Kamil Střihavka

Kamil Střihavka | foto: Profimedia.cz

Dřív byla doba tuhá, ale sbližovala, říká Kamil Střihavka

  • 8
Už jako 16letý puberťák si zpěvák Kamil Střihavka (51) vysnil, že jednou natočí celovečerní film. Příběh přátelství ve stínu normalizace nazvaný Tolik hlav sice na plátno zatím nepřevedl, ale jeho divadelní podoba má úspěch. „Na jeho zfilmování myslím pořád, nejdřív chci ale natočit novou desku,“ prozradil.

Hra Tolik hlav se odehrává v 70. a 80. letech. To je doba, na kterou se vzpomíná především ve spojitosti s režimem a vším, co se tehdy nesmělo. Našel byste něco, co byste na ní ocenil? Něco, co vám dnes chybí?
O tom často přemýšlím. Jestli mi něco chybí, tak to, že lidi k sobě měli blíž. A nemyslím si, že je to nějaká fráze. Lidé se častěji scházeli, sousedé se více znali, navštěvovali se, slavili různá výročí... Asi právě to, jak byla tehdejší doba tuhá, působilo zároveň jako něco, co sbližovalo.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Dnes mi vadí, jak se lidi separují, uzavírají se do svých ulit a ženou se za tím, co tahle zrychlená a povrchní doba přináší. Na minulosti, o které se bavíme, se mi například líbilo, že když nebyly mobily, nemohli se lidi jen tak omluvit v SMS. Když si někdo domluvil, že půjde s kamarádem na koncert, tak se dohodli třeba měsíc dopředu a oba věděli, že se pak na místě zkrátka sejdou. Tehdy se slovo ještě drželo. Dneska je pohodlné napsat ve zprávě nějakou výmluvu, když se vám někam nechce.

Dříve to byl hlavně totalitní režim, který lidi degeneroval. Co myslíte, že tuhle negativní funkci plní dnes?
Myslím, že je to ten rychlý a prudký vývoj technologií. Když se bavíme o tom, že lidstvo dnes postupně degeneruje, neznamená to, že se z nás stávají hlupáci, ale začínáme být čím dál víc závislí na tom obrovském množství informací, které se na nás ze všech stran valí. Zároveň tím, jak je vše zrychlené, si lidé už mnohdy ani nenajdou čas na to, aby si třeba přečetli knížku. Stejně tak si dnes málokdo poslechne v kuse celou desku. Tlak, který na nás působí, je neúměrný tomu, jak je život krátký. Naštěstí mladí lidé, kteří se s ním potýkají nejvíce, to umí zvládat daleko lépe.

A ti ostatní? Ti starší?
Revoluce změnila spoustu věcí. Někdo se zorientoval hrozně rychle a vítal, že se může postavit na vlastní nohy a plnit si sny. Někdo byl ale zaskočený tím, že se o něj stát už nepostará. Většina lidí byla zvyklá, že dělali, co jim někdo jiný naplánoval. A i když už uplynulo 26 let, stále je hodně těch, kteří se ještě pořád nedokázali vyrovnat s tím, že už je to jinak.

Před naším setkáním jste mě upozorňoval, že hodiny před představením jsou pro vás velmi stresové. V čem je tenhle stres jiný od toho, na který jste zvyklý jako zpěvák a muzikálový herec? Přece jen je hra Tolik hlav váš autorský a režisérský debut...
Jiné je to v tom, že jsme opravdu nezávislé, skromné, rodinné divadlo a produkci činí pouze dva lidi. Jsem vlastně čtyři v jednom – autor, režisér, producent a produkční. A zároveň vlastně i technik, oponář, rekvizitář, uvaděč... Všechno si děláme sami, fungujeme bez jakýchkoli grantů, dotací nebo sponzorů. Děláme to pro radost sobě a ostatním. Proto ta hektičnost a z ní pramenící stres. Co se týče představení jako takového, o to strach nemám. Slavíme rok od premiéry a za tu dobu se tohle moje dítě naučilo chodit, říkat táta, máma a začíná žít svým životem. Teď mám jistotu, že se mí herci o moje děťátko dobře postarají.

Co bylo náročnější? Napsat hru, nebo ji zrežírovat?
To první byla taková příjemná autoterapie, protože hra vznikala v době, kdy jsem psaním řešil nějaké svoje osobní problémy. Obojí bylo ale zajímavou zkušeností, protože to pro mě bylo pole neorané. Už před rokem na první čtené zkoušce jsem říkal hercům, že se těším hlavně na tu tvůrčí práci. Nebyl jsem vůbec pod žádným tlakem, protože jsem si uvědomoval, že jsem vlastně amatér. Na druhou stranu za 25 let, co dělám hudební divadlo, jsem už nějaké zkušenosti nabral. Prostor, který se stal naší domovskou scénou, tedy Baráčnická Rychta na Praze 1, dodal mému konceptu klubového divadla další rozměr a malebné prostředí Malé Strany tyto věci ještě víc stvrzují.

Kamil Střihavka jako Ježíš

Původně prý bylo vaším snem příběh zfilmovat. Necháváte si tuhle variantu jako možnou výzvu do budoucna?
Námět na příběh vzniknul před šestatřiceti lety, kdy mi bylo šestnáct. Byl to vlastně takový můj pubertální sen – zrealizovat ho jako celovečerní film. Ale postupem času, jak jsem začal dělat kariéru hudebníka, tak jsem na to úplně zapomněl. Neměl jsem na to čas ani myšlenky. Když se mi ale po letech vrátila vzpomínka na tenhle příběh, už jsem věděl, že udělat film je běh na dlouhou trať. Navíc je to finančně nedostupné. Proto mi divadelní forma přišla jako logická. Na druhou stranu sny jsou od toho, aby se plnily, a já se té myšlenky samozřejmě nevzdávám.

Zmínil jste, že už teď se vám stýská po tvůrčí práci na divadle. Už se rýsuje nějaký další námět na hru?
V tuhle chvíli mám před sebou další tvůrčí proces, a to je příprava nové desky, protože je to něco, co svým fanouškům dlužím. Uvědomil jsem si to ve chvíli, když jsem si pobaveně přečetl první reakci na moje oznámení na Facebooku, že chystám divadelní projekt. Jeden fanoušek tehdy napsal: To je bezvadný a kdy natočíš novou desku, debile? Tak jsem si říkal, že na tom něco bude. Teď mě tedy čeká minimálně dvouletá práce na nové desce a určitě mě to bude bavit. Ale asi bych lhal, kdybych tvrdil, že v hlavě nemám další dva náměty na novou hru. Zatím je to jen v hrubých obrysech a snažím se na to moc nemyslet, abych se nerozptyloval.