykle jednou za čtrnáct dní měli pro sebe celý víkend, kdežto tady se vidíme chvilku ráno a chvilku večer. Manžel pracuje i o víkendech, proto toho společného času je paradoxně méně, i když spolu bydlíme.
V čem spatřujete výhody a nevýhody života v Jindřichově Hradci a v Praze?
Život na malém městě je mnohem klidnější než život v takovém městě, jako je Praha. Velkoměsto je agresivnější, anonymnější, což mi trochu vadí. Jsou to pozitiva i negativa, ale protože jsem pozitivně laděný člověk, tak převažují spíše ty klady. Navíc je tu pořád to vědomí, že až skončí "mise" mého muže v této funkci, tak se vrátím zase do svého Jindřichova Hradce, kam patřím.
Před časem jste říkali, že si tam chcete postavit domeček...
Ne ne ne, my jsme tam jen koupili starý domeček z devatenáctého století ve středu Jindřichova Hradce. S rekonstrukcí zatím vyčkáváme, ale myslím, že ho postupně zrekonstruujeme. Je tam krásná velká půda, chtěli bychom tam udělat půdní bydlení. My bychom se sice snadno vešli dolů, ale pořád předpokládáme, že jednou budeme mít vnoučata.
Bydleli jste v malém bytě, teď obýváte v Praze velkou Kramářovu vilu. V čem všem se v tomto případě změnil váš život?
Kramářova vila je krásná a je z ní nejkrásnější pohled na Prahu vůbec. Lepší jsem ještě odnikud neviděla. Změna je hlavně v tom, že v tak velkém bytě se žije daleko pohodlněji, ale změna k horšímu je v tom, že tento byt je daleko větší než ty dvě místnosti, které máme v paneláku v Jindřichově Hradci, tudíž je i více práce s úklidem.
Uklízíte stále sama?
Ano.
Nepřemýšlíte o tom, že si někoho na úklid najmete?
Je pravda, že čím déle jsem v Praze, tím více aktivit se na člověka nabaluje a mám pocit, že tím méně volného času mám. Tím pádem času na to praní a žehlení je méně, ale zatím to zvládám i s tím, že chodím do práce. Uvidíme časem.
Vás to baví?
Ne, to víte, že mě to nebaví. Ale já mám problém s pouštěním si někoho cizího do bytu, takže se to zatím snažím zvládat sama. Jinak domácí práce samozřejmě nemám vůbec ráda, protože je to věčný koloběh. Na jedné straně začnete, skončíte a můžete začít znovu.
Vy i váš manžel máte každý z bývalého manželství po dvou dětech. Jak se s nimi všemi stýkáte, existuje vůbec ta možnost? Změnila se nějak komunikace ve vaší rodině?
Dva z našich synů, můj syn Lukáš a manželův syn Šimon, bydlí v Praze, proto se s nimi vídáme častěji. Šimon studuje střih na FAMU a Lukáš teď skončil Hudební fakultu AMU a ještě chce dělat konkurz na doktorandské studium. Lukáš se nám navíc občas stará o našeho pejska Maxe, když jsme v práci nebo s manželem někam jedeme. Nejméně se vidíme asi s mou dcerou Haničkou, která bydlí a pracuje v jižních Čechách jako výpravčí. Tam ten styk není tak častý, ale telefonujeme si a jsme v kontaktu. Další manželův syn učí v Hejnicích na základní škole.
Naše děti manželovu práci nekritizují
Komentují děti nějak vaše současné postavení či manžela?
Ne. Dá se říci, že to nijak nekomentují.
Ani nijak nekritizují?
No spíše třeba glosují nějakou zajímavou situaci, ale komentáře nebo kritiku od nich v podstatě neslyšíme. Když přijedou, tak s námi diskutují a ptají se třeba mého muže na různé věci, které se týkají současné politiky a kterým třeba nerozumějí nebo na ně mají jiný názor.
V souvislosti s manželovou funkcí jej musíte doprovázet na služební cesty do zahraničí, které jsou často velmi oficiální. Jak to vnímáte? Baví vás to? Je složité se na to připravit?
Ty oficiální cesty jsou daleko sešněrovanější, než kdybychom jeli na dovolenou sami. Všechno je předem určené, kolik času se kde smí strávit. Fakt je, že je to zajímavé, protože poznám vždycky nové místo a nové lidi. Navíc ten takzvaný dámský program, který je od toho oficiálního programu mého muže vždy oddělený, mi umožňuje si do jisté míry určit, co chci v té dané zemi vidět. Já jsem knihovnice, takže většinou chci vidět knihovnu. Jsem současně čestnou prezidentkou Červeného kříže a mám pod patronátem občanské sdružení Autistik, takže třeba navštívím i nějaké sociální zařízení nebo školu. Zabývám se dlouhodobě i komunální politikou. Když jsme byli například ve Varšavě, navštívili jsme proto tamější radnici a s kolegy probírali i problémy komunální politiky.
I přesto, že vše udává protokol, stal se vám tam někdy nějaký trapas?
Ne, bohudík. Zatím se mi nic neplánovaného nestalo, ale myslím, že to brzy přijde.
Kde se vám zatím nejvíce líbilo?
Zatím jsme byli vlastně jenom v Polsku, v Paříži a teď v Budapešti. Nejvíce se mi líbila Paříž, je to magické město, které má podobnou atmosféru jako Praha. Ale i Krakov byl překrásný a Budapešť také stojí za prohlídku.
Básně už nepíšu, ale někde bych je našla
Pracujete v knihovně. Jaký žánr četby máte ráda?
Já čtu prakticky pořád a každý den musím mít knížku v ruce, alespoň chviličku před spaním. To bych si nemohla odpustit. Jinak bohužel moc času na čtení nemám. Co se týká žánru, myslím, že nemám úplně vyhraněný žánr, který bych upřednostňovala. Jen rozhodně nečtu takovou tu ženskou romantickou literaturu.
Zkusila jste někdy i sama něco napsat?
Samozřejmě, že jako každý puberťák jsem se kdysi snažila psát básničky. Možná bych je doma v Hradci ještě našla. Ale nemám k tomu nadání, takže o skutečnou literaturu jsem se nikdy nepokoušela.
Četla jste například něco z Harryho Pottera, když je teď tak slavný?
Harryho Pottera jsem nečetla, to se přiznám, jenom jsem do něj nahlédla. Ale mluvila jsem o něm s kolegyní, která jej četla a říkala, že je to opravdu dobrá dětská literatura. A díky za Harryho Pottera, protože dokázal přivést k četbě spoustu dětí, které třeba by jinak knížku do ruky nevzaly.
Vy jste i prezidentkou občanského sdružení na podporu dětského čtenářství. Jak podle vás lze děti přimět k četbě?
Naše sdružení vzniklo před několika měsíci a většina aktivit se teprve rozbíhá. Nemyslíme si, že bychom mohli nějak zásadně ovlivnit český národ v tom, že zase začne číst. Podle nás je hlavní těžiště toho, jestli dítě čte, nebo nečte, v rodině. Pořádáme takzvané živé čtení za účasti slavných herců, třeba paní Konvalinkové, paní Fialové, pana Vydry, což je pro děti samozřejmě přitažlivé.
A chodí tam vůbec ty děti?
Chodí. My máme navázanou spolupráci se školami. Chceme také udělat akce pro maminky s malými dětmi, které si v době volna mohou s nimi přijít poslechnout pohádku.
V politice se těžko hledají skuteční přátelé
Máte mezi politiky a političkami nějaké přátele?
Já mám přátele z politického okruhu v jižních Čechách, kde manžel s politikou začínal a kdy se soustředil na regionální politiku. A zde mám stále přátele spíše ze svého profesního oboru.
Komunikujete nějakým způsobem s manželkou prezidenta Livií Klausovou? Setkaly jste se už například na nějakém obědě či na večeři?
Paní Klausová mě pozvala na tento týden do Lán na poslech vážné hudby. Já jsem to pozvání přijala, bude to naše první takové setkání. Myslím, že v komunikaci nejsou žádné zábrany, my se pravděpodobně nebudeme příliš vyhledávat, ale když bude ta příležitost, tak si spolu normálně popovídáme.
A co děláte v době svého volna?
Pokud neuklízím, nežehlím košile, nevařím a nečtu, tak nejraději jdu s naším anglickým buldokem Maxem na procházku. To je taková chvilka, kdy relaxuji, prohodím třeba pár slov s ostatními pejskaři, to jsou hezké chvilky. Nebo jdu se svými bývalými spolužačkami z knihovnické školy na skleničku vína. A ministr Dostál mě čas od času vezme s sebou na nějakou premiéru. Divadlo a hudba jsou totiž mou velkou životní láskou.
 |
 Manželka premiéra Viktorie Špidlová |
 Viktorie Špidlová s asistentkou iDNES při on-line rozhovoru v redakci. (21. 3. 2003) |
 Viktorie Špidlová při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (21. 3. 2003) |
 Viktorie Špidlová při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (21. 3. 2003) |
