Vy jste včera oslavila narozeniny. Hodně žen, když přicházejí další kulatiny, tak mají pocit, že se s tím něco změní, jak je zpětně hodnotíte?
Adolescent, puberta, dospívám.
Vzpomenete si třeba na oslavu svých dvacetin?
Já moc narozeniny neslavím, musím se vždy zamyslet, kolik že mi je, přísahám bohu, že to ani nijak nevnímám. Když přijde ten den, tak přicházejí zprávy a lidi mi blahopřejí a já zjistím, že mám narozeniny. Ale dvacetiny, to byly asi jedny z mála narozenin, které jsem slavila, bylo to tenkrát na fakultě a bylo to veliké. Své čtyřicátiny oslavím s rodinou.
Co jste si přála?
Mnoho lidí se mě ptalo, co bych si přála k narozeninám a já toho využiji tímto způsobem, protože já nic nepotřebuji. Já budu šťastná, když budeme zdraví a šťastní, a to mi úplně stačí. Proto budu ráda, když každý pošle nějaké peníze na UNICEF a tím podpoří dětičky. Já jsem v dětství byla vychovávána k velkému sociálnímu cítění. U nás se bralo automaticky pomoci někomu, kdo to potřebuje.
Jitka Čvančarová a Petr Čadek na filmovém festivalu v Karlových Varech (30. června 2017)
Vy jste zároveň i velvyslankyní UNICEF, proč právě tato organizace?
Když jsem jela do Mali v západní Africe, jedné z nejchudších zemí na světě, tak jsem tam poznala, jak UNICEF pracuje. Vždy, než někoho podpořím a než někam vložím svoji energii a svůj život, musím mít jistotu, že se tam pracuje srdcově, poctivě, naprosto zapáleně. Ředitelka Pavla Gomba je prostě úžasná a ta cesta do Mali nebyla jednoduchá. Je to velmi emotivní, ale člověk si nesmí nějak sednout na zadek z toho, co vidí, musí se zvednout a pomoct, to je důležité, nehroutit se, nelitovat se a začít něco dělat, to je jediný způsob, jak se dá pomoci.
Chystáte se ještě někdy, že byste tam jela?
Já jsem ještě podnikla podobnou cestu do Bhútánu. Určitě se někam chystám, můžete načíst spoustu informací, ale osobní zkušenost je nezaměnitelná. Tady v tom blahobytu, kde žijeme, by bylo dobré více cestovat. Tak by člověk více poznal, jak se lidé mají obtížně, jak těžce žijí.
Jitka Čvančarová a její dcera Elena Emilie
Promítá se to u vás i ve výchově dcery?
Nevím, jestli je správné slovo výchova, já si myslím, že ji inspirujeme v tom, jak žijeme my, jak se chováme k přírodě, jak pomáháme ostatním. Když si čistíme zuby, nenecháváme zbytečně téct vodu, protože na druhém konci světa umírají děti, které se nemají kde napít. Dávám i pozor, aby Elenka, když má narozeniny, dostala jeden dárek a ne deset.
Jak myslíte, že se srovná dcera s příchodem nového sourozence, nemáte strach, že bude třeba žárlit?
Ona si i napsala Ježíšovi, aby přišlo nějaké miminko. Doufám, že se na mě nebude zlobit, že jsem to prozradila, ale strašně se těší, je to taková pečovatelka. Je už velká, je jí šest let, takže vůbec nemám nějakou pochybnost.
