Ředitel Evropské obchodní akademie v Děčíně Jiří Petrášek je synem českého...

Ředitel Evropské obchodní akademie v Děčíně Jiří Petrášek je synem českého herce Jana Wericha. | foto: Karel Pešek, MAFRA

O svém pravém původu jsem se dozvěděl ve 24 letech, říká Werichův syn

  • 80
Jiří Petrášek (59) se až ve čtyřiadvaceti letech dozvěděl, že jeho pravým otcem je Jan Werich (†75). Díky zjištění svého pravého původu se mu velmi změnil život a konečně našel odpovědi na některé otázky. Po otci totiž zdědil nejen vizáž, ale i chuť hrát a bavit lidi.

Prozraďte, čím se vlastně zabýváte?
Jsem ředitelem Evropské obchodní akademie v Děčíně, kde žiju spokojeně v malém domku u lesa v malé vesničce, která se jmenuje Malšovice. Je to trochu z ruky, pokud jezdím do Prahy, takže pořád brousím dálnici D8. Spoustu zájmů mám totiž v Praze. Učím zde i na dvou fakultách a přednáším marketing a management. Mám tři vysoké školy, z nichž ani jedna není umělecky zaměřená. A to i přesto, že jsem si něco takového jako chlapec přál studovat. Nicméně maminka mi to nechtěla dovolit, protože herci jsou prý samá lehká děva. Takže jsem na DAMU nemohl. Vystudoval jsem původně Vysokou školu ekonomickou.

Máte děti a vnoučata?
Mám dvě děti. Syn pracuje jako řídící letového provozu a dcera pracuje na ministerstvu pro místní rozvoj. Oba po vysoké škole zůstali v Praze, zatímco já jsem odešel. Manželka je inženýrkou ekonomie a učí účetnictví. Poznali jsme se na fakultě na vysoké škole. Byla to taková školní láska a bylo to ještě předtím, než jsem se dozvěděl pravou identitu svých rodičů. Jinak mám dvě vnučky od dcery. Šestiletou a tříletou. Holky jsou ještě malé, ale je s nimi velká legrace. Pochopil jsem, v čem tkví výhoda vnoučat. Můžete si s nimi pohrát a pak je vrátit. To u vlastních dětí nešlo. Dědečkovské povinnosti si tedy užívám velice.

Jiří Petrášek

Je ředitelem Evropské obchodní akademie a vysokoškolským pedagogem. Dále je hercem, dabérem a moderátorem. Vyrůstal jako adoptovaný syn v rodině manželů Petráškových. Je nemanželským synem české herecké legendy Jana Wericha.

Jaká byla vaše reakce, když jste se dozvěděl, že byste měl být synem Jana Wericha?
Já jsem byl velmi překvapen. A když se mě na to lidé pak ptali, tak jsem i mlžil, abych nemusel být středem pozornosti. Pak jsem si ale řekl, že by se člověk neměl stydět za to, že je něčí syn. Trochu jsem pak i pochopil, kde se ve mně berou takové ty herecké vlohy. Rád jsem ze sebe dělal komedianta a psal jsem. Navíc mám rád humor. K moudrosti Wericha jsem ale ještě nedošel.

Nastala ve vašem životě nějaká razantní změna poté, co jste zjistil pravdu?
Můj život se markantně změnil ve chvíli, kdy se o mém původu dozvěděla veřejnost a média. Začaly televizní pořady, televizní seriály a zájmy o rozhovory. Stal jsem se moderátorem. V současné době nejraději moderuji. Pracuji v rozhlase jako moderátor a kromě toho moderuji i různé společenské akce. Mimo jiné se věnuji ještě představení Ona a on aneb potkala jsem Wericha a to dělám s bývalou televizní hlasatelkou Marií Tomsovou. Vždycky si pozveme nějakého zpěváka nebo zpěvačku. Jezdíme spolu po republice. Spolupracuji i s Vladimírem Hronem. Máme v plánu společný pořad Život je jen náhoda.

Zbývá vám vůbec čas na odpočinek a zábavu?
Den normálního člověka má 24 hodin. Můj má tak 36 až 38 a z toho většinou 24 prospím, takže pak vše v klidu zvládám. Je pravda, že jsem zvyklý zvládat vše na sto procent, což někdy může být namáhavé, ale já si taky někdy odskočím třeba do lázní, kde si odpočinu. Teď jsem byl nedávno týden v Třeboni. Relaxovat umím. Mám dva koníčky. První jsou zvířata, chovám gekony, agamy a čistokrevné džungarské křečíky. A druhým koníčkem jsou filmy. Jsem obrovským fandou Tolkiena a Pána prstenů. Čili mám třeba obrovskou sbírku základních šachových figurek. Mám to rozložené v ložnici a pomalu s těmi figurkami i spím. Jsem jinak člověk od přírody líný.

Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že byste si nechal narůst vousy jako váš biologický otec?
Často mi to říkala Květa Fialová. Říkala: „Kocoure, nech si narůst vousy, ať vypadáš jako táta“. Ale potíž je v tom, že já vousy nenosím, protože je nesnáším. Já bych se udrbal, kdybych je měl. Dokonce jsem s jedním časopisem řešil, že si vousy nechám narůst a nechám se tam vyfotit. To jsem ale nakonec vzdal, protože bych to nevydržel.

Jiří je svému otci velmi podobný. Kdyby si nechal narůst vousy, byl by to celý Jan Werich.

Kdy jste se o svém původu dozvěděl oficiálně poprvé?
Řekla mi o tom moje adoptivní maminka a bylo to v mých čtyřiadvaceti letech. První rok svého života jsem se prý dokonce jmenoval Jan a pak mě moji úžasní adoptivní rodiče Petráškovi přejmenovali na Jiřího.

Byl to šok?
Nebyl. Já jsem totiž stejně cosi tušil. Bydlel jsem na malé vesnici a moje maminka se sem tam svěřila nějaké své kamarádce a ta tu informaci poslala dál. Ale ke mně se to úplně nedostalo a nikdo mi to neřekl. Jediný, kdo to prý věděl z rodiny, byl můj švagr. Tomu to máma řekla, když jsem se ženil. Možná proto, kdyby se něco stalo, nechtěla si to vzít do hrobu. Můj adoptivní otec už totiž nežil.

Setkal jste se někdy s biologickou matkou?
Nesetkal. A teď už nežije. Nechci o tom mluvit, protože za svoji maminku považuji paní Miluši Petráškovou, která mě vychovala.

Jak reagovala na zprávu o vašem původu vaše manželka?
Všelijak. Teď ji to trápí v tom smyslu, že jsem se jakoby rozpoltil. Že už nejsem jen ten solidní ředitel obchodní akademie. Už na prknech, co znamenají svět, ze sebe dělám občas šaška. Ona svět showbyznysu moc nemusí.

Setkal jste se s některými dalšími členy z rodiny Jana Wericha?
Nesetkal. Rád bych, aby si lidé uvědomili, že mi nejde o žádné dědictví a majetek. Nic jsem si nikdy nenárokoval. Jinak si myslím, že mám někde po světě možná ještě sourozence. Vypráví se, že v tomto smyslu byl otec člověkem velmi veselým.

Nechal jste si udělat DNA testy, abyste měl jistotu, že jste Werichův syn?
Nenechal. Myslím si, že to totiž pro svůj život vůbec nepotřebuji. Vlastně mi je to celkem úplně jedno. Dělám svou práci a jsem spokojený. Já jsem si tuto informaci nevymyslel, asi je to z mnoha okolností jasné a dělat to nechci. Nepotřebuji si nic dokazovat.

Máte nějaké sny a plány?
Jednou bych si chtěl v pohádce zahrát krále. Líbila by se mi podobná postava, jakou měl táta třeba v pohádce Byl jednou jeden král nebo Císařův pekař. Třeba si jednou někdo vzpomene, že by jednoho stárnoucího človíčka mohl obsadit do role krále.

Máte teď rozdělaný nějaký projekt?
Dokončuji sbírku básní Půlnoční tramvaj. Dopsal jsem jednu divadelní hru, ale nic konkrétního teď nemám. Umělecká činnost pro mne totiž znamená doplnění kantořiny. Ona je i ta kantořina vlastně svým způsobem kus herectví. Mám to tak rozdělené, že si u kantořiny odpočinu od umělecké činnosti a obráceně.

Setkal jste se s nějakou negativní reakcí s ohledem na toto téma?
Mnohokrát. Dokonce jsem dostal i šílené e-maily. Psali mi, že mi jde jen o navrácení vily Jana Wericha na Kampě. A to je nesmysl, protože vila ani Werichovi nikdy nepatřila. Mám obrovskou radost, že se ta vila rekonstruuje a Praha se o ni stará. Já si dovedu představit, že bych mohl třeba jednou v bačkorách jako starý člověk ve vile provádět. Lidé mi píší, že chci jen majetek a požadují po mně testy DNA. Ale jde to úplně mimo mě. Ať si myslí, kdo chce, co chce. Já žiju poctivý život, vím své a jsem šťasten.

Poznávají vás lidé na ulici?
Ano. Lidé se mě ptají na fotografie a podpis, tak už jsem si nechal udělat podpisové karty. Manželka z toho radost nemá, ale já jsem rád, že mají lidé takové reakce. Jsou spíš milí než protivní a je to příjemné.

Jiří Petrášek se svou manželkou

Objevuje se po medializaci vašeho původu více pracovních nabídek?
Jistě. To vypuklo hned. Pozvánky do nejrůznějších televizních pořadů a další.

Cestujete?
Hrozně rád. Nejsem ale objevitelský typ. Jsem typ takzvaného štamgasta. Když se mi někde líbí a poznám tam lidi, hrozně rád se tam vracím. Na Silvestra jezdíme stále na stejné místo. V tom máme ale trošičku spor s mojí ženou. Ona je totiž objevitelka a každý rok chce jezdit na jiná místa. Většinou ale jako v každé rodině zvítězí manželka, takže pak objevuji s ní a podřídím se.

Pouštíte si někdy věci, ve kterých figuroval pan Werich?
Určitě. Já říkám, že kdybych ho potkal za živa, podal bych mu ruku a řekl mu: Táto, pojď, zahrajeme si spolu v nějakém filmu. Ty jsi špičkový herec, já jsem mizerný herec. To znamená padesátiprocentní úspěšnost a kdo to dneska má.

Co vám vaše medializace vzala a co dala?
Vzalo mi to soukromí. Neříkám, že jsem nějaká celebrita, to si o sobě ani nemyslím, ale lidé mě poznávají a není to takové jako dřív. Sledují mě. Ale neměnil bych. Mám jednu výhodu. Miluji život a život miluje mě. Život mi bere, ale také mi dává.

Máte nějaký citát, kterým se řídíte?
Mám jeden svůj: Úsměv nikdy netrvá věčně, ale radost z něho v duši dlouho přetrvává. Takže se usmívejme a buďme šťastní.