Avšak i díky své zarputilosti Krejčík na Kavčích horách připravuje dokument o tzv. restaurační budově Národního divadla, která se počátkem 90. let ocitla v rukách řádu sv. Voršily.
Před deseti roky se osudy této budovy probíraly na titulních stranách novin. Dnes ta záležitost, byť neuzavřená a opředená podivnostmi, žurnalisty již nezajímá. Jiřího Krejčíka ano.
Říše loutek
Pan režisér žádá, zda bychom nemohli vyjet ke Strahovskému klášteru, kde se zraku nabídne panoráma hlavního města. Krejčík ten pohled miluje. Dosedneme a řeč stočíme od dokončovaného dokumentu k prvním krokům, v nichž se projevovala Krejčíkova potřeba inscenovat.
"Dostal jsem loutkové divadlo. Pořádal jsem domácí představení. A sám jsem byl nadšeným divákem divadla Říše loutek. Později jsem se dostal k tomu, že jsem loutkohercům mohl pomáhat. A když mi tam časem bylo umožněno tahat za provázky a vodit loutku, zažíval jsem ohromnou slast."
|
Odkud jsem |
|
Narodil jsem se 26. května 1918 v Praze. Jsem křtěný Vltavou - na svět jsem přišel v Podolí, žili jsme na nábřeží, naproti dnešnímu Mánesu, ale tehdy tam stály Šídlovy mlýny. Byl jsem možná vůbec prvním chodcem, který přešel Jiráskův most - jako kluk jsem se totiž na něj vypravil při jeho dokončování, ještě před oficiálním otevřením. |
Nevlastní otec, psychiatr, Jiřího poučil a ten se před výzvami pracovního úřadu uchýlil do bohnické léčebny, kde předstíral sklony k sebevraždě. Byl umístěn mezi schizofreniky. Když však simulant viděl jejich projevy a zacházení s nemocnými, velice si přál, aby maminka podepsala reverz, jenž by ho z Bohnic vysvobodil.
Matka ze strachu o syna prohlásila, že by v léčebně měl přečkat do konce války. Nakonec reverz podepsala. Jiří potom po kapsách nosil dva papíry: první byl "na hlavu", druhý potvrzením, že je v protektorátu nepostradatelný, neboť pracuje na filmu Elektřina ve službách lidstva.
To již skutečně získával filmové zakázky. V roce 1945 se stal režisérem Krátkého filmu. Dva roky nato se dostal k hrané režii. Náležel k nastupující generaci režisérů (Weiss, Makovec, Bořivoj Zeman a další), jež se vesměs rekrutovala z mladých dokumentaristů. "Ale nechme vzpomínek," říká mi filmař a hledí na Prahu. "Bavme se o tom, co je teď a co bude. To mě zajímá, tím žiju."
Zdvihy a pády
Celovečerní hraný debut Týden v tichém domě vycházel z Nerudových Malostranských povídek. V osmačtyřicátém natočil Svědomí - drama pojišťovacího úředníka, jenž autem zabil školáka a z místa nehody ujel. Název onoho filmu, kritizovaného stalinisty za individualismus a měšťáckou morálku, měl hořkou příchuť, neboť právě tuto duchovní dimenzi museli tvůrci opustit, jestliže chtěli dále pracovat.
|
Čím vším jsem byl |
|
Jako kluk jsem chtěl být letcem. Maturoval jsem na reálce, studoval jsem na pražské technice, ale když v roce 1939 Němci uzavřeli vysoké školy, nastoupil jsem úřednickou dráhu, která naštěstí trvala krátce. Vedle toho jsem statoval ve filmech a odkoukával, jak se filmuje. Od března 1943 jsem byl veden jako režisér, nejprve reklamních a dokumentárních filmů, později hrané tvorby. Režisérem jsem dosud; už šedesát let se tedy nesnažím dělat nic jiného. A zapomenout pochopitelně nesmím na to, že jsem také manželem, otcem tří dětí a několikanásobným dědečkem. |
"Dostal jsem za ně státní ceny, o které jsem nestál. Podlehl jsem totiž dobráctví režiséra Wassermana, který mi říkal: Natočte tyhle snímky a pak už si budete moci dělat to svoje. To 'moje' měl být film o Boženě Němcové. Scénář byl hotov, napsal jej Jiří Fried. Jenže z natáčení sešlo kvůli penězům a také jsem nemohl pro Němcovou najít tu pravou herečku."
Krejčík na Barrandově získal pověst enfant terrible. Kromě osobních dispozic, kdy s lidmi ne vždy jednal v rukavičkách, k ní přispěla i profesní rivalita a politická ostražitost soudruhů.
Krejčík, nestraník, byl kvůli jednomu výstupu, kdy s nefungujícím megafonem vzteky třískl o zem, postaven před takzvaný lidový soud, jehož dělnický předseda mu vytýkal: "Vy režišérové nemáte úctu k tomu technicko-manuelnímu člověku!"
Pracoval pro televizi, k filmové režii byl zase připuštěn až v roce 1958, kdy adaptoval divadelní hru Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské. Uměleckou rehabilitaci mu přinášejí následující snímky Probuzení a zejména Vyšší princip.
Uznání si vyslouží i na Slovensku natočené drama Polnočná omša (1962), které se vrací do časů války. Ale opět přichází pauza. Teprve v roce 1967 má Krejčík v kinech film, respektive hned dvě komedie: Svatba jako řemen a Pension pro svobodné pány.
O čtyři roky později se blýskne kostýmní rozmarností Hry lásky šálivé, ale Podezření (1972), historka o odhalení válečného zločince, jako by stvrzovalo mizerii, jež na Krejčíka znovu sedla.
Neostalinské šéfdramaturgické koště jménem Ludvík Toman, dosazené normalizací na Barrandov, Krejčíka ocejchovalo: "Svůj protisocialistický postoj demonstroval na manifestační tryzně u Masarykova hrobu!"
Slzy a běh času
Takže další filmařská pauza. Vyplňovaly ji televizní a divadelní zakázky, někdy umělecky nicotné, někdy únosné i příjemné. Ale návrat k filmové režii v roce 1979 vše zastínil: Božská Ema, snímek o údělu operní pěvkyně Destinnové.
Spisovatelka Tereza Boučková loni v Lidových novinách vzdala za něj režisérovi hold - vzpomínala, jak na tom filmu kdysi byla v kině: "Božská Ema, příběh o výjimečném, světově proslulém talentu, lásce, češství, statečnosti, touze, zradě, udavačství, hrdosti, vlastenectví, slabošství, samotě, zklamání a osamění... Téma tehdy tak krutě aktuální. Zněla tam nádherná muzika, která všechny silné momenty - a že jich bylo - ještě mnohonásobně umocňovala... Brečely jsme s mámou tak strašně, tak zoufale, tak neovladatelně, že jsme vlastně hrozně rušily."
|
Co se mi v životě asi nejvíc povedlo |
|
To, co jsem nemohl natočit. |
|
Můj nejbližší velký úkol |
|
Čestně odejít z tohoto světa, abych se v posledních chvílích svého pobytu zde nemusel za nic stydět. |
"Český lev mi byl nepochybně udělen za díla, která jsem vytvořil v totalitní minulosti. O to více je mi líto, že nová doba, kterou jsme tak spontánně vítali, mi nedokáže poskytnout žádnou příležitost k zfilmování témat inspirovaných současností," komentoval režisér v roce 1999 poctu, kterou přebíral za přínos české kinematografii.
Snímkem inspirovaným současností měla být Maturita v listopadu, příběh gymnazistů z České Třebové, proti nimž ve dnech po 17. listopadu 1989 vystoupil komunistický ředitel školy a hrozil jim postihy. Zůstalo jen u videozáznamu ze shromáždění, na němž se v devadesátém roce gymnazisté rozhodli ředitele odvolat.
Krejčík toto zvláštní setkání na místě dirigoval, pomáhal formulovat stanoviska znesvářených stran. Po deseti letech byl záznam, jenž měl sloužit jako "informativní východisko pro hraný film", zpracován a odvysílán v České televizi - se značným ohlasem.
O druhém příběhu ze současnosti mi Jiří Krejčík říká: "V pražských Strašnicích byla někdy počátkem devadesátých let založena církevní škola a v ní jako lektor působil mladý Američan. Objevilo se obvinění, že děti zneužívá. Ocitl se ve vazbě, byl zmlácen. Avšak vyšlo najevo, že vazba byla neoprávněná a obvinění křivé - zařídili je rodiče, kteří před listopadem '89 byli estébáky a jimž nevonělo, že v místě jejich bydliště vznikla církevní škola."
Dlouho mlčíme. Jiří Krejčík se dívá před sebe. "Není tohle krása?" přeruší ticho a ukáže k historickému jádru města. "Často teď přemýšlím o tom, jak s tímhle dědictvím naloží příští generace, i o tom, že jednou tohle vše zmizí, neboť i náš svět je zde jen dočasně."
V těch větách nezaznívá rezignující smířenost, nýbrž zájem i velká otázka: Jak ve světle těchto perspektiv máme naložit se svými životy? Je to ostatně Krejčíkovo ústřední téma.
 Jiří Krejčík (85): "Za první republiky samozřejmě existoval trh a obchod, avšak bylo stavovskou ctí vytvořit hodnoty. Dnes má tady bohužel zelenou byznys ve smyslu vyždímat a napálit bližního. To je jedna z věcí, vůči nimž nemohu zůstat lhostejný." |
