V pěstounských rodinách se žije život natvrdo. Posuďte smi - zde jsou autentické příběhy z takových rodin. Vyšly v knížce Prožívat několik životů.
Děti nejsou levná záležitost. Slýcháme občas. Místo dítěte si pořídili psa. Vídáme občas. Ale jsou mezi námi i takoví, kteří se dětí nebojí. Naopak, kromě vlastních přijali mezi sebe a vychovávají další děti z dětských domovů. Být pěstounem není žádná romantika. Je to občas k zbláznění. Děti s sebou nesou všechno zlé, čeho se jim dosud v životě dostalo. Střetávají se se světem, který dosud nepoznaly. A dosavadní svět rodiny se střetává s nimi. Následující řádky jsou autentickými svědectvími z pěstounských rodin. Posbírala je Hana Krejčová do knihy Prožívat několik životů. Kniha vyšla s cílem ukázat pěstounskou péči, jak skutečně vypadá. Dát reálné informace. Těch nerealistických bývá mnoho. Když si vezme rodina k vlastním dětem děti z děcáku setká se se skutečným životem natvrdo. Příběhy z pěstounských rodin však mají hodně co říct i lidem, kteří v sobě takovou chuť, sílu, obětavost a lásku nemají...
Několik životů
Kdybychom se nezbláznili, byla bych teď normální křesťanská máma, která se stará o svých pět křesťanských dětí, a budu si říkat: Dobře jsme je vychovali! protože s těmi našimi zatím žádné problémy nejsou. A takhle jsem najednou máma - možná prostitutky, možná - a kdo ví, čeho všeho! Člověk se musí umět do těch dětí vžít, neodsoudit je, prožívat to s nimi... Prožívat ne jeden, ale několik životů... Trvalo ještě dva a půl roku, než jsme se dozvěděli, že by k nám mohli přijít sourozenci, dva kluci, staří devět a jedenáct let. Náš nejmladší kluk byl tehdy také devítiletý, tak se nám to zdálo dobré. Než se to všechno vyřídilo, narodil se nám pátý! Ale přišla spousta věcí, na které jsme nebyli připraveni. Mne zaskočila žravost toho mladšího. Od rána do večera jsem stála u plotny, mimino řvalo, já vařila a vařila. To už jsem skoro brečela. Než jsem uklidila koupelnu a předsíň, zdemolovali ložnici. Když jsem to konečně uklidila a oni usnuli, stála jsem nad těmi postýlkami a říkala si: Vždyť my tohle neměli zapotřebí... Proč jsme do toho šli? My jsme to nepotřebovali! Ale dneska už vím, že se všechno vždycky spraví. Myslím, že by se pěstouni měli dozvědět všechno. Ty děti přišly třeba už v deseti letech do styku se sexem. Buď to viděly nebo samy prožily. To byly pro nás šokující věci, které nám vyrazily dech. Jenže ty děti to považovaly za normální! Lidi se mají rádi, tak si spolu vlezou do postele, já ti tak vlastně prokazuji zájem, dávám ti najevo, že tě mám rád. Pěstounům i dětem, které v té rodině žijí, může hrozně ublížit, když na to nejsou připraveni. Když jsme se s manželem brali, říkala jsem, že bych chtěla mít hodně dětí, ale myslela jsem svoje vlastní děti. Potom přišla naše první dcerka, Markétka, která se narodila těžce postižená. Rok jsem se s tím vyrovnávala a pak jsem to vzala jako Boží výzvu, že asi mám v tomto směru něco dělat, pomáhat... To už jsme měli i druhou dceru, Aničku, když nám na sociálce nabídli čtyři sourozence ve věku čtyři a půl, šest, osm a dvanáct let. Bylo to hrozně těžké, pro mne, pro manžela, a hlavně pro naše vlastní děti, protože ty o nás vlastně přišly. Děti k nám doslov a vtrhly s tím, že pro sebe musí urvat co nejvíc... Hned v prvním roce jsme měli problémy s Romanem. Strašně se soustředil na pohlaví - na svoje vlastní, na holky . V té době ještě neuměl moc mluvit, ale co uměl, to byla samá sprostá slov a a nadávky... bylo mu necelých pět let! Zalezl s holkama pod postel a tam si hrál s jejich pohlavím... to dělal se všemi, se sestrami, s našimi dětmi. Psychiatr nám řekl, že je to důsledek ústavní výchovy...
Ať mám sílu
Kdysi jsem byla na přednášce, kde mluvil jeden psycholog. Říkal, že se u těchhle dětí považuje za úspěch, když se za život dostanou do kriminálu dvakrát. Kdyby zůstaly v prostředí, kde byly, tak jsou v tom kriminálu od patnácti a prožily by tam celý život... Já jsem tehdy úplně zakvílela! Říkala jsem si - já ale nechci, aby se tam vůbec někdy dostaly! Ale musím se připravit na to, že i tam za nimi třeba jednou půjdu na návštěvu... Ale jsou chvíle, a já říkám, že to jsou chvíle od Pána Boha, kdy najednou i krátká modlitba člověku pomůže. Třeba jen: »Pane Bože, dej mi sílu, mít toho druhého ráda, dej mi sílu, já už na to sama nestačím.« Dříve jsem říkala: »Postarej se o to, ať máme pro ně na boty.« A teď říkám: »Postarej se, ať mám na ně sílu! Ať jenom furt neřvu, ať nejsem protivná, ať jednou ty děti vzpomínají, že u nás měly domov!« Pokud jde o peníze, člověk někdy těžko usíná. Jsou chvíle, kdy přemítáme, kde vezmeme na to či ono. To tu byli kluci půl roku. My jsme si často z našich dětí dělávali legraci, že nebudeme mít na Vánoce. Ale tenkrát jsme si museli děti zavolat, aby to ti dva kluci neslyšeli, a říci jim, peníze nejsou, nejsou na nic. Za to, co máme, nakoupíme na Vánoce jídlo, kluci byli z děcáku zvyklí, že dostávali nějakou hru, třeba Kloboučku, hop, ale jinak nic. Naše děti z toho byly zaražené, ale pak řekly - co se dá dělat, je to pořád lepší, než kdyby se ti dva kluci museli vrátit. Tak jsme to s mužem oba obrečeli. Dva dny na to přišla obálka a v ní tři tisíce korun. A za ty tři tisíce jsme si udělali krásného Ježíška... Klárka na tom byla moc špatně. Odebrali ji rodičům a dali nám ji do péče s tím, že se počůrává a že se bude počůrávat stále, snad celý život! Řekla jsem si jestli to tak má být, musím ji naučit s tím žít. Dva roky dnes a denně se mi počůrávala, třeba i třikrát, čtyřikrát za noc. Převlékala jsem deky, prali jsme, manžel věšel, já žehlila, stále dokola. Po dvou letech to přešlo. Všechno to byla jen psychická záležitost...
Jsou jiné...
Říkali nám: »V pubertě mohou přijít takové problémy, že je nebudete zvládat. Rozloží vám celou rodinu! ...a bylo to s ním opravdu výjimečné. Karel byl od malička hrozně agresivní. Když tu byl měsíc, umlátil železnou tyčí dvě odrostlá kuřata. Ještě vloni to s ním byla tragédie, roztrhl živou žábu vejpůl... Ten prosinec byl opravdu zátěžový. Jak se mu v něčem nevyhovělo, okamžitě se sebral - a jdu pryč. A utekl. V pantoflích, jak byl. Taky se stalo, že byl na manžela drzý, manžel se neudržel a dal mu pohlavek. Karel po něm skočil, praštil s ním o křeslo, hnul mu s páteří. Měl už tehdy dost sílu a agresivní byl čím dál tím víc. Chápali jsme, že je to důsledek té mozkové dysfunkce i toho týrání, ale člověk se přece musí trochu ovládat, trénovat, aby mohl žít mezi lidmi. Už když jsme si jeho a jí přivezli, reagovali někteří lidé z vesnice velice škaredě: prý nemůžeme mít nic normálního. Tím »normálním« mysleli bílé děti... Ona vlastně nikdy žádné rodiče nepoznala. Když k nám přišla, začala tomu staršímu chlapci říkat maminko! Běhala za ním a křičela: maminkóó! Takže se za ni trošku styděl. Ona vůbec nevěděla, co je maminka!
Nejsem zbytečná na světě
Člověk pro ty děti žije. Je to všechno, co na světě mám. Co do nich vložíte, to se vám vrátí, v dobrém i zlém. Odejdou všechny, s tím počítáme. Doma vidí, že život není peříčko, ale jednou si třeba řeknou - máma to dokázala, zvládla to, vychovala nás... A já si zase říkám: Alespoň nejsi zbytečná na světě... Největší odměna pro mě je, když řeknou: mamko, to je fajn, že jste si nás vzali... Je prima, když do rodiny přijdou menší děti. Každou chvilku jsem je chytla kolem krku, dali jsme si nějakou pusu... Tady se rodí vzájemná láska. Rodičovská láska nepřijde s tím, že se dítě narodí, ta přijde, až když vy dáváte a dítě vám vrací... Spousta lidí má třeba jen malý byteček, a přesto přijmou děti, které to potřebují. Jsem ráda, že jsme to udělali. Rozhodně doporučujeme každému, kdo má jedno nebo dvě vlastní děti a je trošku finančně soběstačný, aby se zkusil poohlédnout po nějakých dětech, které jsou právně volné. Je hrozně důležité rozebrat si děti z dětských domovů. Nenechat je tam.
* * *
Společnost Otevřená rodina, která je hlavním iniciátorem vzniku knihy Prožít několik životů, byla založena roku 1993 v Českých Budějovicích jako charitativní organizace na podporu opuštěných dětí, které mohou dostat šanci v náhradních rodinách. Společnost Otevřená rodina zrekonstruovala venkovské stavení v Drahotěšicích jako pěstounské zařízení s možností azylových pobytů. Finančně podpořila Soukromý dětský domov v Úrazu u Nemyšle, domek pro pěstounskou rodinu ve Vidově, azylové bydlení pro mladé rodiny ve Vrátě. Otevřená rodina má sídlo v Drahotěšicích č. 10, p.Hluboká nad Vltavou, telefon 038-7997443.
Děti nejsou levná záležitost. Slýcháme občas. Místo dítěte si pořídili psa. Vídáme občas. Ale jsou mezi námi i takoví, kteří se dětí nebojí. Naopak, kromě vlastních přijali mezi sebe a vychovávají další děti z dětských domovů. Být pěstounem není žádná romantika. Je to občas k zbláznění. Děti s sebou nesou všechno zlé, čeho se jim dosud v životě dostalo. Střetávají se se světem, který dosud nepoznaly. A dosavadní svět rodiny se střetává s nimi. Následující řádky jsou autentickými svědectvími z pěstounských rodin. Posbírala je Hana Krejčová do knihy Prožívat několik životů. Kniha vyšla s cílem ukázat pěstounskou péči, jak skutečně vypadá. Dát reálné informace. Těch nerealistických bývá mnoho. Když si vezme rodina k vlastním dětem děti z děcáku setká se se skutečným životem natvrdo. Příběhy z pěstounských rodin však mají hodně co říct i lidem, kteří v sobě takovou chuť, sílu, obětavost a lásku nemají...
Několik životů
Kdybychom se nezbláznili, byla bych teď normální křesťanská máma, která se stará o svých pět křesťanských dětí, a budu si říkat: Dobře jsme je vychovali! protože s těmi našimi zatím žádné problémy nejsou. A takhle jsem najednou máma - možná prostitutky, možná - a kdo ví, čeho všeho! Člověk se musí umět do těch dětí vžít, neodsoudit je, prožívat to s nimi... Prožívat ne jeden, ale několik životů... Trvalo ještě dva a půl roku, než jsme se dozvěděli, že by k nám mohli přijít sourozenci, dva kluci, staří devět a jedenáct let. Náš nejmladší kluk byl tehdy také devítiletý, tak se nám to zdálo dobré. Než se to všechno vyřídilo, narodil se nám pátý! Ale přišla spousta věcí, na které jsme nebyli připraveni. Mne zaskočila žravost toho mladšího. Od rána do večera jsem stála u plotny, mimino řvalo, já vařila a vařila. To už jsem skoro brečela. Než jsem uklidila koupelnu a předsíň, zdemolovali ložnici. Když jsem to konečně uklidila a oni usnuli, stála jsem nad těmi postýlkami a říkala si: Vždyť my tohle neměli zapotřebí... Proč jsme do toho šli? My jsme to nepotřebovali! Ale dneska už vím, že se všechno vždycky spraví. Myslím, že by se pěstouni měli dozvědět všechno. Ty děti přišly třeba už v deseti letech do styku se sexem. Buď to viděly nebo samy prožily. To byly pro nás šokující věci, které nám vyrazily dech. Jenže ty děti to považovaly za normální! Lidi se mají rádi, tak si spolu vlezou do postele, já ti tak vlastně prokazuji zájem, dávám ti najevo, že tě mám rád. Pěstounům i dětem, které v té rodině žijí, může hrozně ublížit, když na to nejsou připraveni. Když jsme se s manželem brali, říkala jsem, že bych chtěla mít hodně dětí, ale myslela jsem svoje vlastní děti. Potom přišla naše první dcerka, Markétka, která se narodila těžce postižená. Rok jsem se s tím vyrovnávala a pak jsem to vzala jako Boží výzvu, že asi mám v tomto směru něco dělat, pomáhat... To už jsme měli i druhou dceru, Aničku, když nám na sociálce nabídli čtyři sourozence ve věku čtyři a půl, šest, osm a dvanáct let. Bylo to hrozně těžké, pro mne, pro manžela, a hlavně pro naše vlastní děti, protože ty o nás vlastně přišly. Děti k nám doslov a vtrhly s tím, že pro sebe musí urvat co nejvíc... Hned v prvním roce jsme měli problémy s Romanem. Strašně se soustředil na pohlaví - na svoje vlastní, na holky . V té době ještě neuměl moc mluvit, ale co uměl, to byla samá sprostá slov a a nadávky... bylo mu necelých pět let! Zalezl s holkama pod postel a tam si hrál s jejich pohlavím... to dělal se všemi, se sestrami, s našimi dětmi. Psychiatr nám řekl, že je to důsledek ústavní výchovy...
Ať mám sílu
Kdysi jsem byla na přednášce, kde mluvil jeden psycholog. Říkal, že se u těchhle dětí považuje za úspěch, když se za život dostanou do kriminálu dvakrát. Kdyby zůstaly v prostředí, kde byly, tak jsou v tom kriminálu od patnácti a prožily by tam celý život... Já jsem tehdy úplně zakvílela! Říkala jsem si - já ale nechci, aby se tam vůbec někdy dostaly! Ale musím se připravit na to, že i tam za nimi třeba jednou půjdu na návštěvu... Ale jsou chvíle, a já říkám, že to jsou chvíle od Pána Boha, kdy najednou i krátká modlitba člověku pomůže. Třeba jen: »Pane Bože, dej mi sílu, mít toho druhého ráda, dej mi sílu, já už na to sama nestačím.« Dříve jsem říkala: »Postarej se o to, ať máme pro ně na boty.« A teď říkám: »Postarej se, ať mám na ně sílu! Ať jenom furt neřvu, ať nejsem protivná, ať jednou ty děti vzpomínají, že u nás měly domov!« Pokud jde o peníze, člověk někdy těžko usíná. Jsou chvíle, kdy přemítáme, kde vezmeme na to či ono. To tu byli kluci půl roku. My jsme si často z našich dětí dělávali legraci, že nebudeme mít na Vánoce. Ale tenkrát jsme si museli děti zavolat, aby to ti dva kluci neslyšeli, a říci jim, peníze nejsou, nejsou na nic. Za to, co máme, nakoupíme na Vánoce jídlo, kluci byli z děcáku zvyklí, že dostávali nějakou hru, třeba Kloboučku, hop, ale jinak nic. Naše děti z toho byly zaražené, ale pak řekly - co se dá dělat, je to pořád lepší, než kdyby se ti dva kluci museli vrátit. Tak jsme to s mužem oba obrečeli. Dva dny na to přišla obálka a v ní tři tisíce korun. A za ty tři tisíce jsme si udělali krásného Ježíška... Klárka na tom byla moc špatně. Odebrali ji rodičům a dali nám ji do péče s tím, že se počůrává a že se bude počůrávat stále, snad celý život! Řekla jsem si jestli to tak má být, musím ji naučit s tím žít. Dva roky dnes a denně se mi počůrávala, třeba i třikrát, čtyřikrát za noc. Převlékala jsem deky, prali jsme, manžel věšel, já žehlila, stále dokola. Po dvou letech to přešlo. Všechno to byla jen psychická záležitost...
Jsou jiné...
Říkali nám: »V pubertě mohou přijít takové problémy, že je nebudete zvládat. Rozloží vám celou rodinu! ...a bylo to s ním opravdu výjimečné. Karel byl od malička hrozně agresivní. Když tu byl měsíc, umlátil železnou tyčí dvě odrostlá kuřata. Ještě vloni to s ním byla tragédie, roztrhl živou žábu vejpůl... Ten prosinec byl opravdu zátěžový. Jak se mu v něčem nevyhovělo, okamžitě se sebral - a jdu pryč. A utekl. V pantoflích, jak byl. Taky se stalo, že byl na manžela drzý, manžel se neudržel a dal mu pohlavek. Karel po něm skočil, praštil s ním o křeslo, hnul mu s páteří. Měl už tehdy dost sílu a agresivní byl čím dál tím víc. Chápali jsme, že je to důsledek té mozkové dysfunkce i toho týrání, ale člověk se přece musí trochu ovládat, trénovat, aby mohl žít mezi lidmi. Už když jsme si jeho a jí přivezli, reagovali někteří lidé z vesnice velice škaredě: prý nemůžeme mít nic normálního. Tím »normálním« mysleli bílé děti... Ona vlastně nikdy žádné rodiče nepoznala. Když k nám přišla, začala tomu staršímu chlapci říkat maminko! Běhala za ním a křičela: maminkóó! Takže se za ni trošku styděl. Ona vůbec nevěděla, co je maminka!
Nejsem zbytečná na světě
Člověk pro ty děti žije. Je to všechno, co na světě mám. Co do nich vložíte, to se vám vrátí, v dobrém i zlém. Odejdou všechny, s tím počítáme. Doma vidí, že život není peříčko, ale jednou si třeba řeknou - máma to dokázala, zvládla to, vychovala nás... A já si zase říkám: Alespoň nejsi zbytečná na světě... Největší odměna pro mě je, když řeknou: mamko, to je fajn, že jste si nás vzali... Je prima, když do rodiny přijdou menší děti. Každou chvilku jsem je chytla kolem krku, dali jsme si nějakou pusu... Tady se rodí vzájemná láska. Rodičovská láska nepřijde s tím, že se dítě narodí, ta přijde, až když vy dáváte a dítě vám vrací... Spousta lidí má třeba jen malý byteček, a přesto přijmou děti, které to potřebují. Jsem ráda, že jsme to udělali. Rozhodně doporučujeme každému, kdo má jedno nebo dvě vlastní děti a je trošku finančně soběstačný, aby se zkusil poohlédnout po nějakých dětech, které jsou právně volné. Je hrozně důležité rozebrat si děti z dětských domovů. Nenechat je tam.
* * *
Společnost Otevřená rodina, která je hlavním iniciátorem vzniku knihy Prožít několik životů, byla založena roku 1993 v Českých Budějovicích jako charitativní organizace na podporu opuštěných dětí, které mohou dostat šanci v náhradních rodinách. Společnost Otevřená rodina zrekonstruovala venkovské stavení v Drahotěšicích jako pěstounské zařízení s možností azylových pobytů. Finančně podpořila Soukromý dětský domov v Úrazu u Nemyšle, domek pro pěstounskou rodinu ve Vidově, azylové bydlení pro mladé rodiny ve Vrátě. Otevřená rodina má sídlo v Drahotěšicích č. 10, p.Hluboká nad Vltavou, telefon 038-7997443.
