Reklama

Herec je v podstatě námezdní síla, říká Josef Dvořák

Josef Dvořák (74) za pár dní oslaví půlkulatiny, ale zážitky z natáčení legendárních seriálů si pamatuje, jako by to bylo včera. Radost mu dělají vnučky, které se samy od sebe naučily monology jeho oblíbených postav, a na koncert ptačího chóru by se s manželkou nejraději každý večer na chalupě oblékl do gala.

Josef Dvořák | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Původně jste se vyučil řemeslu, stejně jako řada vašich dalších populárních kolegů. Kde se vzal první impuls stát se hercem?
Jako kluk jsem nesmírně miloval biograf, zejména grotesky, které mě nakonec k herectví přivedly. Chtěl jsem být jejich součástí nejen v kinosále, ale i na filmovém plátně. Rodiče mojí touze příliš nepřáli, ale asi byla příliš silná na to, aby se nenaplnila.

Fotogalerie

Vaší profesní doménou je komedie a humor, potřebujete si od něj někdy odpočinout? Jak to děláte?
Paradoxně si od hraní odpočinu nejlépe tak, že se věnuji své největší vášni, kterou je právě divadlo. Užívám si ho i coby divák nebo čtenář, a hodně o něm přemýšlím. Neumím prostě z divadla vystoupit, i když jsem mimo jeviště. Promítám do něj absolutně všechno, zdánlivě banální každodenní život je pro mě často cenný materiál, ze kterého pak v divadle čerpám inspiraci, stavím na něm.

Co se vám vybaví, když se řekne Svatopluk Kuřátko?
Úžasná nabídka! Můj první opravdu velký seriál jménem Rozpaky kuchaře Svatopluka, ve kterém jsem měl hrát hlavní roli. Už jen režisérsko – scénaristický tandem František Filip a Jaroslav Dietl byl pro mě známkou toho, že nelze odmítnout. Ještě ten den jsem dostal třináct knih scénářů, které jsem měl do odpoledne přečíst! I to samotné listování v nich mě moc bavilo.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Reklama

Jak jste se připravoval na tak velkou roli?
Byla to pro mě obrovská zkušenost, úplné novum. Nebyl jsem do té doby zvyklý učit se tolik textu. Vypracoval jsem si takový výukový plán, podle kterého jsem se učil dvakrát denně vždy tři dny dopředu, což se mi osvědčilo i pro mé budoucí role. Svatoplukovi jsem se věnoval jak to šlo, dokonce i brzy ráno, což je pro mne, notorického spáče, něco nevídaného. Přijít na plac nepřipravený bylo pro mě prostě nemyslitelné.

Diváci rozhodovali o pokračování děje hlasováním. Jak jste tuhle novou seriálovou polohu vnímal vy?
Když jsem přijal nabídku na roli kuchaře Svatopluka, nějak jsem tuhle skutečnost o hlasování diváků nevnímal. Pak jsem ale zíral s otevřenou pusou, jak komplikované to vlastně bylo. Hlasování přesně změřit nešlo, televize to pak třeba řešila výjezdem živých kamer na pražské sídliště, kde obyvatelé rozsvěceli a zhasínali světla v oknech, což byla jakási náhradní hlasovací signalizace, taková optická úlitba záměru. Ale ve finále šlo o zábavu, o vtažení diváků do děje, přesnost nebyla podle mě vůbec důležitá.

Ovlivnila hlavní role v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka nějak váš vztah k vaření?
Zpětně si uvědomuji, jakou příležitost jsem propásl! Ve své roli jsem vařil vedle šéfkuchařských hvězd, které se sjely ze svých zahraničních angažmá v Osace či Montrealu. A já s nimi pauzy mezi scénami spíš proklábosil, než abych se od nich naučil nějakou gurmánskou vychytávku, kterou bych mohl třeba později pohostit nějakou společnost u nás doma. Dal bych si za to dnes pohlavek!

Vaším prvním seriálem byl Pan Tau a zatím poslední, který jste natočil, jsou Doktoři z Počátků. Dělí je téměř padesát let. Jak se pro vás změnila seriálová tvorba ve smyslu práce tehdy a dnes?
Pro mě byl nástup do Doktorů z Počátků vůbec zajímavý, předtím jsem už delší dobu v seriálech moc nehrál, takže jsem z toho měl jak se říká propocenou košili. Filmový a televizní herec musí být před kamerou denně stejně jako ten divadelní na jevišti, velké pauzy téhle profesi nesvědčí, ostatně jako asi málokteré. Nicméně, daleko horší pro mě je současné seriálové tempo, penzum textu, které je nutné za jeden natáčecí den natočit, je obrovské. V dobách Pana Tau nebo kuchaře Svatopluka byla herecká nálož sotva třetinová, na všechno bylo víc času.

Josef Dvořák
Josef Dvořák
Josef Dvořák

Maxipes Fík k vám patří stejně neodmyslitelně jako nejrůznější vodníci. Využil jste jeho typický hlas někdy k pobavení svých dětí a vnoučat?
Tehdy jsme vůbec netušili, že vzniká něco tak ikonického. Maxipsem Fíkem jsme se úžasně bavili, třeba když mi pan režisér Bedřich nebo hudebník Petr Skoumal museli při natáčení pomáhat naštěkat psí smečku. Jsem milovník drobností, vtipných detailů... když jsem tyhle dva viděl vedle sebe štěkat do mikrofonu, byl to pro mě okamžik k nezaplacení. Spíš než já mě Maxipsem pobavila zrovna nedávno moje vnučka Marjánka, která si sama vybrala a s paní učitelkou nacvičila jeden Fíkův monolog. Další vnučka Anežka mě zase potěšila monologem Hrabalova Pepína, který se naučila pro jakousi soutěž.

Odmítl jste někdy roli a později toho litoval? A naopak, přijal jste někdy roli, které jste později litoval?
Zažil jsem obojí, ale nevím, co je větší chyba. Horší bude asi roli odmítnout. Představa veřejnosti, že si my, herci, role vybíráme, je dost mylná. Ten, kdo role nabízí, je o nich přesvědčený, a odmítnutí vlastně tak nějak znamená, že vy jeho přesvědčení nesdílíte. Herec je v podstatě námezdní síla, odmítání a vybírání si se v budoucnosti nemusí pak vyplatit.

Josef Dvořák

Se svými divadelními představeními hodně jezdíte po republice. Stále vás to baví?
Baví, a moc. Neumím si představit, že bych přestal. Představení S pydlou v zádech hrajeme dokonce už čtyřicet let, což už samo o sobě je zázrak. Další kus Divotvorný hrnec / Čochtan vypravuje bude bohužel na konci letošního roku končit, poplatky za autorská práva jsou tak vysoké, že bychom museli hodně zvedat vstupné, což dělat nechceme

Za pár dní oslavíte pětasedmdesáté narozeniny. Na co se nejvíc těšíte ?
Těším se, že ty oslavy budou brzy za námi. Máme s manželkou narozeniny den po sobě, a vlastně jim žádnou váhu nepřikládáme. Je to pro nás pouhá číslice. Bereme věci jak přicházejí, a těšíme se z přítomnosti skvělých lidí v našich životech, ať už je to rodina, přátelé v Praze i na naší milované chalupě. Tam máme navíc každý večer bezplatný koncert, dechberoucí ptačí chór, kterému vévodí kos – předzpěvovač. Často si říkáme, zda se nemáme obléknout večer pro tu nádheru do gala. Takže narozeniny, to se dá zvládnout, to nic není. Ale tenhle koncert bych přál každému. A když už jsme u těch radostí, tu mi dělá také moje srdeční záležitost, fotbalová Bohemka.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

20 příspěvků v diskusi

Další z rubriky Společnost

Reklama