Kazety se nemají rády ani s prachem. Přesněji řečeno, jde o jednostrannou antipatii: prach totiž magnetické pásky miluje a je jimi nepřekonatelně přitahován. Když mají ostrá zrníčka dost času, aby se mohla pohodlně usadit, promění hladký pásek ve smotek šmirglu. Ten se hodí na čištění plechu, ale elektronické součástky spíš rozorává. Stopy prachové eroze na hlavě magnetofonu jsou vidět i bez lupy. Pomoc je jednoduchá: kazety by měly putovat z přehrávače rovnou do krabičky.
Dva týdny bez oblíbené nahrávky můžou být nekonečně dlouhé - a co je snadnější než přehrát si cédéčko na kazetu, aby bylo co poslouchat aspoň v autě. Zimní Krkonoše vydýchá každý pásek bez problémů, srpen u moře už je horší. Tropické slunce dokáže kabinu vozu roztopit na podstatně víc než padesát stupňů, povolených pro obyčejné kazety. Přitom typy, které snesou až devadesát stupňů, nejsou o mnoho dražší. Ovšem i těm bude lépe pod sedadlem než přímo na rozpálené poličce za oknem.
Odborníci i laici se shodují, že lepení přetržených kazet je zbytečná námaha. Najdou se ovšem jedinečné nahrávky, které za záchranu stojí: demo školní kapely nebo pirátský záznam koncertu, který za pivo nahrál zvukař. Pak se ovšem vyplatí slepený pásek hned přehrát na nový a ten používat: na kazetu, která se jednou přetrhla, už není spolehnutí. To platí i o pomačkaných páskách nebo o těch, které se těžko přetáčejí: je to jeden z mála případů, kde je kvalitní kopie lepší než originál.
 Popsané štítky s názvem skupiny a značkou majitele nejsou mrháním energie. Ví to každý, kdo se někdy po večírku, kdy se v přehrávači střídá jedna nahrávka za druhou, přehraboval v hromadě na pohled stejných kazet a hledal ty své. |
