Jiří Bartoška

Jiří Bartoška | foto: Jan Zátorský

Kdybych přestal kouřit, tělo by se leklo, říká Jiří Bartoška

  • 146
Měl roztočený seriál Já, Mattoni, když se dozvěděl, že má rakovinu. Přál si, aby jeho postavu hrál někdo jiný. Ne, počkáme, až se vyléčíte, slyšel ze všech stran. Odmítl. Vyléčil se, natočil nový seriál. Rozhovory dává málo, ale pro čtvrteční Magazín DNES Jiří Bartoška (69) udělal výjimku.

„Co kdybych pak musel říct, děcka, já toho prostě nejsem schopen?“ vzpomíná, co tehdy říkal tvůrcům seriálu Já, Mattoni. A objevil se další problém. Herci z kolegiality nechtěli jeho roli vzít. Odmítal to i Alois Švehlík, kterému ji nabídli. Nakonec ho sám přemlouval.

„Já mu říkal, ať neblbne,“ popisuje v rozhovoru pro Magazín DNES. „Chápu, že mu to mohlo být nepříjemné, ale zároveň je to normální. Když někdo onemocní na divadle, tak se přece taky dělá záskok. Měl jsem natočeno deset dnů. Chtěli na mě počkat. Já byl po chemoterapii, čekalo mě ozařování. Nevěděl jsem, v jakém stavu pak budu. Bylo to něco jiného, než kdybych měl zlomenou ruku a řeklo se, že počkáme, až mi sundají sádru.“

Ta doba nejistoty je pryč. Jeden seriál obětoval, ale už stihl natočit další. Na obrazovkách se brzy objeví jako policista v seriálu Mordparta na Primě. Tvrdí, že žije stejně jako před nemocí.

„Předtím jsem taky hodně pracoval, nic se nezměnilo,“ říká. Zkušenost s rakovinou nezměnila ani jeho. Nemá pocit, že by si více vážil každého dne, což lidé, kteří překonali vážnou nemoc, často říkají. Nepřemýšlel nad tím, že se mu třeba k práci už nikdy nepodaří vrátit. Nedělí život na před a po rakovině.

„Vzal jsem to jako nemoc, kterou je třeba léčit. Prostě nemoc. Ale chápu, že každý člověk je jiný a nedivím se těm, kteří v takové situaci podlehnou vnitřní panice. Myslím si ale, že to pro tělo není dobře,“ vysvětluje.

Změnu cítí jen v tom, že se mu po chemoterapii změnily chutě. A to tak, že přestal mít chuť na pivo, na alkohol. Ale už je dobře, už mu zase chutná. O tom, že žije jako dřív, svědčí i fakt, že ho nemoc neodradila od kouření. „Mám pocit, že by se tělo leklo, protože kouřím od čtrnácti let. Opravdu, šel jsem do školy a kupoval jsem si u paní Beránkové v trafice krabičku. Určitě by se tělo leklo.“