»Představte si, že dvanáct až patnáct let, což je doba průměrného kočičího života, budete mít doma společnost,« popisuje budoucnost Vlasta Svobodová z Ústavu parazitologie Fakulty veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické fakulty v Brně. »Kočka určitě něco zničí a rozbije a určitě se to stane v té nejnevhodnější chvíli, třeba když zrovna budete mít návštěvu. Chov koček se rozhodně nedá označit jako nenáročný.« Vlasta Svobodová ví, o čem mluví: kočky chová s manželem (a kolegou veterinářem) Miroslavem už řadu let, byť oba tvrdí, že patří hlavně dceři. »Počítejte s tím, že kočka si kromě vás přizpůsobí i váš byt,« říkají manželé Svobodovi. »Do základní výbavy sice patří jen pelíšek, kočičí záchod a brousidlo na drápy, zvíře, které nevychází ven, bydlí však stejně jako vy všude. Pokud si brousí drápy o starožitný sekretář, okřikněte ji. Jakmile ale nebudete doma a nikdo na ni nehoukne, sekretář to stejně odskáče.« Svérázná kočičí nátura stojí i za tvrzením, že kočka je ideálním zvířetem lidí, kteří mají hodně práce. Jistě, byt, v němž vás večer přivítá, není tak prázdný. Společný život ale není lehký, zejména pokud člověk chce mít doma kromě kočky také kancelář. »Měl jsem postupně tři kocoury a bylo to fajn. Problémy nastaly v okamžiku, když se v bytě začaly postupně množit papíry,« říká publicista Jiří Moravský Brabec, který žije a pracuje v jednom z kuřimských paneláků. »Kočky jsou prostě kočky, těm nic nevysvětlíte - s papíry si hrajou, kabely od počítače žužlají a hryžou, o knihy si brousí drápy. Brzy to přerostlo únosnou mez.«
Zdravotnické minimum pro devět životů
»Z veterinárního hlediska je kočka zajímavý, ale náročný pacient. Není pravda, že má devět životů a ze všeho se vylíže,« poznamenává Miroslav Svoboda, přednosta I. interní kliniky Fakulty veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické fakulty v Brně. »Naopak, je křehké stvoření a řada infekcí ji dokáže zlikvidovat jen kvůli tomu, že lidem je líto dát nějaké peníze za vakcinaci.« Dříve, než kočku představíte příbuzným a přátelům, byste ji měli seznámit s veterinářem. Ať už bude žít v bytě, venku nebo na střídačku, měla by být očkovaná. Základem je každoroční vakcinace proti vzteklině, kočičímu moru a kočičí rýmě. »Jestliže s desetiletým zvířetem přijdete na očkování o měsíc později, nic se neděje, ale u kotěte by takové opomenutí mohlo mít osudné následky,« upozorňuje Vlasta Svobodová. »Mnohé pro kočky nebezpečné nemoci se totiž přenášejí jak přímým kontaktem, tak na obuvi a oděvu.« Zvířata, která žijí venku a loví myši, musí dvakrát ročně spolknout odčervovací tabletku proti škrkavkám a tasemnicím. Všechny kočičí dámy a pánové, kteří nejsou určeni pro chov, by měli být kolem prvního roku života vykastrováni. Kastrace je pro kočky i kocoury úlevou, protože je zbaví marné touhy po něčem, co jim život stejně nemůže poskytnout. Z koček se pak stanou milé přítulné dámy, kocouři se přestanou toulat a většinou dají pokoj i s nepříjemně páchnoucím značkováním revíru. Přesto si s nimi lidé užijí legrace ažaž. »Stejně jako někdy nemá náladu kocour na mne, jindy zase nemám náladu já na něj,« přiznává Simona W allová z Braníškova, majitelka důstojného čtyřletého kastrovaného mourovatého kocoura jménem Alf. »Když si přinese ve dvě v noci myš a jde si s ní hrát do mé postele, většinou protestuju a vyhodím ho ven i s kořistí.«
Alergie jednosměrné i vzájemné
Alergoložka Jana Vondráčková z Dětské polikliniky v Brně zažila v ordinaci už řadu plačtivých scén, kdy důvodem k breku byla právě nějaká kočka či kocour. Řadu alergií vyprovokuje totiž právě první setkání dítěte s kočkou, případně okamžik, kdy spolu začnou žít v jednom bytě. Naneštěstí existuje jediné rozumné řešení: odstranit to, co alergii vyvolalo - tedy kočku. »Alergeny jsou nejen ve zvířecí srsti, ale také ve slinách nebo v moči,« vysvětluje alergoložka. »Kočičí alergen je agresivní a vyvolává řadu potíží. Zvláště nebezpečné je jejich vdechnutí. Kočky si připisují na své konto pětinu astmatických záchvatů.« Toho, kdo chce kočku i dítě, čeká řada více či méně nepříjemných kroků. Lze to zkusit, ale je třeba počítat s tím, že ani drastická opatření nemusí být účinná. »Byt alergika má být skromný žádné koberce a závěsy. Kočka nesmí chodit do ložnice, dítě se s ní nesmí mazlit, a protože v její srsti se drží prach, denně by ji měl někdo vysprchovat a umýt,« vyjmenovává potřebné kroky Jana Vondráčková. »Jenže zůstávají ještě sliny a moč. Kromě toho kočičí alergeny mohou na šatech přinést domů lidé, kteří předtím navštívili dům s kočkami.« Verdikt lékařky je proto nesmlouvavý: nemá cenu léčit alergika, který se odmítá kočky vzdát. »Funguje to ovšem i obráceně. Většinou se říká, že někdo je alergický na kočku, ale kočka také může být alergická na lidské alerge-ny,« říká doktor Svoboda. »Právě tak, jako třetina lidské populace patří mezi alergiky, hodně alergiků je i mezi psy a kočkami.«
Je libo sfingu?
Na rozdíl od koček si lidé mohou vybrat, zda zvolí zdraví, nebo život se zvířaty. Jak ale připomíná alergoložka Jana Vondráčková, třebaže příčina alergických obtíží z domova zmizí, problémy mohou přetrvávat měsíce, protože alergeny zůstávají v čalouněném nábytku, kobercích a ve škvírách. Délka srsti přitom nemá na intenzitu alergie vliv. Zdá se, že jednou z cest, jak vyzrát nad přírodou, je pořídit alergickému dítěti kočku bez srsti. »Lysé kočky, takzvané sfingy, jsou ovšem nesmírně vzácná zvířata a kotě často stojí i 10 000 korun,« upozorňuje doktorka Svobodová. »Jsou navíc velice choulostivé a náchylné k různým nemocem včetně kožních.« Budiž, řekla si kdysi Anežka Žišková z Prahy, tohle všechno nějak překousneme. Dceřina touha po kotěti totiž neznala mezí, přestože verdikt lékaře byl jednoznačně negativní. Přes bývalou spolužačku, nadšenou chovatelku ušlechtilých koček, paní Anežka sehnala kontakt na chovatelku sfing, vybrala vkladní knížku, popadla dceru Anetu a společně se vypravily na opačný konec města. »Pro dceru to byl šok; já to na rozdíl od ní na sobě nedala znát,« vzpomíná matka Anežka. »Vychrtlé vrásčité příšerky, které spíš než kočky připomínaly mimozemšťany, Anetu vyděsily a představa, že by něco takového měla mít doma, byla natolik odpuzující, že se bleskurychle smířila s akvarijními rybičkami, přestože je dosud bojkotovala.«
Prohry a pády
Scéna jak vystřižená z hororu: rodiče se zuřivě hádají, kdo to zavinil, brečící dítě si šmudlá oči a vyděšená kočka mňouká pod skříní. Rodina zjišťuje, že jí celá situace přerostla přes hlavu a že kočka je nad její síly. Někdy takové konce zaviní alergie, jindy nečekané životní změny. Výsledná otázka je však stejná: co teď? »Je to podle mě selhání lidí, kteří musí udělat všechno pro to, aby svou chybu odčinili. Nestačí ovšem otevřít dveře a vyhodit kočku na ulici,« míní Vlasta Svobodová. Když nepomůže některá ze starších žen, které si z koček udělaly společnice ve stáří, chce to trpělivost, sérii inzerátů do novin a specializovaných časopisů, a hlavně se ptát - známých, kamarádů, kolegů v práci, spolužáků, učitelů. Šance kočky na nový domov zvýší řádné očkování a kastrace. Ve veterinárních ordinacích se leckdy odehrávají prapodivné výstupy. Veterinář, který si nepřeje být jmenován, vzpomíná třeba na rozzuřeného otce, který se vřítil do místnosti v doprovodu dvou štkajících dětí, na stůl hodil roztřesené kotě a vyštěkl: »Zabijte ho!« »Zákon, který by veterinářům dovoloval utratit zdravé zvíře, ale neexistuje,« vysvětluje Miroslav Svoboda. »Z vlastní praxe soudím, že se toto pravidlo striktně dodržuje. Někteří klienti se ovšem snaží obejít zákon tím, že chorobu u zvířete předstírají.« Tím docela posledním útočištěm proto nebývá ordinace, ale útulek.
Kotě nepatří do domácnosti, v níž
* jeden z členů domácnosti nesouhlasí nebo má vůči kočkám odpor
* jakýkoliv člen rodiny trpí jakoukoli alergií
* dítě uslyší argument »ano, ale o to zvíře se budeš starat ty«
* dospělí jsou celý den v zaměstnání a děti ve škole
* není možné zpočátku zajistit pravidelné krmení čtyřikrát denně
* žije více domácích mazlíčků, s nimiž by kočka byla celý den sama a bez dozoru,
* obyvatelům bytu vadí každé smítko, chlup a dečka nakřivo
 Při výběru kotěte je třeba brát ohled nejen na jeho vzhled, ale i na prostředí, z něhož pochází. |
