Přítelkyně zastříhá ušima a zapojí se ve stejném duchu. "Není divu, že tady nikdy není, když ji člověk potřebuje. Zajímalo by mě, jak dlouho ještě bude její jméno na vizitce na dveřích." Než začnete kritizovat oblíbenou zábavu Jean Benettové, sáhněte do svědomí, jestli i vás občas nebaví probírat záležitosti jiných lidí. Protože drbům je opravdu těžké odolat.
Někteří vědci nyní soudí, že nás tolik láká šířit pomluvy, protože to máme zakódováno přímo v genech. Drby a klevety nám pomáhají, tvrdí vědci. A možná dokonce mají zajistit, že my a naši potomci přežijeme.
Jak vás nejspíš napadlo, genetické vysvětlení sklonu člověka pomlouvat pochází z hlav evolučních psychologů, kteří vysvětlují lidské chování z hlediska výhod pro přežití jedince a druhu. Základní teorie - jako ostatně většina evolučních teorií - vychází z opic. Naši předkové primáti utužovali vztahy v rámci své malé společenské skupiny prostřednictvím namlouvacích a hierarchických rituálů, říká psycholog Robin Dunbar, autor studie "Namlouvání, pomlouvání a evoluce jazyka".
Téměř dvacet procent dne tráví opičí rod tím, že sedí společně a probírá si kožichy. Jenže lidské rody jsou větší, a tak udržet kontakt se stovkami a více soukmenovců prostřednictvím drbání kožíšků by zabralo moc času. A tak se objevil problém: jak udržet klan pohromadě s co nejmenším vynaloženým úsilím? Prostřednictvím klevet a pomluv, odpovídá Dunbar. Drby jsou prostě současným prostředkem, jak udržet pořádek ve větších skupinách. S jejich pomocí můžeme udržet kontakt s několika lidmi najednou, promítnout vlastní práci do větší skupiny, mít spojení s tím, kdo je zrovna u moci, a korigovat své perspektivy ve společenských záležitostech. Tohle všechno je v moderní džungli stejně důležité, jako vědět, kde visí nejbližší trs banánů.
Když evoluční psychologové posuzují rozhovory, jaké vedou Jean Benettové po celém světě, vyčtou z nich toto: Dva primáti si potvrzují vzájemnou loajalitu a vyměňují si informace zásadního druhu. A navíc ještě odreagují stres působený nadřízenou. Pomluvením své šéfové si vytvářejí užší společenskou vazbu a psychologové tvrdí, že lidé s těsnými společenskými styky žijí delší a zdravější život. Nejenže jsou méně náchylní k depresím, ale je také menší pravděpodobnost, že je postihne srdeční choroba, uvádí studie, kterou zveřejnili harvardští vědci v roce 1996 v červencovém čísle Journal of Epidemiology and Community Health.
Ovšem takové pomluvy mají i opačnou stránku. Zatímco na jedné straně mohou společenské vazby utužit, na straně druhé mohou pomlouvajícímu značně uškodit, a ani není nutné, aby se pomlouvaný objekt dozvěděl, co o něm šíří. Důsledkem nemírných klevet může být zjištění společnosti, že pomlouvající osoba je cynická, nepřátelsky naladěná a zaslouží si izolaci. Je tedy možné, že by evoluční proces měl i negativní vedlejší stránky?
Ovšemže ano, odpovídají evoluční psychologové. Příroda nám jednoduše dává strategie, jak přežít. Ale už nám neříká, jak s nimi máme nakládat. "Jakmile jednou tyto společenské dovednosti máte, je jen kratičká cesta od pozitivního k negativnímu," říká psycholog Dunbar.
