Karel Dobrý

Karel Dobrý | foto: Petr Kurečka

V Sýrii mě dvakrát unesli, prozradil herec Karel Dobrý

  • 65
Herec Národního divadla Karel Dobrý (46) má výraznou tvář, nepopiratelné charisma a dost divokou pověst. Umí několik jazyků a vedle Karla Rodena je nejobsazovanějším českým hercem v zahraničních filmech. Část dětství strávil v Sýrii, kde ho dvakrát unesli.

Jak dlouho jste v Sýrii žil?
Čtyři roky, od osmi do dvanácti let, byla to nejhezčí část mého dětství. Po šedivé panelákové zkušenosti z pražského Proseka naprosto neuvěřitelné. Nádherná subtropická země plná barev a vůní. Měl jsem tam spousta kamarádů a žil tam takový ten plný klukovský život.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Proč si Karel Dobrý není jist, jestli v Sýrii někoho nezabil? A jaké to bylo navštěvovat ruskou školu? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma.

Jak jste se v Sýrii ocitl?

Děda byl stavař a stavěl pneumatikárnu v Hammá. Ty zážitky tam byly neopakovatelné. Dokonce jsem musel jednou přísahat i na Alláha. To když nás s Alešem Budínem, klukem z Brna, se kterým jsme tam byli přes dva roky, jednou arabský kluci chytili a řekli, že nás zabijou, jestli nebudeme přísahat. Jeden měl kámen, druhý tyč, třetí vzduchovku. Tak jsme přísahali. Jeden z nich mě pak vzal domů na oběd a stali se z nás nejlepší kamarádi. Mimochodem - dodnes si tu přísahu nazpaměť pamatuji. Umím arabsky i počítat nebo nadávat.

Prý vás tam ale, jako malého modrookého blonďáčka, také unesli.
Stalo se to dvakrát. Nebo vlastně třikrát. Jednou na ulici si mě na ramena posadil ženich a odnesl mě do mešity na svatební oslavu jako dárek nevěstě. Pobyl jsem tam pět šest hodin. Mě to samozřejmě bavilo, akorát mě naši postrádali a zalarmovali starostu a policii. Podruhé to bylo trochu vážnější. Byli jsme v místě, kterému se říkalo Malý Libanon, to byla pašerácká vesnice na hranicích mezi Sýrií a Libanonem. Plechové baráky v délce asi tří kilometrů. Babička šla koupit nějaký kuchyňský robot a nechali mě sedět v autě. Bylo ale neuvěřitelné horko, tak jsem vylezl ven. Najednou mě stáhla jedna ruka do baráku, do jedné té boudy. Pak už jsem jenom cítil, jak mě někdo štípe do tváří. Když jsem se rozkoukal, bylo kolem mě pět beduínek, které si mě takhle testovaly. Teprve pak jsem se dozvěděl, že je to jejich tisíc let stará tradice, unášet slovanské děti. Babička s dědou mě naštěstí našli.

A ta třetí zkušenost?
To vlastně nebyl únos, ale zase mě hledali policajti. Já byl za školou se svým arabským kamarádem, klukem z bohaté rodiny, a šli jsme si k němu domů hrát. On měl pro sebe celé jedno patro... Jestli jste viděl francouzský film Hračka s Pierre Richardem, jak si zbohatlický kluk objedná domů chlapíka coby živou hračku. Tak ten můj arabský kamarád to měl doma podobné. Hrací automaty, benzínovou formuli a další věci. Já se tam zapomněl asi na dvanáct hodin a naši mě hledali zase pomocí policie.

Jak vnímáte to, co se dneska v Sýrii děje?
Něco vám řeknu. Když jsme tam byli v tom mém dětství, tak lidé, kteří byli naši rodinní přátelé, říkali: „Děti, buďte rády, že to je tady takové. Až vám bude čtyřicet padesát jako nám, tak tady bude spálená země.“ Měli pravdu. Nevím, jak to věděli, ale už tehdy to tam asi probublávalo. Už před pár lety jsem ženě doma říkal, že se musíme připravit na to, že budeme muset nějakou rodinu vzít na byt. Že na to dojde.

Takže souhlasíte s tím, aby Česko přijalo mnohem více uprchlíků ze Sýrie?
Přijmout, nebo nepřijmout? Myslím, že optimální řešení takového masového exodu je přímo na místě. Nemůže přece zůstat jenom spálená země a pár gangsterů, kteří si to vybojují a zbytek uteče jinam.