Kanál vyměnil bezdomovec za ředitelské křeslo

Před výkladní skříní se zahraničními vozy v Ostravě postával v ušmudlaném kabátě bezdomovec. Jedno z aut mu učarovalo natolik, že od zamlženého skla, dokud ho chlad nezahnal zpět do útrob kanálu, nemohl odtrhnout oči. Tenkrát si Ivo Slamka, schoulený u potrubí řekl, že ten vůz bude mít. Uplynulo pět let. Dnes sedí v ředitelském křesle jedné z významných společností a jezdí ve vysněné červené mazdě. "Touha vlastnit ji byla tak silná, že mi pomohla z bryndy," řekl skromně muž, aniž tuší, že další stejně úspěšný bezdomovec asi existuje jen v amerických filmech.

Ivo Slamku, otce tří dětí, dovedl na dno společnosti před pár roky alkohol. "Alkohol je horší než rakovina. Kvůli pití mě propustili z práce," vzpomíná na dny, kdy ještě nebydlel v kanále. Jakmile propil poslední peníze, ztratil i podnájem. Ocitl se na nádraží, kde se poprvé dostal do společnosti bezdomovců.

První noc venku spal v krabici od jablek u trafiky naproti vítkovickému ředitelství. Byla mu hrozná zima a modlil se, ať přežije do rána. Potom se raději uchyloval do kanálu, kde mu občas lidé, s nimiž dříve pracoval, dovezli něco na zahřátí a k snědku.

Po čase ho však z teplého místečka u potrubí vyhodil bývalý "podnájemník" kanálu, který se vrátil z vězení. "To už jsem smrděl, chodil ve špinavých hadrech a prohrabával popelnice. Živil jsem se vracením lahví a sběrem. Nekradl jsem, jen někdy jsme s kamarády u tržiště fingovali bitku, abychom odlákali pozornost a vzali si nenápadně pár brambor," říká Ivo Slamka.

Tvrdí, že lidé bez domova nejsou vůbec agresivní. "Naopak, jsou příliš měkcí, jako já. Každý z nich většinou někomu ustupoval a proto jsme skončili na ulici," vypráví muž, zatímco si mobilním telefónem domlouvá obchodní schůzky.

Blížila se zima a tak bezdomovec občas zavítal do zařízení Armády spásy ve Vítkovicích. Konstatuje, že tam žádný luxus nebyl, ale alespoň se umyl, převlékl do čistého a pořádně vyspal. "Moji nynější spolupracovníci mi nevěřili, když jsem jim vykládal o životě na ulici. Zavezl jsem je proto do azylového domu a v knize docházky vyhledal své podpisy. Byli úplně paf," směje se.

Po roce živoření přišel osudný den, kdy Slamkovy kroky vedly kolem salónu zahraničních vozů. V hlavě mu uzrál plán. Vydal se domů, a i přesto, že ho z vlaku třikrát vyhodili, neboť cestoval načerno, nevzdal se. Pomohl mu kamarád. "Dostal jsem pomocnou práci a podnájem. Na mazdu to však nestačilo. Proto jsem se přihlásil na místo pojišťováka," vysvětluje muž.

V povolání obchodního zástupce se Slamka asi našel. Záhy se totiž začala rýsovat jeho kariéra. Heslem bývalého bezdomovce se stalo: Ani na záchod nejdu bez smlouvy, neboť nemůžu tušit, zda uvnitř nepotkám klienta nebo zda je tam papír. Za nějaký čas už patřil mezi deset nejlepších v celé republice a povýšil.

Na minulost však nezapomněl. K bývalým kolegům z ulice se hlásí, když je potká. "Víte, co mne však těší nejvíc? Doma u nás se mi jinak neřeklo než alkoholik. Dlužil jsem spoustu peněz a nikdo by mi tenkrát už nepůjčil ani desetník. Když jsem se z pojišťováka stal finančním ředitelem, chodí za mnou lidé z obce a prosí o radu, kam uložit úspory. Na to jsem pyšný," říká Slamka, který by mohl přednášet o tom, jak moc se musí chtít, je-li potřeba dostat se z bryndy.