Kdo hodlá stát na vlastních nohou, neměl by se opírat o rodiče

- Dostat první mzdu jen málokdy znamená mít vlastní střechu nad hlavou. Jakmile má tedy dospělé dítě pravidelný příjem a bydlí u rodičů, mělo by, ať se mu to líbí, nebo nelíbí, hodí, či nehodí, začít přispívat na rodičovskou domácnost.

Z matematického hlediska je to jasné. Má-li dospělý potomek takový plat, aby pokryl své náklady na živobytí a ještě mu zbylo nějaké kapesné, měl by přispívat do rodičovské kasy úměrnou částkou: Ve tříčlenné domácnosti třetinou na nájem, inkaso, stravu i ostatní provozní náklady. Se zbytkem peněz může nakládat po libosti.
"Uznávám, že tato teorie má jakousi logiku, mě však dostává do bezvýchodné situace," namítá třiadvacetiletý automechanik Dušan. "Pokud bych našim dával tolik, budu u nich bydlet do smrti. Šanci na vlastní byt mám pouze v případě, že mě pár let nechají u sebe bez placení." Stejného názoru je i jeho o rok mladší kolega: "Dávám jim tři tisíce měsíčně a oni mi je ukládají na stavební spoření. Připadá mi to normální, jsem přece jejich syn."

Duše a ekonomika
Běžné to patrně je, v pořádku však nikoli. Chtějí-li mít rodiče klidné stáří, měli by raději myslet na zadní kolečka a uspořit si před odchodem do důchodu nějakou částku. Kromě toho, živí-li syna s vlastním příjmem, dostávají ho tak do role příživníka.
"Chápu, že rodiče chtějí synovi pomoci, neměli by to však dělat takhle okatě," soudí psycholožka Naděžda Verecká. "Moudřejší je ukládat peníze bez jeho vědomí a po čase ho naspořenou částkou překvapit. Tím, že ho vědomě nechávají v ekonomické závislosti, mu totiž i psychicky brání postavit se na vlastní nohy."
Podle jejích zkušeností se v některých rodinách stává, že se rodiče zuby nehty brání vzít peníze od dětí. Podporovat mladé totiž může být smyslem jejich života.
"Žít na rodičovský účet je možná pohodlné, ale poněkud zrádné," varuje psycholožka. "Mohou si tím pádem dělat nárok na rozhodování také o jiných aspektech života synů a dcer, a to nemusí být příjemné. Dospělým dětem bych tedy radila něco podobného, co jejich rodičům: Ukládejte částku, kterou byste měly odevzdávat na domácnost, a pak kupte rodičům něco, co potřebují: například pračku nebo ledničku. Snadněji tak pochopí, že jste skutečně dospělé, samostatně se rozhodující bytosti."

Slunce matčina života
Stávají se i případy, kdy dospělé děti odmítnou přispívat na domácnost. Obvykle nejde o momentální rozmar, ale o logické vyústění rodinné filozofie "Vše pro dítě".
"Výchova k rodinné sociální sounáležitosti začíná prakticky už od kolébky," soudí doktorka Verecká. "Někteří rodiče jsou však puzeni falešnou ideou ochránit potomky od jakékoli nepřízně osudu. Chovají je jako v bavlnce, ať se děje, co se děje. Dospělí jedí suchý chléb, dítě dostane šunku a banán. Rodina momentálně nemá ani na dovolenou u jihočeského rybníka, dítě však pojede k moři. Podobné je to i s učením. Dělat ze syna či dcery svaté jen proto, že drží v ruce učebnici, je krátkozraké - proč by o pauze nemohli vyvenčit psa či umýt nádobí?"
Tyto drobnosti jsou podle psycholožky důvodem, proč dítě necítí svůj díl zodpovědnosti k rodině ani v dospělosti. Jestliže stálo celé dětství mimo rodinný systém, nelze očekávat, že se do něj v dospělosti znenadání dobrovolně zapojí. Kdo děti nevychovával tak, aby zájmy a cíle celé rodiny byly i jejich osobními cíli, nedočká se ničeho dobrého.
"Takový vztah se nedá napravit ze dne na den, už proto, že byl budován celá léta. Chtějí-li však rodiče přece jen změnit chování dítěte, budou muset začít sami u sebe," dodává psycholožka.
Místo rozmazlování syna či dcery by měli obrátit pozornost ke svému vlastnímu způsobu života. Je čas na exotickou dovolenou, návštěvu kulturních památek, splnění kutilských snů. Podobné plány samozřejmě vyžadují jistou skromnost v běžném rodinném životě - tentokrát by to ovšem měla být konečně skromnost pro všechny.