Jak jste se jako žena se smyslem pro sebeironii srovnávala s tím, že k základní výbavě mladé herečky má patřit věc zvaná sex-appeal?
To bylo vždy těžké. Mám pod míru a v mládí jsem byla navíc ještě trochu kulatá. Odpor a zášť vůči fyzické dokonalosti jiné herečky jsem však pocítila jen jednou - když jsem dělala u Jiřího Krejčíka zkoušky do Morálky paní Dulské. Věděla jsem, že jsem už tak o deset let starší, než by měly hrdinky té hry být. Přesto mi pan režisér nemusel říkat, že zná jen jedinou herečku, která by v té hře mohla dělat kteroukoliv ze tří hlavních ženských rolí, a tou je Jana Brejchová. Jelikož se bohužel nemůže rozkrájet, hledá k ní do počtu ještě nějaké dvě ženské.
O jistém Krejčíkově sadismu při práci s herci přece kolují legendy.
Vážila jsem si jeho režijního umění. Přišla jsem tam a v duchu jsem soptila: "Tak já budu muset dělat zkoušky s tou velkookou Brejchovou, s tou holkou z mlíkárny!" Tou dobou jsem už měla určitou pozici ve vinohradském divadle a byla jsem na to náležitě pyšná. Sedla jsem si v maskérně, vtom se vzadu rozlétly dveře a v nich stála ta Brejchová. No, teď to začne, pomyslela jsem si. Ale víte, co ta holka udělala?
O tom jsem ještě neslyšel. Pokud vím, jste výborné kamarádky.
Sesula se mi k nohám a zajíkala se obdivem: "Paní Jirásková, já jsem viděla vaši Annu Frankovou, to je něco tak úžasnýho." Tím mě pochopitelně úplně odzbrojila. A u těch zkoušek dělala všechno pro to, abych je udělala a mohly jsme v Paní Dulské hrát spolu. Na to nikdy nezapomenu. Tam mě díky Janě přešly mindráky z krásných, dlouhonohých a okatých hereček. Dodnes se na ni ráda koukám.
Použila jste někdy na oblbnutí mocných takzvané ženské zbraně?
Byla jsem vždycky hodně ženská. Chlapi o mně říkali, že jsem jako ženská dobrá. Dost jsem si toho vážila. Nikdy bych to neznehodnotila tím, že bych věnovala ždibec ženské přízně někomu, kdo toho nebyl hoden.
Ženy zakládají politickou strany Rovnost šancí. Pocity veřejnosti jsou spíš smíšené. Díváte se na tento počin skepticky, nebo s nadějí?
Ženy mají jednu obrovskou přednost. Jsou tak emotivně disponované, že jsou svým citem schopny zjednat ve společnosti určitou harmonii, mají větší smysl pro ochranu slabších. Ovšem, výjimky potvrzují pravidlo.
To bychom docela potřebovali.
V celosvětovém měřítku ženy v politice lidstvo nespasí. Chlapi mají povinnost vést svět. Vyplývá z jejich racionality. Matriarchát už tu byl. Nedá se říct, že nic nepřinesl, ale jeho záběr byl příliš úzký. Já bych spíš důvěřovala rozumným a moudrým chlapům v jejich historicky dané roli ochránců stáda. Jsem samozřejmě pro, aby žena v politice fungovala. Schopnost vcítění, soucitu - to všechno je úžasné. Nejvíc tu však chybí státníci s jistou vizí. Politiků je habaděj, státníci chybějí. Osobnosti, jako byl Churchill. A na této úrovni už příliš nevěřím na ženské schopnosti. Věřím na mužský mozek.
Na chlapy mám dobrej čumák
Nedáte dopustit na vinohradské divadlo. Jste mu věrná celý život. Dokázala byste pojmenovat hlavní důvod?
Jestli jsem na tom divadle něco milovala a obdivovala, pak to, jak soudržný tým tam i v těch nejblbějších letech byl. Už od mých začátků. Jak hrozně při sobě tam dokázaly stát osobnosti formátu Dany Medřické či Jaroslava Marvana. Ano, taky se mi později - v sedmdesátých letech - stalo, že mi někdo z kolegů ze strachu neodpověděl, ani kolik je hodin, ale to byly řídké výjimky.
Po listopadu 1989 jste se stala ředitelkou na deset let sama. Neměla jste strach, jak to soubor přijme?
Hrozně jsem se bála. První náznak vyslal Vlastimil Brodský, jehož jsem si vždy velice vážila. Lidsky i umělecky. Potřebovala jsem s ním něco probrat, ale měla jsem honičku, a tak jsme byli hotoví za pět minut. Brodský prý vyšel z mé kanceláře a rozhodil bezmocně rukama: "Já nevím, jak mám s tou Jiřinou vlastně mluvit. Ona je teď taková odtažitá..." Můj náměstek, dnešní ředitel divadla, ho uklidnil: "Neboj se. Ono jí to za pár týdnů přejde." Měl pravdu. Dnes mi dělá ohromnou radost, že jsem už čtyři roky zase normální členkou souboru, který jsem v devadesátých letech pomáhala formovat, a nikdo mi nedal najevo, že by mi z dob mého ředitelování zazlíval nějakou nespravedlnost.
Nedávno jste někde konstatovala, že mezi ženskou a mužskou částí ansámblu to už nejiskří jako za vašich mladých let. Z čeho tak soudíte?
To bylo asi příliš velké zobecnění, vycházela jsem ze své osobní zkušenosti. Pravda je, že už padesát let se nestalo, aby se chlapi poprali kvůli ženské. Kvůli mně ano. Pravda, je to už hodně dávno.
Mezi vašimi životními partnery jsou snad jenom lidi od divadla a filmu. Vala, Brodský, Forman, Pleskot, Podskalský... Klobouk dolů před jejich uměním, ale s umělci často nebývá snadný život. Muži z jiného prostředí vás neinspirovali?
To je jinak. Nikdy jsem nevyhledávala partnery z tohoto prostředí. Měla jsem však málo příležitostí poznat muže z jiných oborů. Až poslední dobou vidím, že kdybych některé z nich znala před desítkami let, inspirovali by mě a vzrušovali možná daleko víc než divadelníci a filmaři. Napadá mě třeba doktor Václav Větvička, ředitel botanické zahrady, který mě fascinuje znalostmi i humorem. Nebo vynikající veterinář, doktor Frankiewicz, hned několik výtvarníků... Do těchto kruhů jsem se pohříchu nedostala. Musím se však pochválit, že v rámci prostředí, kde jsem si vybírala, jsem nikdy nešlápla vedle.
Ta velká jména to potvrzují.
Moment. Když jsem chodila s Brodským, nevěděla jsem, jak velký herec se z něj stane. Když jsem žila s Milošem Formanem, netušila jsem, že bude jednou ověnčen Oskary. Ach, to bylo nedomyšlené, že jsem mu tenkrát sbalila kufry. Ale vážně: svoje volby jsem nedělala z vypočítavosti. Když jsem si vzala Jiřího Pleskota, byl to oblastní herec. A když jsem stála na prahu svého třicetiletého vztahu se Zdeňkem Podskalským, řekla mi jedna kolegyně: "Prosím tě, vždyť ty se pohybuješ v tak přitažlivém a vznešeném světě..., jak se můžeš zavázat k životu s nějakým písničkářem?" Ale já myslím, že na chlapy mám dobrej čumák.
Co měli všichni ti muži společného?
Inteligenci. Věděla jsem, že jsem impulzivní, nepříliš vzdělaná a že potřebuju někoho, kdo by mě životem navigoval. Bohužel, nebyli to vždy ti nejlepší pedagogové.
Hudba mě postaví na nohy
Štve vás míjející čas?
Vteřiny. Ty dělají ten bordel. Jak říkám v jedné hře: "Roky známe, dny, měsíce mají svoje jméno, dokonce minuty trvají jen minutu. Ale vteřiny - to jsou nepřátelé. Tečou, kloužou..." Nemám to ráda.
Vzpomínáte nostalgicky na mládí?
Musím upřímně říct, že vůbec nejsem smutná z toho, že nejsem mladá. Život je dnes jiný. Ani lepší, ani horší, jen jiný než před pětapadesáti lety. Sebeadaptabilnější člověk si nemůže osvojit všechny nové praktiky.
To by se snad ještě dalo vydržet, ne?
Horší je, že čím jsem starší, tím menší mi připadá zeměkoule. Je na ní čím dál víc lidí a méně jahod pro všechny děti. Zdroje slušného života se ztenčují, od ovzduší až po ty jahody.
Co vás trápí nejvíc?
Že se pravděpodobně nedá udělat nic pro to, aby lidská populace spěla k vyššímu všeobecnému vzdělání. Naopak: věk specializace vede k tomu, že se mi lidé zdají svým způsobem hloupější. Málo přemýšlejí o smyslu své existence. To mi vadí.
Vy jste se smyslu své existence dobrala?
Jistěže ne. Vím jen, že mám nějaké povinnosti. Neuvažuju už o svých právech, ale o povinnostech. Dostála jsem všemu tomu, kvůli čemu jsem byla na tuto planetu vržena? Stála moje existence vůbec za to?
No a odpověď?
Ani tak daleko nejsem. Velmi mi vadí, že nemám hlubší filozofické vzdělání. Nemyslím, že bych s ním pochopila smysl existence, ale snad bych aspoň porozuměla některým nespravedlnostem, obklopujícím život od samého počátku. Proč musí predátoři požírat jiné tvory, aby se sami udrželi naživu? Vždyť i já sama nemám občas sílu nedat si maso. Kdo to takhle vymyslel? Proč se i rostliny musí umět třást strachy, jak ukázaly některé drastické pokusy? Proč je to takhle zařízené? Mně tyhle otázky nedají spát.
Máte někoho blízkého, třeba dramatickou či literární postavu, která s vámi takové otázky a pochybnosti sdílí?
Z duše mi mluví Ursula, hrdinky Márquezova románu Sto roků samoty, která na konci svého života říká: "Když si tak vzpomínám na těch sto roků, někdy se děsím, jestli snad ta ďáblova vzpoura neskončila vítězstvím. Jestli on nakonec teď nesedí na tom trůnu nejvyšším a šikovně neschovává svou pravou tvář, aby nalákal další důvěřivé." Tohle mi jde hlavou. Jestlipak ten zápas mezi dobrem a zlem nevyhrává to zlo?
To vám nepomáhá přenést se přes bezútěšná témata ani váš pověstný sarkasmus?
Sarkasmus je obranný reflex, takový nouzový východ. Nejen sarkasmus, humor vůbec. Potřebujete však nějaké partnery, kteří s vámi dokážou sehrát zajímavou humornou partii. Když je člověk na všechny otázky sám, sarkasmus nepomáhá.
Pomáhá tedy vůbec něco?
Hudba. To jsou berličky, které mě dokážou postavit na nohy. Třeba zhudebněné básně Jarka Nohavici. Mám při nich pocit, že na to nejsem sama, že toho člověka trápí stejné věci jako mě. Třeba že šest milionů duší vyletělo komínem. Dokáže mě nadchnout velký pěvecký nebo herecký výkon, vydařená věta v dobré knížce. Umím si představit, že by mě dokázala ukonejšit i matematika, kterou považuji za královnu věd. Ten její řád. Ale do něj je mému mozku bohužel odepřen přístup.
Pokud to tedy všechno vymyslel a režíruje někdo zlý, aspoň nevyhrává na celé čáře.
Nepodařilo se mu být úplně důsledný. Nedokáže zařídit, aby člověka nenadchnul Janáček.
Lhala jsem pod přísahou
Která lidská vlastnost vám dokáže hnout žlučí?
Bytostně nesnáším prolhanost a lež. Ale bytostně! Myslím, že všechno, co se dá říct po pravdě, slouží mně, tudíž všem. Lež hrozně komplikuje život. Je to tak prima - říct pravdu. A máte pokoj.
Vy jste nikdy v životě nelhala? Kdo o sobě tohle tvrdí, obelhává podle psychologů sám sebe, nebo je silný psychopat.
Jako malá holka jsem zalhala dokonce pod přísahou. U soudu jsem tvrdila, že sousedovic okno jsem nerozbila já, ale jejich chlapeček, jemuž vyklouzl kámen dozadu, když se napřahoval, že ho po mně hodí. Tatínek u té křivé přísahy byl. Přišli jsme domů a on vykládal dojatě mamince: "No vidíš, tak ona chudinka ten kámen opravdu do okna nehodila. Vždyť to odpřisáhla." A maminka jen odsekla: "Je to potvora!"
Z dětského lhaní jste, předpokládám, vyrostla.
Tvrdit to nemůžu. Snažila jsem se v dospělosti nelhat vědomě, ale nikdy jsem nestála před hlavněmi revolverů ani na Tarpejské skále, abych věděla, že si lží můžu zachránit život. Klekám na kolena před všemi, kdo dokázali i v takové situaci mluvit pravdu. Co asi šlo hlavou Ezopovi, když na té Tarpejské skále stál? Vždyť to byl génius. Věděl, že v příštím okamžiku poletí dolů. Nevím, jak bych se zachovala já. Občas mám vroucí přání, abych si to mohla vyzkoušet, dovědět se tak o sobě, co jsem zač. Musí to být úžasný pocit - překonat ten smrtelný osobní strach. Ba ne, já vím, že bych to nedokázala. Podobným zkouškám jsem byla vystavena jenom v malém.
Zkuste popsat trochu zevrubněji svou maminku. Byla s vámi do osmadevadesáti let.
Byla nesmírně věcná, logicky uvažující ženská. Geniální mzdová účetní. Až teď mi dochází, že jsem ji vlastně nikdy nepřistihla při hře. Nikdy nepábila. Dělala i pitominy, to ano. Velmi nepatřičné věci v nepatřičnou chvíli. Také by se rozdala z posledního, když tím někomu mohla udělat radost. Přitom si však byla naprosto jasně vědomá toho, že to dělá pro sebe, neboť je to její hobby. Naprosto realistická bytost. Předpokládám, že by se srdečně zasmála, kdyby mě slyšela, jak tu uvažuju o tom, proč musí silnější žrát slabšího. A řekla by: "Holka, holka..., přestaň, tohle nevyřešíš."
Neměla ani potřebu obklopovat se krásnými věcmi jako vy? Stačí se u vás v bytě trochu rozhlédnout.
Ani to, myslím, k životu nepotřebovala. Nedokázala jsem ji například přesvědčit o kráse Bachovy hudby. Řekla, že ji poslech takových věcí zdržuje. Jednou mi vyrazila dech. Založila jsem na Šumavě u chalupy krásnou zahrádku se skalkou. Když už poněkolikáté nepřišel zahradník, který ji slíbil posekat, byla jsem zničená. Maminka to postřehla, zeptala se, oč jde, a povídá: "No a co? Srp máš? A brousek? Tak mi do toho rohu na brousek nalej vodu." Pak šla a neuvěřitelným fofrem a perfektně požnula, co bylo potřeba. "Mami, ty to umíš?" žasla jsem. "Dělala jsem to u babičky celé mládí," odpověděla, "ale upozorňuju tě: tady to bylo poprvé a naposled. Nebudu nikomu dělat vola." Na kráse mé skalky jí vůbec nezáleželo, z mé péče o kytičky měla legraci. Ale vadilo jí, že dělám z takové prkotiny vědu a trápí mě to.
Komentovala vaše herectví?
Respektovala, že ho chci dělat a baví mě to. Její kritické připomínky k mým výkonům však svědčily o tom, že ji moje herecká kariéra neoslňovala. Neměla k tomu povolání příliš uctivý vztah. Jo, kdybych dokázala nastřihnout látku na sukni lépe než ona - to by mě obdivovala. Zároveň musím říct, že si velice vážila respektu, jenž jsem k ní cítila já, dokonce si myslím, že ji posledních dvacet let drželo při životě, že mě má. Ten náš vztah. Do slov to však nedávala.
Jiřino, to bylo hodně silný
Byla jste v Pardubicích nahlédnout do svého svazku, který na vás vedla StB. Našla jste tam něco, co jste nevěděla?
Například že další pokus naverbovat mě mezi spolupracovníky si estébáci naplánovali na rok 1992. Když mi za totality volali naposled, neudržela jsem se a řekla jim, ať mi políbí prdel. Můj partner Zdeněk Podskalský, člověk, který měl pro strach uděláno, stál tamhle v hale. Vycítil, koho jsem měla na drátě, a řekl mi: "Jiřino, to ale bylo hodně silný." Nebyla jsem pak úplně klidná. Čekala jsem, jak mi to vrátí. V devadesátém chválabohu všechno skončilo.
To se o vás ucházeli jenom tajní? Měl jsem dojem, že za soumraku reálného socialismu se horečně snažili ukazovat s populárními umělci i členové politbyra.
I mě pozvali v druhé půli osmdesátých let párkrát na Hrad. Naposledy mě tam šokoval šéf Štrougalovy ochranky. "Co jste to udělala?" přiběhl ke mně. "Víte o tom, že jste byla schválena jako kandidátka na národní umělkyni? A vy si podepíšete protest proti věznění Václava Havla! Ale nebojte se, nic není ztraceno. Musíte protestovat, že vaše jméno bylo v této souvislosti na Svobodné Evropě zneužito." Já na to: "Ale já si opravdu myslím, že Václav Havel by neměl být zavřený." Trval pokorně na svém: "Paní Jirásková, já vás prosím. My to potřebujeme. To by bylo velmi výhodné, kdybyste se stala národní umělkyní."
No, jim by to už asi nepomohlo a pro vás by to bylo dost nevýhodné.
Svůj podpis jsem neodvolala, ale stejně jsem trnula, jestli si na mě s tím strašným titulem nevzpomenou. Umíte si představit, jak bych potom zametala chvostem? Oni vždycky jmenovali pár svých služebníků, ale mezi nimi i jednoho Hrušínského, jednu Hlaváčovou... Ještě po listopadu jsem si několikrát oddechla: uf, to jsem měla kliku. Ten podpis mě zachránil. Kdyby nezavřeli Havla, byla jsem národní umělkyní a z toho bych měla dost těžkých nocí.
 Herečka Jiřina Jirásková. |
 Herečka Jiřina Jirásková. |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková jako Alžběta Tudorovna ze hry Ať žije královna |
 Jiřina Jirásková jako Strindbergova Kristína - šedesátá léta |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Herečka Jiřina Jirásková |
 JIŘINA JIRÁSKOVÁ A EMA. Hereččinou nejbližší přítelkyní je francouzská buldočka Ema. "Někdy si říkám, že jsem v jednom z minulých životů musela být psem," usmívá se Jiřina Jirásková. |
 |
 Jiřina Jirásková jako Helena a Marián Labuda jako Leon ve hře Jeana-Clauda Grumberga Krejčovský salon. |
 "Jste větší než já, ve všem, jen ne vzrůstem," dvořil se Vladimír Hron průvodkyni večerem Týtý 2003, Jiřině Jiráskové. (21.2. 2004) |
