Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Už nesmím mluvit, jak mi zobák narostl, přiznala Kateřina Neumannová

  0:01aktualizováno  0:01
V běžeckém lyžování dosáhla až na vrchol, vyhrála olympijské hry. Se závodní kariérou ovšem Kateřina Neumannová skončila už před lety a poté přešla, jak sama říká, na druhou stranu bariéry. Svým následovnicím nyní fandí i z komentátorské židle, byť mezi nimi žádná příliš nezáří.

Kateřina Neumannová | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

„Je mi líto, že na běžkách máme v současnosti k medailím daleko,“ řekla v rozhovoru pro týdeník 5plus2 sportovkyně, která nyní pracuje na ministerstvu obrany.

Od doby, kdy jste definitivně zula závodní běžky, už uběhlo více než sedm let. Nyní jste referentkou ministerstva obrany, co tam konkrétně máte za úkoly?
Abych to vysvětlila, ministerstvo obrany řídí armádní sportovní centrum Dukla Praha, ve kterém trénuje celá řada našich reprezentantů v různých sportovních odvětvích. Já jsem poblíž pana ministra Martina Stropnického, popřípadě pana náměstka, kteří mají sport ve své dikci, a řeším věci směrem k olympijskému výboru, záležitosti navenek a cokoli dalšího potřebují. Přiznám se, že nemiluji takovou tu úředničinu směrem dovnitř do resortu, ale nejraději pracuji s lidmi zvenčí a nejvíce právě s olympijským výborem.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Baví vás to?
Většinou ano, protože mám ještě pořád možnost dostat se, jak se říká, do terénu. Takže se například jedu podívat na závody, abych přímo viděla, jak se závodníkům daří, co potřebují a co jim případně chybí. Nemám si nač stěžovat. Zůstala jsem u sportu, i když na té druhé straně bariéry.

Nelákalo by vás přece jen skočit do úplně jiného odvětví?
Nechci, aby to vyznělo, že si nevážím toho, co teď mám, ale víte, že někdy i lákalo? Ale já obecně ráda objevuji nové věci. Vím, že jsou oblasti, které mi budou navždycky vzdálené, jako třeba informační technologie a takřka vše s nimi spojené. To je pro mě spíše za trest. (smích) Ale jsou chvíle, kdy si říkám, že by bylo lákavé skočit do něčeho úplně jiného, například se realizovat v nějaké velké korporaci. Na druhou stranu žiju sama s dcerkou Luckou v uvozovkách jako matka samoživitelka, takže se nemohu pouštět do žádných velkých dobrodružství, kde by má budoucnost byla riziková. Navíc vím, že nejlepší je zůstat profesně alespoň vzdáleně u sportu a zdravého životního stylu, to znám nejlépe. Když se v téhle oblasti člověk pohybuje od patnácti let, těžko může být lepší v něčem jiném.

Když jste sportu stále poměrně blízko, nestýská se vám někdy po aktivní kariéře?
Ze začátku ano. První dva tři roky na sobě člověk navíc cítil, že by to ještě šlo. Ale přeci jen dnes už je to sedm let, co jsem skončila. A ač z pohledu běžného smrtelníka jsem na tom stále fyzicky velmi dobře, tak s vrcholovým sportem už to nemá nic společného. Už si dokážu užít pocit, že sportovat mohu, ale nemusím. Hlavně člověk později pochopí, že když se něčemu věnuje vrcholově, je to takový malý svět sám pro sebe, ve kterém sportovec žije a myslí si, že je středobodem vesmíru. A pak se najednou rozhlédne po normálním světě, rozevřou se mu obzory podstatně šířeji a dá sportu to pravé místo v životě. Jsem ráda, že jsem skončila v tu správnou dobu, kdy jsem si sport ničím nezošklivila, a tak jím dnes ráda trávím volné chvilky.

Tomu rozšíření obzorů, o kterém mluvíte, jste napomohla i vy sama. Po skončení se závoděním jste se vrhla na pětileté studium andragogiky (věda o vzdělávání dospělých lidí, pozn. red.). Jaké to bylo vrátit se do lavic?
V každém případě to nyní při pohledu zpět bylo přínosné. V době, kdy jsem měla odpovídající věk, tak jsem vysokou školu z časových důvodů studovat nemohla, tak jsem se vlastně vrátila trochu nazpět v čase. Na druhou stranu už bylo těžké kombinovat školu se současným životem, to znamená dítě, rodina, práce.

Fotogalerie

Čas od času se ocitnete i v roli modelky. Naposledy to bylo pro Kalendář osobností pro rok 2016, v němž bych vás ve výrazném líčení téměř ani nepoznala. Jak se vám líbilo focení?
Když jsem souhlasila s focením, neměla jsem jasnou představu o stylingu a byla jsem pak velmi překvapená (smích). Pravdou je, že v téhle stylizaci to nejsem já, není to pro mě přirozené, ale samotné focení bylo moc fajn. Každopádně mě v podobném stylingu už nikdy nikdo neuvidí. (smích) 

Vraťme se raději ke sportu, s ním ostatně souvisí další role, ve které se vám daří, a sice komentátorská. Jak se vám v ní líbí?
Je to pro mě čest. Určitě to není zaměstnání, nebo něco, co by mě mohlo živit. V poslední době mám možnost spolupracovat průměrně na jedné akci za rok, protože Česká televize více běžeckých závodů nepřenáší. První příležitost jsem dostala, když jsem byla těhotná a nemohla jsem závodit. Postupně jsem se musela vyvarovat některých chyb, jako například že člověk má tendenci i do mikrofonu mluvit tak, jak mu v uvozovkách zobák narostl. Párkrát jsem se takhle v televizi spálila, a tak si někdy raději v duchu řeknu: „A už mlč!“ (smích) Na druhou stranu se občas musím pustit do tématu, o kterém vím, že třeba nebude někomu po chuti, ale to je zkrátka novinařina a já se snažím být korektní. Pokud se objeví nějaký problém v českém týmu a všichni ho v zásadě tuší, bylo by špatné, kdybych se ho nedotkla. Určitě bych ale nikdy nikomu nechtěla ublížit. Chci spíše divákovi zprostředkovat to, co v televizi nemůže vidět.

Kateřina Neumannová

■ Narodila se 15. 2. 1973 v Písku.

■ Ve Světovém poháru v běhu na lyžích debutovala v roce 1992, kariéru ukončila v roce 2007.

■ Na olympijských hrách získala šest medailí, z toho jednu zlatou.

■ Byla prezidentkou organizačního výboru MS v severském lyžování 2009 v Liberci.

Běžkařské prostředí důvěrně znáte a znáte osobně i řadu závodníků. Nesvádí to občas k tomu na ně do éteru něco takříkajíc prásknout?
To k tomu samozřejmě patří. Důležité je mít určitou míru a za tu se nepouštět. Když jsme třeba byli na Mistrovství světa ve Švédsku, tak jsem s českým týmem trávila hodně času v zázemí, kde člověk vidí a slyší ledacos, ale musí vědět, co si může dovolit říct do televize, a co už opravdu patří do týmové kuchyně. Žádnou vyslovenou pikantnost bych dál určitě nešířila.

Neuvažovala jste po vzoru některých svých kolegů o moderátorské dráze? 
Kdepak. Aleš Valenta a Roman Šebrle jsou výjimeční v tom, že se jim to skutečně podařilo, ale já bych si na to netroufla. Přiznávám, že takové sebevědomí nemám. 

V poslední době jste určitě zaznamenala doslova fenomén jménem biatlon. Jak tuto vlnu nadšení vnímáte?
Každý sport má určité vlny popularity a biatlon byl u nás dlouhou dobu upozaděn. Byl to prakticky neznámý sport a v televizi byl minimálně. Pak přišla generace dobrých závodníků s dobrým vedením svazu, jsou zajímavě postavené disciplíny od biatlonové federace a najednou tento sport letí nahoru. Ve chvíli, kdy skončí s rychlobruslením Martina Sáblíková nebo odejde tato úspěšná generace biatlonistů, tak logicky vlna nadšení opadne a přesune se tam, kde budeme mít své hvězdy. Myslím, že je to přirozené. Biatlon je ale nyní na vrcholu a sama se na něj ráda dívám.

Zatímco biatlon je dnes díky skvělým výsledkům našich závodníků tím, co fanoušky zimních sportů táhne, zájem o běžecké lyžování, zejména to ženské, s vaším odchodem výrazně opadl. Nemrzí vás to?
Samozřejmě jsem ráda, že se někomu na lyžích daří, ale zároveň je mi líto, že v běžeckém lyžování máme v současnosti k medailím daleko. Tím spíš, že když se podíváte na naše hory, tak Češi jsou národ lyžařů. Je to jeden z nejmasovějších sportů. Naproti tomu uznávám, že biatlon je show, v televizních přenosech se stále něco děje. I pro nesportovního diváka je atraktivní, protože vidí, jak terče padají a mění se pořadí. Zatímco když lyžař pouze jede, musí člověk ten sport alespoň malinko znát, aby pro něj byl zajímavý.

Kateřina Neumannová s dcerou Lucií

Kateřina Neumannová s dcerou Lucií

Vás nikdy nelákalo závodit s flintou na zádech?
Ne. V době, kdy jsem závodila, byl biatlon brán jako disciplína pro ty, kteří nebyli tak rychlí běžci. Teď už je to samozřejmě jiné. V běžeckém lyžování je ale absolutní špička poměrně stabilní. Tam se prakticky nemůže stát, že by někdo, kdo je třicátý, vyhrál závod, což je v biatlonu možné a je to zároveň jeho kouzlo. Spousta běžců, kteří chtěli zkusit něco jiného, nebo nebyli ve světové první desítce, přešla na biatlon a pokud se naučili střílet, byli úspěšní. Já jsem v běhu ve světové špičce byla, takže jsem žádné takové úmysly neměla.

Jak jste naznačila, ženské běžecké lyžování u nás postrádá medailistku. Neroste náhodou příští královna bílé stopy ve vaší dceři Lucii?
Sport ji určitě baví a má pro něj talent, nicméně je to velká individualistka a musím říct, že v poslední době se vůči mně silně vyhraňuje, a to i sportovně. Takže v současnosti máme doma tenistku.

Tenistku? Nesnažila jste se ji nasměrovat k něčemu vám bližšímu? Lyže se samozřejmě nabízejí jako první.
Máme chalupu na Šumavě, takže k lyžím má blízko. Ale přiznám se, že zpočátku jsem se ji nenápadně snažila přivést k atletice, protože jsem přesvědčená, že kdyby z její strany byl zájem, k úspěchu by bylo blíž než v tenise. S tím je to komplikovanější. Ale ona se rozhodla sama a její názory jsou velmi pevné. Zkrátka přišla s tím, že její svět je tenis.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.