Dovedl byste vyjmenovat pět českých vyvolených, kteří se nastěhovali do slovenské vily?
Riskuju, že se zmýlím. Vím, že je tam Vladko, druhý kluk Michal, ale třetího už neznám. Pak tam byla dvě děvčata.
Ten přesun byl divoký. Popište, jak vznikl. Zvedl jste telefon, tam byl šéf Primy Martin Dvořák...
Bylo to v neděli v šest ráno, což není úplně obvyklé. A ještě méně obvyklé je, aby mi v tento čas volal Martin Dvořák. Byl jsem po večírku, šel jsem spát o půl čtvrté, tak jsem měl pocit, že pokračuju. Snažil jsem se svolat své kolegy, ale samozřejmě mi nikdo nezvedal telefon, protože také byli na večírku. Sešli jsme se v půl osmé a poměrně rychle se rozhodli.
Vylučujete, že to bylo domluvené předem?
Nebudu nic vyšetřovat, to je práce policie a pravděpodobně dojde i na soudy. Podle mě to ale domluvené nebylo.
Myslel jsem to jinak: domluva Prima-JOJ několik týdnů dopředu.
Ne ne, riskovali bychom docela velké peníze. Kdybychom se chtěli dohodnout, tak ne v neděli v šest ráno. Prima bude poškozená, musí se vyrovnat s námi i se sponzory. Čeští vyvolení museli například za slovenskými hranicemi přesednout z toyoty do BMW, které je naším sponzorem. A takových příkladů je mnoho.
Kdybyste nebyl ředitelem televize, VyVolené byste sledoval?
Víte co, já nejsem statisticky zajímavý. Mně se na tom líbí vztahy mezi soutěžícími, vidím v nich prvky psychodramatu i prvky klasického řeckého dramatu. Od expozice přes zápletku až po konflikt. Na Slovensku sice vzbudily největší ohlas obnažené části těl, ale to je povrchní pohled.
Takže byste byl spíš divák než ten, kdo podepisuje petice za zrušení.
Rozhodně bych nic nepodepisoval. Jsem liberál a rozlišuju, co je podstatné, a co ne.
Nepodstatné? Těch podpisů bylo na Slovensku sto tisíc.
Údajně. Já jsem to nekontroloval.
Tak proti nim vystupte a obhajte, že vámi řízená televize vysílá pořad, proti kterému je sto tisíc podpisů.
Setkal jsem se s představiteli těch, kteří petice psali, včetně mluvčího biskupské konference. Pustil jsem je do vysílání a snažil se je přesvědčit, aby nepodlehli hloupé fámě. Vycházeli z informací, jak to bylo v Budapešti. Ještě jsme neodvysílali jediný díl a už protestovali. Taky mě jistý bratr František vyobcoval z katolické církve, přičemž vůbec nejsem jejím členem.
Co jim vadilo?
Především nahé a intimní scény. Jak to proběhlo v Maďarsku ve sprše, jak to proběhlo v jiných částech vily... Čas ukázal, že tohle u nás není podstatné.
Počkejte, přece to u vás taky proběhlo ve sprše.
Ano, ale my ty scény cenzurujeme a vysíláme je tak, aby nebyly hluboko pod hranicí vkusu. Ta je, uznávám, velmi křehká.
Proč je tedy vysíláte se značkou: Nevhodné do patnácti let?
To ukládá zákon. Nejde o názor televize ani ředitele, ale o zákon. Všichni jsme chodili na filmy od osmnácti, když nám bylo čtrnáct nebo patnáct. Ublížilo nám to? Ne.
V Česku už se pokuty šplhají do desítek milionů korun. Vy jste zatím dostali dvě, jednu milionovou za špatné označení věkové hranice a druhou dvoumilionovou. Za co?
Za obscénní gesta. Ale televizní rada byla až moc úzkostlivá. Soutěžící byli oblečení, nemluvili vulgárně, tak nevím, kde by se vzala obscénní gesta. Tancovali a ona - jak se to dělá na diskotékách - šla hlavou dolů. Prý naznačila orální sex, což je nesmysl. Nebo při masáži zad se jí omylem dotkl prsu, ale nic obscénního. Spíš to bylo žertovné. Když se někdo v parlamentu vrtá v nose, je to obscénnější a vysílá se to. Nebo když se škrábe na jiných místech.
S další kritikou přišel slovenský ministr vnitra Palko. Tvrdí, že reality show nabádá k hrabivosti a tím zároveň k ekonomické kriminalitě.
Podívejte, některým asociacím a myšlenkovým pochodům zabránit nemůžete. Mohl bych uvést desítky jiných případů z politiky, které navádějí k trestné činnosti daleko víc než tyhle nevinné hry. Možná byl pan Palko přepracovaný a nervózní.
Nevěřím žádným politikům
Máte v mobilním telefonu uložená čísla následujících lidí? Martin Dvořák, šéf Primy.
Ano.
Petr Dvořák, šéf Novy.
Ano.
Vladimír Železný.
Ne.
Václav Havel.
Ne.
Vladimír Mečiar.
Ne.
O čem se bavíte s Petrem Dvořákem z Novy? Jestli vezmete roli v seriálu Ulice, jak se proslýchá?
Ne ne, to mě oslovil režisér Klein. Natočil jsem s ním Dobří holubi se vracejí a tohle beru jako milou vzpomínku. Potkám herce, které jsem dlouho neviděl. Nedělám to, abych vydělal velké peníze a prosadil se u vás. Herectvím se neživím a jen sem tam si něco vyberu. Mám ještě dvě představení s Lasicou, Labudou a Vášáryovou.
Už jste natáčel?
Zatím dva díly, vysílat by se měly koncem ledna. Je to malinká postava, která ale může být velmi důležitá.
Dobrá tedy, Vladimír Železný. Jaký máte vztah k němu?
Neviděli jsme se dlouho. Byli jsme párkrát na obědě a tamhle v rohu kanceláře od něj mám dárek k prvnímu výročí Jojky, starou televizi. Bylo to milé, profesionální, ale slovo přítel pro mě znamená něco jiného.
Ředitelem jste se stal, když byl ještě ředitelem i on. Měl ve vašem jmenování prsty?
Nemyslím si, ale jeho nápad byl název JOJ. Na tiskové konferenci ho vysvětloval jako citoslovce, které používají slovenské ženy v posteli.
Kdy jste se naposledy viděl s Václavem Havlem?
Chvilku na pohřbu Pavla Dostála. Nepotkáváme se, ale tyhle lidi u mě zůstávají ve výjimečné kategorii.
Přátelé?
S přáteli chodíte na procházky, na kávu, vidíte je jednou týdně, a když ne, tak si telefonujete. Pak jsou lidi, které potkáte ve výjimečných situacích, a listopad 1989 výjimečný byl. Sblížila nás míra rizika. Pustil jsem si je k tělu a to mi svým způsobem zůstalo, bez ohledu na to, že se naše názory po nějaké době rozešly.
Jaká je dnes slovenská politika? Už je pryč doba, kdy se unášeli čísi synové a politici si veřejně nadávali do mafiánů?
Snad ano. I když politika je opět velmi zvláštní kategorie, kde neexistuje přátelství. Tam jsou jen společné zájmy a dohody.
Věříte slovenským politikům?
Nevěřím žádným politikům ani doma, ani v zahraničí. Věřit můžete sami v sebe, ve štěstí, v Boha, ale ne v politiku.
Padlo tady slovo mafián. Pocítil jste někdy tyto metody na vlastní kůži? Třeba hrozbou atentátu?
S tím jsem se setkal už v roce 1989. Telefony, písemné vzkazy, co všechno se mnou udělají a kde všude zabijou syna. Stejné to bylo, když jsem nastoupil do funkce a rušil jsem smlouvy, které jsem nepovažoval za správné.
Ještě jedno jméno tady zaznělo. Vladimír Mečiar, zprvu váš blízký kolega, posléze nepřítel. Kdybyste se teď potkali, pozdravili byste se?
Nevím. Neviděl jsem ho dlouho, ale scházím se s jeho dětmi. Jedním z akcionářů Koliby, kde naše televize sídlí, se stal jeho syn, se kterým jsem byl i na obědě. Nepřenáším na děti vztahy s rodiči.
Našel byste na Mečiarovi nějaké dobré vlastnosti?
Kdysi je měl. Dost toho věděl o státní správě, měl výborný úsudek, analytické schopnosti a byl velmi pracovitý. Bylo to v období, kdy měl víc dobrých vlastností než špatných. Ale to je dávno a víc už o něm mluvit nechci.
Revoluce byla příliš něžná
Jak se dnes - už s odstupem od aktivní politiky - díváte na to, že se v ní stále objevují jména jako Grebeníček nebo Ransdorf?
Někde se stala chyba. Revoluce byla příliš něžná. Jako jsou zakázané symboly zločineckého režimu nacismu, tak nejsou zakázané symboly zločineckého režimu komunismu. Nade všechnu pochybnost je jasné, kolik lidí během něj zemřelo. Nedávno jsem viděl záběr, kde za nějakým ústředním tajemníkem komunistické strany visel obraz Lenina. To přece není v pořádku, když v pracovně člena legitimní strany visí masový vrah. V tomto smyslu jsme se sminulostí nevypořádali. Vy v Česku tedy o něco víc.
Vážně? Vždyť u nás na rozdíl od vás existuje původní komunistická strana, a dokonce je třetí ve volebních výzkumech.
U nás je sice slabší, ale komunisti jsou v jiných stranách. V Česku probíhalo hodně diskusí na ČT2, mluvilo se o životě během těch čtyřiceti let, snažili jste se věci pojmenovat. To na Slovensku nebylo, mladá generace ani netuší, co je komunismus. Netuší, že se v roce 1989 něco změnilo.
Bál jste se někdy komunistů?
Bál asi není správné slovo, ale určitě obával. Že mi na něco sáhnou nebo že mi nějak ublíží. Zavřeli mi otce, když mi bylo pět. Když jsem se v roce 1970 vrátil z Francie, kde jsem studoval herectví, přišla se mnou má budoucí manželka a čekala na dokumenty, abychom se mohli vzít. Byla tu na turistické vízum, což znamenalo, že jsme museli denně měnit třináct dolarů, aby mohla zůstat. Když dolary došly, kupoval jsem je na černém trhu. Když už jsem neměl ani na to - protože mi bylo dvacet pět a bral jsem 1900 korun brutto - oznámili mi, že ji vyvezou za hranice.
Vyvezli?
Ne. Navštívil jsem ministra kultury a on mi pomohl. Zastavil povinnou výměnu valut. Druhý příběh byl, když mě přesvědčovali ke spolupráci s StB. Odmítl jsem a sebrali mi pas. Opět jsem musel klepat na dveře u ministra.
Původně jsem to myslel jinak: že byste se bál, a proto hrál. V prorežimních filmech.
V parlamentu mi jeden, co přednášel marxismus-leninismus, říkal: "Ty máš co kritizovat, když jsi hrál socialistické hrdiny!" Na to jsem mu odpověděl: "Ano, to je pravda. Když jsem byl mladý, začínající a trochu i hloupý herec, hrál jsem i vás, socialistické hrdiny." Hrál jsem kapitána Nálepku, protože jsem si naivně myslel, že to bude film o něm. Nakonec to byl film o československo-sovětském přátelství. Měl jsem problémy, protože jsem nechtěl říkat věty ze scénáře. Třeba "Komunisti vpřed." Místo toho jsem se nahlas zeptal: "Jste tu všichni komunisti?" Žádná odpověď, takže jsem zavolal: "Tak vpřed."
Kapitán Nálepka ale nebyl jediný.
Když mě pak v Povstalecké historii nutili hrát slovenského komunistu Širokého, že se mu prý podobám, tak mi to začalo být podezřelé. Hrál jsem Nálepku, protože se mu podobám, hrál jsem Kukorelliho, protože se mu podobám, hrál jsem velitele pancéřového vlaku kapitána Bielika, protože se mu podobám... Řekl jsem, že Širokého hrát nebudu. Produkční se vyděsil: "Ale pane Kňažko, to ještě nikdo neodmítl, to je velmi sledované." Když mi volal asi počtvrté, řekl jsem: "Dobře, budu hrát Širokého, ale řekněte mi, kdo hraje Dlouhého a Bystrozrakého." A položil jsem to.
Za ty komunistické filmy, ve kterých jste hrál, se stydíte?
Byl to omyl. Třeba kapitán Nálepka byl úplně normální člověk, žádný komunista. Čekal jsem jeho příběh, a ne idiotský scénář z Moskvy. Z jeho života tam nezůstalo nic. Od jistého času, když mi bylo asi třiatřicet, jsem takové filmy nebral.
Nedávno vám bylo šedesát. Jste ještě tak emotivní jako v dobách, kdy jste při jednom projevu v parlamentu vykřikoval, že gaunera a kriminálníka poslouchat nebudete?
Tak úplně to nebylo. Měl jsem příhodu sministrem vnitra kvůli vraždě bývalého policisty Remiáše, kterou dlouho označovali za technickou chybu auta, a k tomu tam byl telefonický rozhovor tohoto ministra s ředitelem zpravodajské služby Lexou. Nesmírně vulgární rozhovor. Mimo jiné v něm ministr řekl, že ti debilové policajti udělali, já už nevím co. Když začal řečnit v parlamentu, sestupoval jsem po schůdkách a vždycky, když se nadechnul, řekl jsem: "Debile." Byl z toho velmi zaražený. Šel jsem pořád blíž a říkal: "Debile, debile." Pak jsem došel k němu a zeptal se, jestli nechce pusu na čelo, což v tom rozhovoru taky zaznělo. Velmi jsem si to vychutnal. On ten projev nedokončil a odešel.
Jaký jste tedy dnes? Klidný, přemýšlivý dědeček?
Ale ne, jsem přesně takový jako dřív. Možná ještě o něco spontánnější než během těch třinácti let v politice. Nemusím uzavírat kompromisy, chovám se svobodněji a s některými lidmi nemusím mluvit.
Chodí vám ještě padesát dopisů denně od žen?
Kdeže, ale kdysi chodilo. Byla to taková vlna začátkem sedmdesátých let, kdy jsem natočil Úklady a láska. Většinou mi psaly děti, patnáctiletá či sedmnáctiletá děvčata. Někdy donesly květiny přede dveře, zazvonily a odešly. Dnes mají děvčata jiné idoly, třeba i ty z reality show.
Díváte se za ty roky na ženy jinak?
Pravděpodobně ne. Když se někomu v mládí líbí pěkné ženy, nenastane asi nikdy chvíle, kdy se mu začnou líbit babičky. Že by stál před domovem důchodců a čekal, až vyjde pěkná babička.
Milan Kňažko
Jako herec byl známý od sedmdesátých let, ale nejvíc se proslavil v roce 1989: podepsal Několik vět, vrátil titul Zasloužilý umělec a patřil k hlavním postavám listopadové revoluce. Po převratu zakládal s Mečiarem HZDS, byl i slovenským ministrem zahraničí. Před třemi lety odešel z politiky. Od ledna 2003 je ředitelem slovenské televize JOJ. Narodil se 28. srpna 1945. Jeho otce odsoudili komunisti na třináct let, sedm si odseděl. Milan roku 1968 dokončil studium herectví a odjel na dva roky do Francie, kde navštěvoval divadelní školu v Nancy. Hrál v Divadle Na korze, na Nové scéně a ve Slovenském národním divadle. Mezi známé filmy patří Zajtra bude neskoro (1972), Zánik samoty Berhof (1983), Dobří holubi se vracejí (1988). Je potřetí ženatý a má tři syny.
 Z HERCE POLITIKEM. Slovenský herec se v roce 1989 veřejně postavil proti režimu, v Listopadu hlavní řečník na bratislavských demonstracích, spoluzakládal hnutí VPN. Poradce prezidenta Havla. Po návratu na Slovensko se stal ministrem Mečiarovy vlády. |
 Ředitel slovenské televize JOJ a herec Milan Kňažko. |
 „Podmínky spolupráce dohadujeme. Teď je podstatné, že Prima může svoji reality show dovysílat a že nám to nesmí ublížit,“ říká Milan Kňažko. |
 Ředitel slovenské televize JOJ a herec Milan Kňažko. |
 Ředitel slovenské televize JOJ a herec Milan Kňažko. |
 Ředitel slovenské televize JOJ a herec Milan Kňažko. |
 Ředitel slovenské televize JOJ a herec Milan Kňažko. |
