Slavil je v Žichlínku, vesnici nedaleko Lankškrouna, kde má svou faru, a pozval na ně snad všechny, koho v uplynulých dnech potkal. „Nechtěl jsem oslavovat sebe, ale ty, co se se mnou přátelí,“ vysvětloval.
Do místní hospody jich dorazilo v průběhu večera kolem tří set. Věřící i nevěřící. Zbigniew Czendlik si vážil přítomnosti obou skupin. „Nechci za každou cenu dělat z lidí katolíky. Mně stačí, když má někdo vztah a sympatie k tomu, co děláme,“ vysvětloval.
Křtil děti Grossovým
Do Lanškrouna byl vyslán z Polska před dvanácti lety. První dojmy prý byly špatné. „Přišel jsem jako misionář a myslel jsem si, že budu vítán. Jenomže mě nikdo nevítal,“ vzpomíná. „V Polsku je víra součástí života, tady je cizím prvkem,“ vysvětluje rozdíly. Časem se mu však podařilo pochopit českou mentalitu, získat si důvěru i vážnost místních lidí a dnes už by prý Lanškroun neopustil.
V Česku také potkal řadu zajímavých lidí, s nimiž se spřátelil. Lucii Bílou, kterou oddával se Stanislavem Penkem, PavlínuWolfovou, jejíž dceru Matildu křtil, nebo Šárku Grossovou, která pochází z nedalekých Albrechtic. I její dvě děti, Denisu a Natálii, pokřtil. Šárka Grossová se také osobně zúčastnila jeho soukromé narozeninové párty, její manžel, premiér Stanislav Gross přišel s gratulací následující den. To už byl Zbigniew Czendlik opět v jednom kole. Sloužil mši a neopomněl při té příležitosti poděkovat svým „ovečkám“ za dary, které mu přinesly.
Hřeším, ale uvědomuji si to
„Mám pocit, že mi je padesát!“ tvrdil Czendlik, když sbíral gratulace. Deset let navíc mu prý přidala práce na projektu Rodinný dětský domov, který buduje v Žichlínku pod patronátem Lucie Bílé. „Kdyby v tom nebyla Lucie, asi bych to už vzdal. Ale takhle cítím velkou odpovědnost,“ přiznal. Dětský domov poskytne přístřeší pěstounské rodině až o čtrnácti dětech. Vybírá ji občanské sdružení Rodina sv. Zdislavy, zatímco Czendlik se stará o vybudování domu. Dva roky už kvůli tomu neměl dovolenou.
„Říkal jsem si, že tady udělám něco dobrého, co mi jednou otevře cestu do nebe, a odčiním tak svoje hříchy,“ prozradil svou motivaci. A na udivené pohledy reagoval: „Být věřícím znamená uvědomovat si své hříchy. Ne to, jak jsem dobrý, ale jak jsem špatný.“ Do dalších let prý žádné zvláštní přání nemá. „Já nemám velké ambice. Potěšilo by mě, kdyby jednou někdo řekl, to je ten člověk, co mě podržel za ruku, nebo to je ten, co mě na chvilku rozesmál... Svoje životní motto jsem si půjčil od jednoho polského básníka: Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí.“
Kdyby mohl, nedělal by prý Zbigniew Czendlik nic jiného, než hrál golf, ve kterém se však nijak nezlepšuje. Anebo by trávil čas na tenisových kurtech, kde mu to však také moc nejde. Proto od svých kolegů dostal k narozeninám tenisový pohár. Že prý sám nikdy žádný nevyhraje. Od muzikálového producenta Oldřicha Lichtenberga (Tři mušketýři, Kleopatra, Rebelové) dostal grafiku. Lucie Bílá telefonovala, že je pracovně na Slovensku. Zato tu byl Jiří Helekal se svou kapelou hráli do pozdní noci, než přišla na řadu diskotéka. A objevil se tu i imitátor Václav Faltus, který prý knězův specifický hlas s polským přízvukem zařadil do svého repertoáru.
 Kněz Zbigniew Czendlik |
