Co by na to asi říkal psycholog - jednou za čas se u jistého náhrobku na vyšehradském Slavíně zastaví elegantní žena. Vždy se sem vrací, i když nebožtíka rozhodně neznala...
Jasně, vy mě asi podezříváte i z toho, že doma pořádám seance a vyvolávám ducha Emy Destinnové, ale to vážně nedělám. Mám jen ráda hřbitovy, takže si občas s manželem vyjdeme na funerální procházky. Třeba na Olšany, kde se jen tak touláme... Mám to prostředí ráda, je pravdivé.
Pravdivé?
Ano, tam rázem víte, co je důležité. Například na žádném hrobě nestojí sošky za ceny Týtý, ani na nich neleží zlaté desky. Rozumějte, když si tohle uvědomuju, tak už si nemusím kousat nehty při pochybnostech, jestli jako zpěvačka zlatou desku dostanu. Neznervózňuje mě to, protože vím, že je zakázáno brát si cokoli na onen svět. Jak říká Cimrman, ani sbírku motýlů vám s sebou nedají.
Ale ještě jste mi nevysvětlila, proč se zastavujete právě u Emy Destinnové.
Protože to byla výjimečná osobnost, neuvěřitelně svojská. Žila v době, kdy po představeních nosívali fanoušci operní divy v náručí do hotelu a zapřahali se do jejích kočárů, ale tahle ženská zůstala naprosto normální. Když si ji chtěl vzít dirigent Toscanini, tak ho odmítla, skladatele Pucciniho taky, a vrátila se do své Stráže nad Nežárkou, kde si vzala důstojníka. Zkrátka obrovská osobnost, jejíž zpěv byl geniální.
Řekněte, dokázala byste na hřbitově i přenocovat?
Kdybych se vsadila?
Třeba. Překonala byste strach?
Teď je tu teplo a mám čaj, takže se výborně řekne, že bych se nebála. Ve skutečnosti by mi tam určitě nebylo tak příjemně, ale nejsem strašpytel, takže kdybyste jako sázku nabídl hodně... Proč tam nepřespat.
Na desce nezbohatnu
Vaše blízké ani nemohlo překvapit, že vydáváte album se skladbami doby klasicistní a barokní, vždyť klasiku jste měla ráda vždy. Jen mě napadá - nepřipadala jste kdysi svým spolužákům jako podivín?
Nebyla jsem klasikou úplně postižená, znala jsem i veškerý ten brak jako mí spolužáci, jednoduchý popík... A mnohé z toho se mi líbilo.
Michala Davida jste poslouchala?
Taky, jako všichni. I když je jasné, že když se podařilo sehnat nějakou nahrávku Queen, tak bylo lépe, protože její zpěvák Freddie Mercury byl podle mě nepřekonatelný. A dodnes je mi hrozně líto, že jsem se nikdy nedostala na jejich koncert.
K té klasice jste se dostala jak?
Pouštěli jsme si ji doma, když byla pohoda - povídali jsme si a k tomu hrál nějaký Bach. Se starším bratrem jsme k tomu sice měli v kazeťáku taky metal, kterým jsme občas rodiče provokovali, ale to mě vlastně nikdy moc nebralo. Jenže v určitém věku chce jít člověk s davem. Mám takovou jednu vzpomínku: se střední školou jsme byli v kině na Carmen a bylo to úžasné. Film jsem hltala, ale po jeho konci jsem se tvářila strašně znuděně. Jen proto, abych zapadla.
Jak byste reagovala na pochybovačné řeči o tom, že dnes desky vydává skoro každá televizní hvězdička, která jen trochu umí zpívat? Vždyť i někdejší miss Diana Kobzanová už se postavila za mikrofon.
Její písničku jsem ještě neslyšela, ale bude to prý pop. A může se stát, že je někdo skrytý talent, který bez jakéhokoli školení přijde a výborně vystřihne popíkovou věc, jenže v klasice to možné není. Naše zpívání je poctivé, protože buď talent máte, nebo ne, ale přes dřinu se stejně nepřenesete ničím.
Přesto si umím představit kritiku: Kdyby ta Kociánová nebyla moderátorka, nikdy desku nevydá a bude si zpívat v koupelně.
Tomu se určitě nevyhnu, ale je to docela směšné. Kdyby šlo o nějaký marketingový tah, tak bych přece udělala desku mnohem lidovější a nevracela bych se do baroka... A ještě jedna věc - samo natáčení mě stálo míň úsilí a nervů než to, co mu předcházelo. Shánění peněz a všechna organizace. Jestli si to jiná zpěvačka takhle vydupe ze země, taky bude mít svoji desku.
Vy jste nakonec album vydupala, ale řekněte: Proč vlastně?
Rozhodně ne proto, abych z něj zbohatla. Jsem ráda, že na ně nemusím doplácet, protože i s tím jsem už byla smířená a domluvila jsem se s mužem, že si vezmeme půjčku. Ale teď jsem naštěstí na nule, pokud tedy všichni sponzoři pošlou, co slíbili.
Mně šlo o to, jestli jste se rozhodla udělat radost sobě a svým známým, kterým dáte desku k Vánocům, anebo doufáte, ve velkou kariéru operní zpěvačky?
Dávat ji někomu pod stromeček? Na to jsem zatím nepomyslela, přišlo by mi to troufalé. A dotyčný by si navíc myslel, že mu dávám věc, kterou mám zadarmo. Tu desku jsem natočila jednoduše proto, že mě to hrozně baví. Proto chodím do hudebky, za kterou platím ohromné peníze, proto se pořád učím na klavír. A udělala jsem to asi taky proto, že mám talent, což je podle mě schopnost nevnímat určitou činnost jako dřinu.
Jak to myslíte?
Třeba moje učitelka angličtiny si večer do postele vezme výkladový slovník, což bych nikdy nedokázala, protože nemám takový talent na angličtinu. A ona by zase nevydržela stát dvě hodiny u klavíru, pilovat jedinou frázi a dusit se vzteky, když nedostane do hlasu přesně to, co chce. Což zase nevnímám jako práci já.
Půlnoc na Bouzově
Těsně před naším rozhovorem jste zpívala na vzpomínkovém večeru za Pavla Tigrida. Asi to nebyla náhoda - kdysi jste řekla, že právě on by byl ideální český prezident. Znali jste se?
Některé jeho články jsem tajně četla ještě před rokem 1989. Nebyla jsem sice v žádném podzemním hnutí, ale měla jsem kamarády, kteří si nepovolenou literaturu opatřovali a občas mi něco na jednu noc půjčili. Později na univerzitě jsem psala o jeho knihách seminární práci, a když jsme se nakonec seznámili osobně, hltala jsem všechny jeho výroky. Byl to noblesní a férový chlap, a přitom uměl dělat i ptákoviny. Jednou jsme si ho pozvaly s kolegyní Luckou Výbornou do divadla na takový výslech, a tenhle pán, který se s oblibou označoval za kmeta, si tam kvůli nám sedal na divadelní elektrické křeslo...
Říkáte férovost a noblesa. Postrádá podle vás něco z toho současný prezident?
Václava Klause respektuju, ale stejně si svého kandidáta představuju trochu jinak. Pavlu Tigridovi je ze žijících osobností blízký třeba Tomáš Halík. Víte, co mají takoví lidé společného? Jsou strašně disciplinovaní, ale přitom všechno dělají s láskou.
S panem Halíkem jste kamarádi?
Naposledy jsme si dali před dvěma lety pivo v hospodě, když nás s mužem školil na svatbu. Pak nás ještě oddal, ale od té doby se setkáme nanejvýš na chvíli na mši, protože je velmi zaneprázdněný. Nedávno byl třeba na měsíc meditovat v poustevně...
Považujete takové poustevničení za neškodnou výstřednost, nebo by spíš mělo být povinné pro každého?
Jéjej, to je hodně důležitá věc. Každý by měl někdy zjistit, jestli sám se sebou vydrží.
Ověřovala jste si to někdy i vy?
Bylo mi šestnáct let, když jsem pracovala na hradě Bouzov a občas jsem tam zůstávala v noci sama. Tenkrát to bylo romantické, ale dneska bych si sama se sebou uměla popovídat ještě lépe. Závidím manželovi jeho cesty na Athos, jenže co se dá dělat - my ženy žádný svatý ostrov nemáme a na tenhle nesmím.
Zní to dobře - být večer na hradě, hrabat se v depozitáři...
Tam se vám splní všechny sny. Tehdy ještě nebyla ostraha tak šílená jako dnes, a tak jsme se jednou nechaly se dvěma holkama zamknout přímo v hlavní budově.
Asi si umím představit to slídění v nepřístupných komnatách. Odnesla jste si tehdy nějaký suvenýr?
To ne, byla jsem hrozně uvědomělá. Krást se přece nemá. A já bych nic neštípla taky proto, že jsem tam mluvila s očitými svědky, kteří zažili bílou paní, a proto jsem věděla, že by mi to štěstí nepřineslo. Měla jsem tenkrát docela strach, protože každý šelest zněl úplně jinak a hrozivěji než přes den.
Jen zprávy by mi nestačily
Posledních osm let moderujete zprávy. Vysvětlíte mi, co vás na té práci ještě baví?
Mně se hlavně líbí ten můj koktejl. Kdybych dělala jen zprávy a nic jiného k tomu, tak by to nebylo ono, ale já mám zpěv, opravujeme jeden klášter... Jen zprávy by mi nestačily. To bych se neposouvala dál, i když se mi pořád líbí zpravodajský svět a jsem jím nasáklá.
Jak můžete být nasáklá zpravodajstvím, když zprávy jen čtete a nechodíte do terénu natáčet reportáže?
To není tak, že bych přišla o půl šesté do práce, trochu se přepudrovala a přečetla nějaký text. Musím být v práci celé odpoledne, reportáže si pouštíme, diskutujeme o nich... Nedostanu všechno na stříbrném podnose. Je jasné, že moje práce trochu zapadne, když se na vás pak za deset minut chrlí dvacet různých zpráv, ale já si občas můžu říct třeba: Tohle jsem napsala hezky, dokonce vtipně, a ještě se mi to vešlo do čtyř vět.
Nezlobte se, ale neříkají vám už známí - hele, jsi skvělá profesionálka, ale léta utíkají a ty nějak zapomínáš na děti?
To se samozřejmě stává. Ale jsou věci, které na vás záleží, a potom ty, které neovlivníte. Já bych měla dítě ráda a všechno bych tomu podřídila.
Váš manžel Tomáš Tureček je novinář a někdy píše reportáže z nebezpečných zemí. Co byste mu odpověděla, kdyby vám zítra oznámil, že jede třeba do Iráku nebo do Libérie?
Měla bych s tím větší problém, než kdybych měla jet do Iráku já sama. Ale věřím tomu, že má soudnost, a kdyby mi řekl, neboj se, promyslel jsem si to, a je důležité, abych jel, tak bych to přijala. Jenže už se stalo, že takhle mohl jet do nebezpečného Zairu a rozhodl se, že tam nevyrazí. Že ta reportáž, kterou napíše...
... nestojí za to, abyste byla vdova?
Jednak. Ale hlavně, že nebude dobrá, protože se stejně nedostane z hotelu. Když se ocitnete v takové zemi, tak sebou máte batůžek s úplatky, které dáváte za cokoli, a skoro nikam nemůžete. Nejvíc se toho stejně dozvíte ze stanice CNN, která tam má celý tým lidí a taky dost těch batohů s penězi.
Když ctitelé děsí
U vás doma jsou všichni myslivci - táta, bratr, dokonce i maminka. To jste vyrůstala mezi srnami?
Vedle ostravské Nové huti? To samozřejmě ne. Ale klišé černá Ostrava se mě taky moc netýkalo, protože my jsme hodně jezdili na hory. A taky lovit, i když rodiče před námi po ničem nestříleli. Zpětně se mi zdá, že mě dětství v přírodě ovlivnilo zásadním způsobem, protože asi opravdu platí, že všechno, co potřebuju k životu, jsem se naučil v mateřské školce, jak říká spisovatel Fulghum.
Ještě něco vás v dětství takhle formovalo?
Rychlé šípy. Asi i kvůli nim jsou logické některé mé postoje a romantické, možná až naivní představy. Třeba právě proto se věnuju tomu našemu klášteru.
Už jsem o něm slyšel - parta lidí se rozhodla, že nenechá spadnout středověký klášter v Pivoni. A navíc prý plánujete, že tam jednou budou žít vedle sebe děti třeba z Afghánistánu a zároveň staří lidé, kteří se o ně budou starat. Pořád tomu snu věříte?
Já bych nešla do něčeho, čemu nevěřím, takový blázen nejsem. Když seženeme ještě 250 milionů, tak můžeme za dva roky slavnostně přestřihnout pásku. Nějaké peníze už jsme sehnali a odborníci říkají, že hned po těch prvních opravách bude budova dalších padesát let stát. A zpočátku přitom předpovídali, že klášter nepřežije nejbližší zimu a spadne.
Ale abychom nezamluvili vaše myslivecké dětství - naučil vás tatínek střílet?
Ne. On by mi nikdy nepůjčil brokovnici nebo kulovnici. Ale ze vzduchovky jsem vlastně střílela dobře, to mi šlo.
Máte teď v kabelce zbraň?
Nemám, mě zbraně nebaví. Ani na hony nechodím, i když vím, že je často nutné střílet zvířata kvůli zachování rovnováhy v lese. Stejně bych sama vystřelit na zvíře nedokázala.
Mám jednu zdánlivě nesouvisící otázku: Víte, kdo připravuje vaše neoficiální internetové stránky?
Jeden člověk, kterého zajímám. Někdy mě poprosí, ať se na ty stránky podívám, a já jsem pak překvapená, kolik ho to musí stát úsilí.
Připadá mi, že je to ctitel. Mluví o vás mazlivě jako o Martince...
Má ke mně velmi hezký vztah.
A vy k němu?
Odstup.
Nejde někdy z takových ctitelů strach?
Když se u mě nějací objeví, tak jsou naštěstí obvykle docela distingovaní. Vyděsili mě jen párkrát, ale o tom nemá smysl mluvit, jen bych těm lidem udělala radost. Když bylo nejhůř a chodily opravdu zlé anonymy, tak jsem zašla na kriminálku a bylo.
U nás se nefandí
Váš manžel je odborník na Afriku. Usínáte doma v mapách?
Fanda jako on do nich nejsem, ale naučil mě, jak se díky nim neztratit. Což se profesoru Freitagovi v branné výchově nepovedlo. Ale láskou k Africe, tou mě nakazil dokonale, hlavně k poušti Kalahari na jihu.
Vzpomenete si, kdy jste se do ní zamilovala?
Úplně přesně. Byli jsme mimo sezonu v úplně prázdném kempu a v deset hodin odjel veškerý personál. Neboli dva lidi, kteří ještě předtím shodili agregát. A protože nejbližší usedlost byla dvě stě kilometrů daleko, obklopila nás naprostá tma - to už potom není nebe nad vámi, ale všude okolo. Na poušti byla bouřka, vzduch voněl napětím, křižovaly se blesky, a my měli pocit, že jsme sami uprostřed pouště. To bylo hodně nóbl.
A doma se cítíte nejlíp kde? Jste už Pražanka, nebo vás to ještě táhne na Ostravsko...
Nic nemůže být jako Beskydy, ale i v Praze jsem pokojená, dost mě toho na ní dojímá. Jsem tu osm let, ale stává se, že když začne ve tři ráno sněžit, tak se s Tomášem sebereme a jedeme na opuštěný Nový Svět nebo na Karlův most pozorovat vločky. Je sice na nervy, že pořád nemám kde zaparkovat a dostávám botičky, ale celkově jsem tady šťastná.
Ale neříkejte, že nefandíte ostravskému Baníku, kterému se teď ve fotbale tolik daří.
Jsem chronický nefandič. Dřív jsem sice měla modrobílou ostravskou šálu, ale to bylo zase jen tím, že jsem chtěla patřit k nějakému davu. Když dnes pustím televizi a slyším ty zvuky klaksonů z tribun, působí to na mě tak disharmonicky, že hned přepínám.
Co na to váš muž?
Ten mi imponuje tím, že to má stejně. My prostě nefandíme.
Jasně, vy mě asi podezříváte i z toho, že doma pořádám seance a vyvolávám ducha Emy Destinnové, ale to vážně nedělám. Mám jen ráda hřbitovy, takže si občas s manželem vyjdeme na funerální procházky. Třeba na Olšany, kde se jen tak touláme... Mám to prostředí ráda, je pravdivé.
Pravdivé?
Ano, tam rázem víte, co je důležité. Například na žádném hrobě nestojí sošky za ceny Týtý, ani na nich neleží zlaté desky. Rozumějte, když si tohle uvědomuju, tak už si nemusím kousat nehty při pochybnostech, jestli jako zpěvačka zlatou desku dostanu. Neznervózňuje mě to, protože vím, že je zakázáno brát si cokoli na onen svět. Jak říká Cimrman, ani sbírku motýlů vám s sebou nedají.
Ale ještě jste mi nevysvětlila, proč se zastavujete právě u Emy Destinnové.
Protože to byla výjimečná osobnost, neuvěřitelně svojská. Žila v době, kdy po představeních nosívali fanoušci operní divy v náručí do hotelu a zapřahali se do jejích kočárů, ale tahle ženská zůstala naprosto normální. Když si ji chtěl vzít dirigent Toscanini, tak ho odmítla, skladatele Pucciniho taky, a vrátila se do své Stráže nad Nežárkou, kde si vzala důstojníka. Zkrátka obrovská osobnost, jejíž zpěv byl geniální.
Řekněte, dokázala byste na hřbitově i přenocovat?
Kdybych se vsadila?
Třeba. Překonala byste strach?
Teď je tu teplo a mám čaj, takže se výborně řekne, že bych se nebála. Ve skutečnosti by mi tam určitě nebylo tak příjemně, ale nejsem strašpytel, takže kdybyste jako sázku nabídl hodně... Proč tam nepřespat.
Na desce nezbohatnu
Vaše blízké ani nemohlo překvapit, že vydáváte album se skladbami doby klasicistní a barokní, vždyť klasiku jste měla ráda vždy. Jen mě napadá - nepřipadala jste kdysi svým spolužákům jako podivín?
Nebyla jsem klasikou úplně postižená, znala jsem i veškerý ten brak jako mí spolužáci, jednoduchý popík... A mnohé z toho se mi líbilo.
Michala Davida jste poslouchala?
Taky, jako všichni. I když je jasné, že když se podařilo sehnat nějakou nahrávku Queen, tak bylo lépe, protože její zpěvák Freddie Mercury byl podle mě nepřekonatelný. A dodnes je mi hrozně líto, že jsem se nikdy nedostala na jejich koncert.
K té klasice jste se dostala jak?
Pouštěli jsme si ji doma, když byla pohoda - povídali jsme si a k tomu hrál nějaký Bach. Se starším bratrem jsme k tomu sice měli v kazeťáku taky metal, kterým jsme občas rodiče provokovali, ale to mě vlastně nikdy moc nebralo. Jenže v určitém věku chce jít člověk s davem. Mám takovou jednu vzpomínku: se střední školou jsme byli v kině na Carmen a bylo to úžasné. Film jsem hltala, ale po jeho konci jsem se tvářila strašně znuděně. Jen proto, abych zapadla.
Jak byste reagovala na pochybovačné řeči o tom, že dnes desky vydává skoro každá televizní hvězdička, která jen trochu umí zpívat? Vždyť i někdejší miss Diana Kobzanová už se postavila za mikrofon.
Její písničku jsem ještě neslyšela, ale bude to prý pop. A může se stát, že je někdo skrytý talent, který bez jakéhokoli školení přijde a výborně vystřihne popíkovou věc, jenže v klasice to možné není. Naše zpívání je poctivé, protože buď talent máte, nebo ne, ale přes dřinu se stejně nepřenesete ničím.
Přesto si umím představit kritiku: Kdyby ta Kociánová nebyla moderátorka, nikdy desku nevydá a bude si zpívat v koupelně.
Tomu se určitě nevyhnu, ale je to docela směšné. Kdyby šlo o nějaký marketingový tah, tak bych přece udělala desku mnohem lidovější a nevracela bych se do baroka... A ještě jedna věc - samo natáčení mě stálo míň úsilí a nervů než to, co mu předcházelo. Shánění peněz a všechna organizace. Jestli si to jiná zpěvačka takhle vydupe ze země, taky bude mít svoji desku.
Vy jste nakonec album vydupala, ale řekněte: Proč vlastně?
Rozhodně ne proto, abych z něj zbohatla. Jsem ráda, že na ně nemusím doplácet, protože i s tím jsem už byla smířená a domluvila jsem se s mužem, že si vezmeme půjčku. Ale teď jsem naštěstí na nule, pokud tedy všichni sponzoři pošlou, co slíbili.
Mně šlo o to, jestli jste se rozhodla udělat radost sobě a svým známým, kterým dáte desku k Vánocům, anebo doufáte, ve velkou kariéru operní zpěvačky?
Dávat ji někomu pod stromeček? Na to jsem zatím nepomyslela, přišlo by mi to troufalé. A dotyčný by si navíc myslel, že mu dávám věc, kterou mám zadarmo. Tu desku jsem natočila jednoduše proto, že mě to hrozně baví. Proto chodím do hudebky, za kterou platím ohromné peníze, proto se pořád učím na klavír. A udělala jsem to asi taky proto, že mám talent, což je podle mě schopnost nevnímat určitou činnost jako dřinu.
Jak to myslíte?
Třeba moje učitelka angličtiny si večer do postele vezme výkladový slovník, což bych nikdy nedokázala, protože nemám takový talent na angličtinu. A ona by zase nevydržela stát dvě hodiny u klavíru, pilovat jedinou frázi a dusit se vzteky, když nedostane do hlasu přesně to, co chce. Což zase nevnímám jako práci já.
Půlnoc na Bouzově
Těsně před naším rozhovorem jste zpívala na vzpomínkovém večeru za Pavla Tigrida. Asi to nebyla náhoda - kdysi jste řekla, že právě on by byl ideální český prezident. Znali jste se?
Některé jeho články jsem tajně četla ještě před rokem 1989. Nebyla jsem sice v žádném podzemním hnutí, ale měla jsem kamarády, kteří si nepovolenou literaturu opatřovali a občas mi něco na jednu noc půjčili. Později na univerzitě jsem psala o jeho knihách seminární práci, a když jsme se nakonec seznámili osobně, hltala jsem všechny jeho výroky. Byl to noblesní a férový chlap, a přitom uměl dělat i ptákoviny. Jednou jsme si ho pozvaly s kolegyní Luckou Výbornou do divadla na takový výslech, a tenhle pán, který se s oblibou označoval za kmeta, si tam kvůli nám sedal na divadelní elektrické křeslo...
Říkáte férovost a noblesa. Postrádá podle vás něco z toho současný prezident?
Václava Klause respektuju, ale stejně si svého kandidáta představuju trochu jinak. Pavlu Tigridovi je ze žijících osobností blízký třeba Tomáš Halík. Víte, co mají takoví lidé společného? Jsou strašně disciplinovaní, ale přitom všechno dělají s láskou.
S panem Halíkem jste kamarádi?
Naposledy jsme si dali před dvěma lety pivo v hospodě, když nás s mužem školil na svatbu. Pak nás ještě oddal, ale od té doby se setkáme nanejvýš na chvíli na mši, protože je velmi zaneprázdněný. Nedávno byl třeba na měsíc meditovat v poustevně...
Považujete takové poustevničení za neškodnou výstřednost, nebo by spíš mělo být povinné pro každého?
Jéjej, to je hodně důležitá věc. Každý by měl někdy zjistit, jestli sám se sebou vydrží.
Ověřovala jste si to někdy i vy?
Bylo mi šestnáct let, když jsem pracovala na hradě Bouzov a občas jsem tam zůstávala v noci sama. Tenkrát to bylo romantické, ale dneska bych si sama se sebou uměla popovídat ještě lépe. Závidím manželovi jeho cesty na Athos, jenže co se dá dělat - my ženy žádný svatý ostrov nemáme a na tenhle nesmím.
Zní to dobře - být večer na hradě, hrabat se v depozitáři...
Tam se vám splní všechny sny. Tehdy ještě nebyla ostraha tak šílená jako dnes, a tak jsme se jednou nechaly se dvěma holkama zamknout přímo v hlavní budově.
Asi si umím představit to slídění v nepřístupných komnatách. Odnesla jste si tehdy nějaký suvenýr?
To ne, byla jsem hrozně uvědomělá. Krást se přece nemá. A já bych nic neštípla taky proto, že jsem tam mluvila s očitými svědky, kteří zažili bílou paní, a proto jsem věděla, že by mi to štěstí nepřineslo. Měla jsem tenkrát docela strach, protože každý šelest zněl úplně jinak a hrozivěji než přes den.
Jen zprávy by mi nestačily
Posledních osm let moderujete zprávy. Vysvětlíte mi, co vás na té práci ještě baví?
Mně se hlavně líbí ten můj koktejl. Kdybych dělala jen zprávy a nic jiného k tomu, tak by to nebylo ono, ale já mám zpěv, opravujeme jeden klášter... Jen zprávy by mi nestačily. To bych se neposouvala dál, i když se mi pořád líbí zpravodajský svět a jsem jím nasáklá.
Jak můžete být nasáklá zpravodajstvím, když zprávy jen čtete a nechodíte do terénu natáčet reportáže?
To není tak, že bych přišla o půl šesté do práce, trochu se přepudrovala a přečetla nějaký text. Musím být v práci celé odpoledne, reportáže si pouštíme, diskutujeme o nich... Nedostanu všechno na stříbrném podnose. Je jasné, že moje práce trochu zapadne, když se na vás pak za deset minut chrlí dvacet různých zpráv, ale já si občas můžu říct třeba: Tohle jsem napsala hezky, dokonce vtipně, a ještě se mi to vešlo do čtyř vět.
Nezlobte se, ale neříkají vám už známí - hele, jsi skvělá profesionálka, ale léta utíkají a ty nějak zapomínáš na děti?
To se samozřejmě stává. Ale jsou věci, které na vás záleží, a potom ty, které neovlivníte. Já bych měla dítě ráda a všechno bych tomu podřídila.
Váš manžel Tomáš Tureček je novinář a někdy píše reportáže z nebezpečných zemí. Co byste mu odpověděla, kdyby vám zítra oznámil, že jede třeba do Iráku nebo do Libérie?
Měla bych s tím větší problém, než kdybych měla jet do Iráku já sama. Ale věřím tomu, že má soudnost, a kdyby mi řekl, neboj se, promyslel jsem si to, a je důležité, abych jel, tak bych to přijala. Jenže už se stalo, že takhle mohl jet do nebezpečného Zairu a rozhodl se, že tam nevyrazí. Že ta reportáž, kterou napíše...
... nestojí za to, abyste byla vdova?
Jednak. Ale hlavně, že nebude dobrá, protože se stejně nedostane z hotelu. Když se ocitnete v takové zemi, tak sebou máte batůžek s úplatky, které dáváte za cokoli, a skoro nikam nemůžete. Nejvíc se toho stejně dozvíte ze stanice CNN, která tam má celý tým lidí a taky dost těch batohů s penězi.
Když ctitelé děsí
U vás doma jsou všichni myslivci - táta, bratr, dokonce i maminka. To jste vyrůstala mezi srnami?
Vedle ostravské Nové huti? To samozřejmě ne. Ale klišé černá Ostrava se mě taky moc netýkalo, protože my jsme hodně jezdili na hory. A taky lovit, i když rodiče před námi po ničem nestříleli. Zpětně se mi zdá, že mě dětství v přírodě ovlivnilo zásadním způsobem, protože asi opravdu platí, že všechno, co potřebuju k životu, jsem se naučil v mateřské školce, jak říká spisovatel Fulghum.
Ještě něco vás v dětství takhle formovalo?
Rychlé šípy. Asi i kvůli nim jsou logické některé mé postoje a romantické, možná až naivní představy. Třeba právě proto se věnuju tomu našemu klášteru.
Už jsem o něm slyšel - parta lidí se rozhodla, že nenechá spadnout středověký klášter v Pivoni. A navíc prý plánujete, že tam jednou budou žít vedle sebe děti třeba z Afghánistánu a zároveň staří lidé, kteří se o ně budou starat. Pořád tomu snu věříte?
Já bych nešla do něčeho, čemu nevěřím, takový blázen nejsem. Když seženeme ještě 250 milionů, tak můžeme za dva roky slavnostně přestřihnout pásku. Nějaké peníze už jsme sehnali a odborníci říkají, že hned po těch prvních opravách bude budova dalších padesát let stát. A zpočátku přitom předpovídali, že klášter nepřežije nejbližší zimu a spadne.
Ale abychom nezamluvili vaše myslivecké dětství - naučil vás tatínek střílet?
Ne. On by mi nikdy nepůjčil brokovnici nebo kulovnici. Ale ze vzduchovky jsem vlastně střílela dobře, to mi šlo.
Máte teď v kabelce zbraň?
Nemám, mě zbraně nebaví. Ani na hony nechodím, i když vím, že je často nutné střílet zvířata kvůli zachování rovnováhy v lese. Stejně bych sama vystřelit na zvíře nedokázala.
Mám jednu zdánlivě nesouvisící otázku: Víte, kdo připravuje vaše neoficiální internetové stránky?
Jeden člověk, kterého zajímám. Někdy mě poprosí, ať se na ty stránky podívám, a já jsem pak překvapená, kolik ho to musí stát úsilí.
Připadá mi, že je to ctitel. Mluví o vás mazlivě jako o Martince...
Má ke mně velmi hezký vztah.
A vy k němu?
Odstup.
Nejde někdy z takových ctitelů strach?
Když se u mě nějací objeví, tak jsou naštěstí obvykle docela distingovaní. Vyděsili mě jen párkrát, ale o tom nemá smysl mluvit, jen bych těm lidem udělala radost. Když bylo nejhůř a chodily opravdu zlé anonymy, tak jsem zašla na kriminálku a bylo.
U nás se nefandí
Váš manžel je odborník na Afriku. Usínáte doma v mapách?
Fanda jako on do nich nejsem, ale naučil mě, jak se díky nim neztratit. Což se profesoru Freitagovi v branné výchově nepovedlo. Ale láskou k Africe, tou mě nakazil dokonale, hlavně k poušti Kalahari na jihu.
Vzpomenete si, kdy jste se do ní zamilovala?
Úplně přesně. Byli jsme mimo sezonu v úplně prázdném kempu a v deset hodin odjel veškerý personál. Neboli dva lidi, kteří ještě předtím shodili agregát. A protože nejbližší usedlost byla dvě stě kilometrů daleko, obklopila nás naprostá tma - to už potom není nebe nad vámi, ale všude okolo. Na poušti byla bouřka, vzduch voněl napětím, křižovaly se blesky, a my měli pocit, že jsme sami uprostřed pouště. To bylo hodně nóbl.
A doma se cítíte nejlíp kde? Jste už Pražanka, nebo vás to ještě táhne na Ostravsko...
Nic nemůže být jako Beskydy, ale i v Praze jsem pokojená, dost mě toho na ní dojímá. Jsem tu osm let, ale stává se, že když začne ve tři ráno sněžit, tak se s Tomášem sebereme a jedeme na opuštěný Nový Svět nebo na Karlův most pozorovat vločky. Je sice na nervy, že pořád nemám kde zaparkovat a dostávám botičky, ale celkově jsem tady šťastná.
Ale neříkejte, že nefandíte ostravskému Baníku, kterému se teď ve fotbale tolik daří.
Jsem chronický nefandič. Dřív jsem sice měla modrobílou ostravskou šálu, ale to bylo zase jen tím, že jsem chtěla patřit k nějakému davu. Když dnes pustím televizi a slyším ty zvuky klaksonů z tribun, působí to na mě tak disharmonicky, že hned přepínám.
Co na to váš muž?
Ten mi imponuje tím, že to má stejně. My prostě nefandíme.
|
Martina Kociánová |
 |
 Martina Kociánová |
 Martina Kociánová |
 Moderátorku a zpěvačku Martinu Kociánovou doprovodil její manžel Tomáš Tureček, šéfredaktor české verze National Geographic. |
