Jsem komediant

- Anabáze Petra Nárožného od stavebního inženýra přes populárního konferenciéra až k respektovanému herci pražského Činoherního klubu je dostatečně známa. O jeho cestě rozhodlo, když ho víceméně sérií náhod přijali do Semaforu. "Do té doby jsem to bral jako příjemné zpestření a byl jsem přesvědčený, že se k inženýrství zase vrátím. A nebylo mně to proti mysli. Tehdy za mnou přišel režisér Ján Roháč, kterého jsem si velice vážil, a řekl - vzdejte to u Rangers, vy byste měl hrát divadlo. Protože jsem mu opravdu hodně věřil, řekl jsem si, že se ke své původní profesi už nevrátím. A neměl jsem důvod toho litovat.

Moliérova Lakomce hrajete tak zběsile, že se divák o vás až bojí. Co to s vámi dělá - takhle se vydat? Nebo ovládáte nějaký grif a jenom se zdá, že hrajete jako o život?
Ne, většinou tak hraju. Nevytahuju se, jinak hrát divadlo neumím. Ale nevím, jak dlouho mi to vydrží, jestli mě nezradí fyzická kondice. Možná je to trošku dědictví ze Semaforu. Protože nejsem profesionálně školený člověk, musel jsem si to najít sám, a tak jsem si vytvořil trošku zběsilejší parketu proti klidnější Šimkově. Hraní mě vždycky stálo dost sil, hrajete-li zběsilce, nemůžete si povolit. Pokud povolíte, hrozí, že z toho nic nezbude. Elán a nasazení jsem si přinesl i do Činoherního klubu. Moc nemiluju divadla, kde se herci objeví na jevišti a už vidíte, jak si očima hledají židli. Mám rád razantnější hraní.

Jak ale hrát razantně a jakoby o život, když člověk přijde do divadla utahaný a není ve formě?
Kdo je na jevišti jako doma, potvrdí, že je to magický prostor. Těžko se to dá popsat slovy - v dobrém představení to prostě začne fungovat. Nemám rád všechna ta mystická učení, kterými jsou zaplavena knihkupectví, ale kdybych se měl vyjádřit jazykem českých mystiků, řekl bych, že mezi jevištěm a hledištěm dojde k jakémusi vyzařování, pnutí. Asi není náhoda, že vás na jevišti opravdu přestane bolet zub. A je tu ještě jeden paradoxní efekt. Po namáhavém divadelním výkonu, kdy hodně mluvíte a hodně se pohybujete, se vysprchujete a převléknete do civilu, a jste kupodivu odpočatí. Herec není po představení k smrti unavený, to je lež jako věž, funguje to právě obráceně. Nejsmutnější pohled na hereckou šatnu je tak kolem sedmé. Kdyby diváci šatnu viděli, vrátili by lístky a šli domů, protože by nevěřili, že tihle lidé, kteří by potřebovali minimálně na čtrnáct dní do lázní, je mají za půl hodiny pobavit.

Vadí vám, že se o hercích někdy mluví jako o komediantech?
Já jsem komediant! Nikdy bych se za to nestyděl. Mám odpor k tomu dělat z této branže nějaké zvláštní intelektuálno, noblesno, poetično, tajemno... Jakýsi chytrý pán vymyslel, že bychom měli brát vážně svou práci, ale ne sami sebe.

Myslíte si, že se herci mají zapojovat do různých kampaní, vstupovat do politiky, někoho podporovat, někoho ne?
Tuhle věc si každý známý člověk musí zvážit. Ovšem obecně se dá říct, že když se může ze své lásky ke komunistům nebo k ODS vyznat kominík, proč by to samé nemohl udělat herec? Samozřejmě musí počítat s tím, že může přijít o část lidí, kteří ho mají rádi. Řeknou si - podívej, mámo, jaký se z něho vyklubal pravicový parchant! To všechno musí člověk zvážit. A pak - z historie víme, jak některá rozhodnutí kumštýřů k někomu se přidat dopadla. Báječní lidé a oslniví spisovatelé, malíři nebo herci v politice někdy příšerným způsobem selhali a posloužili hrozným věcem. On totiž kumšt vyžaduje mít v duši i pokojíček pro naivitu. Jinak byste si těžko večer oblékl kostým a šel na jeviště přesvědčovat lidi, že vy, Petr Nárožný, jste hajný Jíra. Ovšem právě naivita vás někdy může v politice šeredně zmást.

Čím to, že za první republiky většina umělců tíhla k levici, kdežto dneska jsou spíš pravicoví?
Myslím, že poměr lidí, kteří uvnitř mají víc pravicového, nebo víc levicového se moc nemění. Ona levice často bývá o něco hlučnější. A poválečné dějiny jsou jednou velkou oslavou levice. Myslím, že dnes mnozí kumštýři přišli na to, že není štěstím, když se sice stát o vás stará, ale zároveň vám do všeho kecá. A dokázali vychutnat svobodu. V kumštu se člověk prostě musí umět postarat sám o sebe a někdy to může být dost těžké. Když se malíř rozhodne, že bude dělat jenom umění a nikdy se nesníží třeba k propagační grafice, protože jí hluboce opovrhuje, musí počítat i s tím, že za celý svůj život neprodá třeba ani jeden obraz a nevydělá ani korunu.

Co říkáte názoru, že míchat umění s takzvanými kšefty se nevyplácí?
To je subtilní problém. Pro herce, který má trvalé angažmá, je hlavní těžiště práce v divadle. A pak dostane nabídku zahrát si báječnou roli v televizní komedii. A já se ptám - je to kšeft? Nevím, jestli Uspořená libra byla pro Jana Wericha kšeft. Nevím, jestli někdo natočil něco lepšího, nádhernějšího na tak malé ploše, co udělalo a ještě udělá radost milionům lidí. Proč by tohle měl být kšeft? Co když herec, který to umí jako třeba Marek Eben, brilantně spíkruje televizní přenos? Kdo jiný by to měl dělat než povolaný člověk. Ano, za jeden večer se dá vydělat co za půl roku práce v divadle. Jenže na jevišti vás vidí dvě stě lidí a v televizi čtyři miliony.

Vy asi nepatříte k lidem, který jsou zklamaní ze změny, co se tu udála. Ale přece jen - nepředstavoval jste si to jinak?
Spousta věcí se udála úplně jinak, než jsem si představoval, a přinesla mi řadu zklamání. Ale musím říct, že devadesát devět procent věcí jsem si alespoň uměl vysvětlit, pochopit je a třeba si i říct, že jinak to být nemohlo. Kdo něco ví o poválečném Německu, kdo se zajímal, jak probíhá přeměna totalitního systému na demokratický, chápe, jak je to všechno těžké. A zvlášť po padesáti letech, protože totalitu jsme tu měli od března 1939. Za tak dlouhou dobu se všechno pokřiví, zohýbá, nic není normální.
Nicméně zklamaný jsem například z toho, že pro spoustu lidí některé hodnoty vůbec hodnotami nejsou. Třeba jsem si myslel, že lidé oželí dražší benzin, když se na druhé straně na trhu objeví spousta knih. Že snesou vzrůst kriminality, což jistě není nic příjemného, ale je to cena za to, že všichni jsou svobodnější. Pak jsem ale zjistil, že velké části našeho lidu je to úplně jedno. Daleko víc je zajímá, že měli mrazák se čtyřmi půlkami prasete a že se leccos dalo ukrást. Pardon - opatřit.

Nebyl jste trochu naivní?
Asi ano. Ale opravdu smutný jsem z jedné věci - vím, že se nedožiju toho, aby peníze měli správní lidé. Bude to trvat třicet čtyřicet let, než se to přerozdělí; když ovšem pánbu dá téhle zemi klid a všechno půjde normálně, bez katastrof.
Samozřejmě vím, že v Americe jsou taky mafiáni, co mají peníze, ale mají je i znamenití chirurgové, profesoři, skvělí architekti a poctiví podnikatelé. U nás je to ta první vlna a ta je prostě taková a byla taková vždycky a všude. Svými dědečky se nikde ta třetí generace nechlubí. Oni už vystudovali na Sorbonně, nepijí whisky z lahve, kupují si obrazy a chodí na výstavy. A my je obdivujeme, jak jsou kultivovaní. Ale o dědečkovi, který byl dvakrát zavřený a měl bordel někde v Mexiku, než vydělal svůj první milion, se nemluví.

Myslíte si, že existuje jeden svět nebo dva - mužský a ženský?
To je záludná otázka. Ženské asi myslí jinak. A zaplaťpánbu za to. Asi by nám byly protivné, kdyby myslely jako my. Kdyby si osedlaly tu přísnou chlapskou logiku. Ony jsou víc rozmarné, což nás občas strašně obtěžuje, až lezeme po zdi, ale zase jim třeba báječně funguje intuice. Ženu seznámíte s nějakým člověkem a ona řekne - to je nepříjemný chlap, ten ti ublíží, okrade tě. Viděla ho pět minut a vy ho znáte rok a tvrdíte, že vás nikdy neokradl. A on to udělá. Nevím, kde se ta schopnost v ženách bere, my muži ji nemáme. Sázíme na rozum, ale ženská intuice ho často přetrumfne.

Jsou podle vás ženy citlivější než muži?
Obecně asi ne, i když to tak vypadá. Ale dovedou být velmi tvrdé a v některých oblastech daleko tvrdší než muži. Dokonce jsem přesvědčený, že jsou lépe přizpůsobené životu a že vydrží daleko víc než my. Lépe snášejí stres a dokážou přežít věci, které by každého chlapa utýraly. Třeba vychovávat malé děti. V něčem jsou i pokornější. My chceme dělat velké věci. Žena chápe, že dobýt severní pól je důležité. Že manžel si musí namáčet doma nohy do slané vody, protože příští rok přeplave La Manche. Koupí mu sůl  a nasype ji do vany, aby mohl trénovat, ale zároveň ví, že se dětem musí umýt zadek, dát jim teplé jídlo a čepici, protože jinak onemocní. A pak v noci spí na půl ucha a chodí si na dítě sáhnout, zatímco budoucí pokořitel La Manche si spokojeně spí.

Napadlo vás někdy, že by nebylo špatné být ženou?
Když jsem byl v rozvernější náladě, říkal jsem, že být krásná a chytrá ženská, do smrti bych nedělal.

Čím na vás nejvíc neznámá žena zapůsobí?
Primárně muže zaujme krása. Ne nadarmo ženy říkají - co je mně platné, že umím šest řečí, když mám blbé nohy. To první je krása a to druhé, že si s takovou ženou chcete povídat. Dialog je v moderní společnosti klíč ke všemu dalšímu. Už to není tak, že někde před jeskyní chytil muž ženu za dlouhé vlasy a bez řečí ji někam odvlekl. Musí se konverzovat a při tom rychle poznáte, jestli krása není spojena s tupostí, s něčím nepříjemným; pak hned povadne. Naopak je-li žena přirozená, bystrá, má ráda legraci nebo jenom dokáže být příjemná ve společnosti, stává se krásnější, i když na první pohled zase tak pohledná nebyla. Ale co si budeme povídat, ideální je, když se krása snoubí s inteligencí.

Co říkáte tomu, že v jistém věku začnou někteří muži vyhledávat i o hodně mladší partnerky?
To se pánům stává. Vznikají klasická druhá manželství, když v tom prvním dojde, jak říkají sexuologové, k degradaci sexu. Miloš Kopecký tvrdil, že po třiceti letech vztahu už jsou manželé vlastně bratr se sestrou. Abych byl přesný, on říkal po týdnu. Říkal i jiné zajímavé věci. Na otázky - O čem si s tou mladou holkou povídáš, odpovídal - Na povídání mám chytré mužské. I tady samozřejmě platí, že proti gustu žádný dišputát.
Za sebe musím říct, že si nedovedu představit, že bych kvůli bystré, inteligentní, nádherné a mladé ženě opustil svou ženu, svou rodinu. Ne, že by se mně nelíbila a že by mě nenapadlo tisíc krásných věcí. Napadlo, a dovedl bych si vysnít celou řadu nádherných situací. Ale zůstalo by u toho. Držím se osvědčeného - když chce pánbu udělat z chlapa blázna, dá mu mladou ženu.

A jaké máte ještě ambice?
Ambice nemám. Když se člověke dostane do let a je trochu normální, asi se uskromní. Já jsem miloval Josefa Bláhu, obrovského a báječného divadelního hráče. Jednou mi řekl - Je blbost přistupovat ke každé věci, že jako děláš obrovské umění. My bychom měli umět dělat dobře svoje řemeslo. A někdy se stane, že je to tak dobře napsané a že přijde dobrý režisér a že se sejde konstelace lidí a najednou se zrodí mimořádná věc, která osloví služku i univerzitního profesora. A je to krásné a srozumitelné a dokonce je to umění. Ale na začátku musí být úmysl udělat dobrou věc. Ne představa, že teď uděláme velké umění.