Moderujete v rádiu. Nechybí vám přece jen práce v televizi?
Chybí mi jen někdy. Rozhodně neteskním po pravidelnosti večerních zpráv, které jsem moderoval. I když přiznám se, že nějaký pořad nebo živý přenos by mě občas lákal. Pravidelnost mám ale radši v rádiu. To mě celkově vždy bavilo více než televize. Ostatně televize mě oslovila právě na základě práce v rádiu.
Podle posledních průzkumů dokonce bojujete o stejnou ranní poslechovost s Leošem Marešem a Patrikem Hezuckým, případně s jedničkou ranního vysílání Haló, tady Impulsovi. Je pro vás výzva konkurovat jim i v moderování komerčních akcí?
Akce dělám, ale ne tolik. Chci být brzy ráno v práci fit, vysílám už od pěti. Mám vyzkoušeno, že moderovat ještě po večerech dlouhodobě nejde. Obdivuju Leoše i Libora, že to zvládají. Takže to, že „soupeříme“ v éteru, zní dobře asi jen pro titulek, ale v zásadě si nemyslím, že tomu tak je doslova. Každý děláme svou práci jinak a na jiném typu stanice. To, že nemám tolik práce navíc jako oni, mě spíš nemrzí. V tom jsem trochu konzervativní, radši si užívám volno, kdy můžu jít na procházku se psem, navštívit rodinu nebo kamarády.
Daroval jste kostní dřeň. Jak se to stalo?
Blízká kamarádka onemocněla akutní leukémií. Rychle a nečekaně. Jediné, co jsme pro ni v tu chvíli mohli udělat, bylo vstoupit do registru dárců a doufat, že se někdo budeme shodovat. Udělali jsme to s několika přáteli a začali šířit její příběh na sociálních sítích a hledat další dobrovolníky. Ona svého dárce nakonec sehnala v Německu, ale v registru jsme dál zůstali. Asi po dvou letech zazvonil telefon. S někým jsem se shodoval téměř stoprocentně. Byl jsem na dvou podrobných vyšetřeních krve a dohodli jsme termín. A nedlouho poté přišel samotný odběr z žil. Napojí vás na separátor a ten z vašeho krevního oběhu odebere potřebné množství krvetvorných buněk pro příjemce. Ležíte na lůžku a díváte se na televizi.
Jiří Chum
Bolí to?
Jsou dva způsoby odběru. Můžete si vybrat. Buď v narkóze, kdy vám odebírají silnější jehlou dřeň vpichem do dolní části zad a nebo právě z krevního oběhu separátorem. První způsob je prý po odběru trochu bolestivý, ale nijak dramaticky. Druhý je jen trochu nekomfortní. Musíte vydržet bez pohybu a snést asi tři hodiny pocit, že máte v každé ruce jehlu s hadičkou. Ale to za chvíli nevnímáte. Přebije to pocit, že někomu konkrétnímu můžete zachránit život. A u mě to byl taky fakt, že kdyby tehdy nepomohl ten cizinec mé kamarádce, už by tu nebyla. Vy zase dáte šanci žít někomu jinému. Je to vlastně skvělý systém. Lidí v registru u nás sice mírně přibývá, ale každý nový člen zvyšuje někomu šanci na uzdravení.
Chodíte také pravidelně darovat krev?
Ne. Když budu upřímný, tak za tím stojí především to, že při darování krve musím vyplnit dotazník, ve kterém se mě budou ptát na soukromé věci, včetně těch sexuálních. V tu chvíli z kola nejspíš automaticky vypadnu, protože se řadím dle vyhlášky do skupiny lidí s rizikovým chováním. Jednoduše to znamená, že pokud jsem gay, nemám moc velkou šanci krev darovat, tedy pokud ovšem v dotazníku nezalžu. U kostní dřeně je to trochu jinak, protože pro unikátnost shody se dělají podrobnější testy, a to i s různým časovým odstupem. Netuším, zda o tom ví i rodina příjemce, ale je to jeho lékař, který dárcovství schválí, pokud tuto situaci nepovažuje za problém a krev je naprosto v pořádku.
Jiří Chum
Nepovažujete to trošku za nefér? I heterosexuální pár může vést rizikový život.
Rozumím situacím, kdy jsou lidé s homosexuálním chováním zahrnuti do určité rizikovější skupiny, například co se týče nákazy virem HIV. Pokud tedy darujete krev a nacházíte se v období, kdy byste mohla mít nějaké takové rizikové chování, chápu lékaře, že mají obavu, abyste náhodou svou krví někoho nenakazila, byť jste měla k dárcovství dobré úmysly. Mám k tomu svůj postoj a myslím si, že pokud by se krev lépe vyšetřovala a postoj lékařů by se trochu změnil, bylo by pro mě darování krve možné. Vyhlášku jsem ale nesepisoval, takže to musím brát tak, jak to je.
Plánujete ve vašem vztahu nějaký posun ohledně dětí?
Když mi bylo mezi dvaceti a třiceti, říkal jsem si: „Děti mít nemůžu, je to tak a nic s tím neudělám.“ Teď se mi však blíží čtyřicítka a začínám mít pocit, že smysl života je i někoho vychovat a něco tu po sobě zanechat. S Martinem už jsme o tom mnohokrát mluvili. Existují různé možnosti jako domluva se svobodnou kamarádkou nebo lesbickým párem, což později může a nemusí fungovat. A pak je tu i finančně náročnější možnost využívaná v zahraničí přes dárkyni vajíček a náhradní matku. Tak se stanete otcem dítěte. Ale co s ním bude, pokud se s vámi něco stane? Ten druhý nemá žádná práva. O možném osvojení dítěte partnera se má legislativně ještě rozhodovat. Mluví se tu i o adopcích. Jsem rád, že nedávný nález Ústavního soudu jim trochu otevřel cestu. Řekl, že o osvojení dítěte může požádat i člověk v registrovaném partnerství. Paradoxem totiž je, že to mohl dosud udělat jen jako svobodný gay či lesba.
Jiří Chum
Co tedy říkáte na vyjádření poslankyně Nytrové v parlamentu na adresu homosexuálů?
Myslím, že kdyby sama měla homosexuálního syna nebo dceru, nikdy by neřekla, že cílem adopcí homosexuály je sex s dětmi. Paní poslankyně by měla vědět, že homosexualita není pedofilie. To je absurdní. Navíc proces adopce je už ve své podstatě tak náročný, že by měl zjistit, jestli mohou být žadatelé opravdu spolehlivými rodiči.
Mnoho lidí však na rodičovský pár stejného pohlaví pohlíží negativně.
Problém podle mě není v tom, že má dítě dva táty nebo dvě mámy, ale hlavně v tom, jak reaguje jeho okolí. Pokud se přemýšlení nezmění u dospělých, kteří své potomky vychovávají, nezmění se ani u samotných dětí. V naší rodině, kde mám už synovce i neteř, a také u dětí mých kamarádů, nikdy žádný problém nebyl. Jednoduše jsme jim to oznámili jako danou věc, přišlo pár otázek a vzali to. V tom jsou děti úžasné. Předsudky máme hlavně my dospělí.
Odradil by vás strach z reakcí okolí od otcovství?
Ne. Věci se změnit mohou, ale jsem přesvědčen, že to hodně závisí právě na tom, jak dítě vedete. Jak s ním mluvíte, kolik mu věnujete času a trpělivosti. Jak umíte podpořit jeho sebevědomí a osobní sílu. Netvrdím, že tím je vyhráno a neschytá posměšky třeba od spolužáků nebo okolí. Ale můžete ho naučit se lépe bránit a připravit se na to. Rodiče mě vždycky uměli podpořit a dnes i díky nim neřeším, co si o mě kdo myslí.
Jiří Chum
Jaké byly reakce, když jste přiznal svou homosexualitu?
Přiznám se, že za těch osmnáct let, kdy jsem šel se svou orientací „ven“, jsem se vlastně nesetkal s žádnou vyloženě nevraživou nebo negativní reakcí okolí. Samozřejmě, když si projdete sociální síť nebo nějakou diskuzi na internetu, vždy najdete různé „hrdiny“, kteří by vám ale svůj názor do očí nejspíš neřekli. Rodina vzala mou orientaci dobře. Musím říct, že spolu stále perfektně vycházíme a jsem za to šťastný. U mámy byly slzy, ale ustála to, stejně jako táta a sourozenci. Máma mi řekla, že by to do mě ani neřekla, že tak nepůsobím. Ale stejně si myslím, že to rodiče musí u svých děti nějak vnitřně tušit. Ale třeba jen doufají, že se pletou.
Myslíte si, že postoj k homosexuálům je v dnešní době lepší než v minulosti, kdy toto téma bylo ve společnosti téměř tabu?
Dnes je to určitě lepší. Nebo alespoň nemám ten pocit, že by se situace zhoršila, když se o tom bavím s kamarády nebo novými lidmi, které poznávám. To, že je někdo homosexuál, dnes už nikoho moc nešokuje. Je to něco, co jsme se naučili vnímat a naučili se s tím žít. Postoj Čechů se za víc než dvacet let změnil k lepšímu, což dokazuje i spousta výzkumů na toto téma. To mě těší. Vždy se najde někdo, komu se to nemusí líbit, což samozřejmě respektuju. Nesnažím se jim vnucovat svoje názory, ale o své homosexualitě nemám problém mluvit, když se mě někdo zeptá.
Občas se říká, že homosexualita je u některých lidí jen jakýsi novodobý trend.
Že mladí zkouší všechno možné, to je přirozené. Znám spoustu lidí, kteří si vyzkoušeli, co chtěli a šli dál. Jeden heterosexuální kamarád mi říkal, že na to dobře balí holky. Ale že by to byl trend hrát si na gaye, to si nemyslím. Buď jím jste, nebo ne. Pro mě je to holý fakt, který jsem musel přijmout. Samozřejmě jsem si myslel, že bude lepší mít klasickou rodinu, nechtěl jsem nikomu komplikovat život nebo někoho klamat. Ale s tím nevydržíte dlouho. Jak to přišlo, tak jsem to musel vzít. Jsou horší věci. Život je moc krátký na to, abych se přetvařoval.
