Proč jste založila nadaci?
Nadaci Naše dítě jsem založila v roce 1993 a v září budeme mít desáté narozeniny. Sama jsem navíc matkou dvou dětí, tak tyto problémy dobře znám. Po revoluci si můj muž, který byl tehdy ve státních službách, představoval, že bych byla doma, ale to bylo pro mě nepředstavitelné. Přemýšlela jsem, jak bych naplnila svoji snahu pomáhat té nejslabší části populace, což jsou děti a senioři. Proto jsem založila nadaci na ochranu dětí a pojmenovala jí Naše dítě.
Čemu se nadace hlavně věnuje?
Řeší problémy dětí, jež jsou v krizi. V roce 1993 jsem se jela s moji první kolegyní Jarmilou Knight podívat do Británie na provoz telefonní linky - Childline. To byla inspirace k založení Linky bezpečí pro děti u nás.
To je váš hlavní projekt?
Ano. Pak máme konzultační Rodičovskou linku, projekt o dětských právech, vydali jsme Slabikář dětských práv či Průvodce dětského svědka v trestním řízení. Pro každé dítě je šokem projít si jako svědek domácího násilí soudním řízením, proto jsme publikaci vydali. Pomáháme i dětem v dětských domovech, neboť to je jedna z nejohroženějších skupin mladých lidí u nás. Snažíme se i o zlepšení legislativy v této oblasti a o zvýšení pozornosti ochraně dětí v České republice, ale jde to ztuha.
Kolik dětí volá na Linku bezpečí?
Denně zaznamenáváme kolem 2000 volání. Najednou totiž můžeme hovořit až s 12 dětmi. Na lince se denně vystřídá kolem 35 externích konzultantů a odborných zaměstnanců, kteří odpovídají za chod linky a hovoří s dětmi. Samozřejmě ne všechny volající děti jsou v krizi. Jsou také hovory informační, ale i hovory velmi vulgární. Hovorů řešících vážnou situaci je asi třetina, tudíž několik stovek denně.
Volají vám děti i kvůli vážným případům, třeba v souvislosti s týráním či zneužíváním?
Ano. Řešíme i problémy s drogami, alkoholem, útěky z domova či ústavního zařízení, rodinné hádky, školní problémy, šikanu, citové i zdravotní problémy, týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Nepodceňujeme ani to, že dítě si chce pouze s někým popovídat, chce se nám s něčím, třeba i milým, svěřit. To bohužel mnoha dnešním dětem chybí.
Předáváte závažné informace, které získáte, dál? Třeba policii či sociálním pracovníkům?
O závažných hovorech musí kolegové dělat záznam. Po společné poradě za dítě intervenujeme u policie, sociálních pracovníků, někdy jednáme se školou.
Když řešíte takové vážné problémy, proč linku neplatí stát? Vždyť řešíte problémy za něj?
Stát přispívá na provoz Linky bezpečí. Peníze jdou z ministerstev sociálních věcí, školství a zdravotnictví. Dohromady dostáváme od státu asi pětinu rozpočtu Sdružení Linka bezpečí.
Linka musí stát hodně peněz...
Děti volají z pevných i mobilních telefonů zdarma. To stojí kolem osmi milionů korun.
Kde tolik peněz sháníte?
Generálním partnerem bezplatného volání byl a stále je Český Telecom, který nám stojí od samotného počátku po boku. Dnes však hledáme vedle něj dalšího velkého sponzora, který by poskytl lince chybějící tři miliony, abychom nemuseli dětem omezovat volání. Osm milionů totiž stojí pouze to bezplatné volání, další velké peníze stojí sice nevelké hodinové mzdy našich externích konzultantů a platy kmenových odborníků. Pak musíme platit nájem, elektřinu a další služby jako jiné organizace. V září zahajujeme velký projekt pro děti vyhozené z domova a pro děti na útěku s názvem Linka vzkaz domů. Šíře našich aktivit ale závisí na dostatku financí.
Je u nás pro činnost nadací dobrá legislativa?
Je zbytečně složitá. Ředitel nadace nemůže být ve statutárním orgánu. Může být pouze pověřen správní radou k zastupování, přestože za veškeré aktivity nadace zodpovídá. Nadace nemůže realizovat projekt, ale musí vedle sebe postavit neziskovou organizaci, většinou občanské sdružení, které projekt naplňuje. Je to podobné jako v případě ochrany dětí, kdy jdeme tak trochu proti osvědčeným trendům v Evropě.
Proti jakým trendům?
Stavějí se nové dětské domovy, což je chyba. I úmluva o právech dětí říká, že dítě patří do rodiny. Výzkumy dokazují, že děti jsou ústavní výchovou citově deprivované či vážně poškozené a do života málo připravené. Děvčata pak často končí jako prostitutky na E55 a kluci jako bezdomovci například na pražském hlavním nádraží. Ochrana dětí je u nás roztříštěna mezi několik resortů a koordinací mezi státním a nestátním sektorem se nikdo nezabývá. Proto OSN hovoří kriticky o stavu ochrany dětí u nás. Bylo nám doporučeno, aby byl podobný koordinační článek ustanoven.
A co se v této oblasti děje?
Místopředseda vlády Petr Mareš přislíbil pomoc. Výsledkem je, že se situace bude analyzovat. V létě 2004 bude zveřejněno, co se udělá. To je pro mě trochu zklamání, analýz hodnotících situaci je už dost. I pan ministr Škromach by měl tuto situaci řešit, vždyť jeho ministerstvo za ochranu dětí odpovídá.
Co nám ještě chybí ve srovnání s některými zeměmi v Evropě?
Chybí detoxikační zařízení pro děti závislé na drogách, chybí azylové domy, terapeutická centra. Proč nezrušit některé dětské domovy a změnit je na zařízení pro mladé narkomany či na azylový dům pro děti? V současné době končí čtrnáctiletá dívka závislá na drogách v psychiatrické léčebně na oddělení toxikomanů společně s padesátiletými ženami. To je nesystémové. Jenže tímto problémem se stát nezabývá. Je to začarovaný kruh.
Jsou Češi dobří rodiče ve srovnání se světem?
Ani lepší, ani horší. Chybou je, že někteří rodiče nemají na děti čas. Děti tak nemají partnera, s kterým by si promluvily.
Váš manžel byl ministrem a dnes je známým astrologem. Hovoříte s ním o práci nadace?
Některé otázky s ním konzultuji. Je to inteligentní člověk s velkými zkušenostmi a tak se občas ptám na jeho názor.
A dává vám nějaké astrologické předpovědi?
Řekne mi, kdy obtížné a upatlané období skončí a povzbudí mě, abych ještě vydržela. A já mu nejen v tom věřím.
Jak se změnil váš život od doby, kdy váš muž už není politikem?
Když byl politikem, nebylo to jednoduché období. Pozitivní pro mě bylo to, že jsem poznala mnoho zajímavých lidi i místa, jež souvisela s mojí dnešní prací. Bohužel politici jsou často obklopeni lidmi, kteří jim hlavně pochlebují a to je problém. Navíc po manželovi stále někdo chtěl, aby vyřídil nejrůznější osobní intervence, které neměly s řízením resortu ani s obecným prospěchem země moc společného.
Žije se vaší rodině tedy lépe, když muž už není v politice?
Určitě teď žijeme jako mnohem svobodnější lidé.
Vypadáte vytíženě. Co děláte, když máte volno?
Mimo profesi jsem manželkou a matkou a snažím se, aby se rodina nerozvalila. Máme koucoura a pejsky, kteří žádají náš čas a péči. Ráda chodím do kina, na výstavy, ráda plavu, zajímá mě alternativní medicína a psychologie. Fušuji i do ezoterických věd. A těším se pomalu už na důchod, i když momentálně nevím, jak se s tím vyrovnám...
Nadaci Naše dítě jsem založila v roce 1993 a v září budeme mít desáté narozeniny. Sama jsem navíc matkou dvou dětí, tak tyto problémy dobře znám. Po revoluci si můj muž, který byl tehdy ve státních službách, představoval, že bych byla doma, ale to bylo pro mě nepředstavitelné. Přemýšlela jsem, jak bych naplnila svoji snahu pomáhat té nejslabší části populace, což jsou děti a senioři. Proto jsem založila nadaci na ochranu dětí a pojmenovala jí Naše dítě.
Čemu se nadace hlavně věnuje?
Řeší problémy dětí, jež jsou v krizi. V roce 1993 jsem se jela s moji první kolegyní Jarmilou Knight podívat do Británie na provoz telefonní linky - Childline. To byla inspirace k založení Linky bezpečí pro děti u nás.
To je váš hlavní projekt?
Ano. Pak máme konzultační Rodičovskou linku, projekt o dětských právech, vydali jsme Slabikář dětských práv či Průvodce dětského svědka v trestním řízení. Pro každé dítě je šokem projít si jako svědek domácího násilí soudním řízením, proto jsme publikaci vydali. Pomáháme i dětem v dětských domovech, neboť to je jedna z nejohroženějších skupin mladých lidí u nás. Snažíme se i o zlepšení legislativy v této oblasti a o zvýšení pozornosti ochraně dětí v České republice, ale jde to ztuha.
Kolik dětí volá na Linku bezpečí?
Denně zaznamenáváme kolem 2000 volání. Najednou totiž můžeme hovořit až s 12 dětmi. Na lince se denně vystřídá kolem 35 externích konzultantů a odborných zaměstnanců, kteří odpovídají za chod linky a hovoří s dětmi. Samozřejmě ne všechny volající děti jsou v krizi. Jsou také hovory informační, ale i hovory velmi vulgární. Hovorů řešících vážnou situaci je asi třetina, tudíž několik stovek denně.
Volají vám děti i kvůli vážným případům, třeba v souvislosti s týráním či zneužíváním?
Ano. Řešíme i problémy s drogami, alkoholem, útěky z domova či ústavního zařízení, rodinné hádky, školní problémy, šikanu, citové i zdravotní problémy, týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Nepodceňujeme ani to, že dítě si chce pouze s někým popovídat, chce se nám s něčím, třeba i milým, svěřit. To bohužel mnoha dnešním dětem chybí.
Předáváte závažné informace, které získáte, dál? Třeba policii či sociálním pracovníkům?
O závažných hovorech musí kolegové dělat záznam. Po společné poradě za dítě intervenujeme u policie, sociálních pracovníků, někdy jednáme se školou.
Když řešíte takové vážné problémy, proč linku neplatí stát? Vždyť řešíte problémy za něj?
Stát přispívá na provoz Linky bezpečí. Peníze jdou z ministerstev sociálních věcí, školství a zdravotnictví. Dohromady dostáváme od státu asi pětinu rozpočtu Sdružení Linka bezpečí.
Linka musí stát hodně peněz...
Děti volají z pevných i mobilních telefonů zdarma. To stojí kolem osmi milionů korun.
Kde tolik peněz sháníte?
Generálním partnerem bezplatného volání byl a stále je Český Telecom, který nám stojí od samotného počátku po boku. Dnes však hledáme vedle něj dalšího velkého sponzora, který by poskytl lince chybějící tři miliony, abychom nemuseli dětem omezovat volání. Osm milionů totiž stojí pouze to bezplatné volání, další velké peníze stojí sice nevelké hodinové mzdy našich externích konzultantů a platy kmenových odborníků. Pak musíme platit nájem, elektřinu a další služby jako jiné organizace. V září zahajujeme velký projekt pro děti vyhozené z domova a pro děti na útěku s názvem Linka vzkaz domů. Šíře našich aktivit ale závisí na dostatku financí.
Je u nás pro činnost nadací dobrá legislativa?
Je zbytečně složitá. Ředitel nadace nemůže být ve statutárním orgánu. Může být pouze pověřen správní radou k zastupování, přestože za veškeré aktivity nadace zodpovídá. Nadace nemůže realizovat projekt, ale musí vedle sebe postavit neziskovou organizaci, většinou občanské sdružení, které projekt naplňuje. Je to podobné jako v případě ochrany dětí, kdy jdeme tak trochu proti osvědčeným trendům v Evropě.
Proti jakým trendům?
Stavějí se nové dětské domovy, což je chyba. I úmluva o právech dětí říká, že dítě patří do rodiny. Výzkumy dokazují, že děti jsou ústavní výchovou citově deprivované či vážně poškozené a do života málo připravené. Děvčata pak často končí jako prostitutky na E55 a kluci jako bezdomovci například na pražském hlavním nádraží. Ochrana dětí je u nás roztříštěna mezi několik resortů a koordinací mezi státním a nestátním sektorem se nikdo nezabývá. Proto OSN hovoří kriticky o stavu ochrany dětí u nás. Bylo nám doporučeno, aby byl podobný koordinační článek ustanoven.
A co se v této oblasti děje?
Místopředseda vlády Petr Mareš přislíbil pomoc. Výsledkem je, že se situace bude analyzovat. V létě 2004 bude zveřejněno, co se udělá. To je pro mě trochu zklamání, analýz hodnotících situaci je už dost. I pan ministr Škromach by měl tuto situaci řešit, vždyť jeho ministerstvo za ochranu dětí odpovídá.
Co nám ještě chybí ve srovnání s některými zeměmi v Evropě?
Chybí detoxikační zařízení pro děti závislé na drogách, chybí azylové domy, terapeutická centra. Proč nezrušit některé dětské domovy a změnit je na zařízení pro mladé narkomany či na azylový dům pro děti? V současné době končí čtrnáctiletá dívka závislá na drogách v psychiatrické léčebně na oddělení toxikomanů společně s padesátiletými ženami. To je nesystémové. Jenže tímto problémem se stát nezabývá. Je to začarovaný kruh.
Jsou Češi dobří rodiče ve srovnání se světem?
Ani lepší, ani horší. Chybou je, že někteří rodiče nemají na děti čas. Děti tak nemají partnera, s kterým by si promluvily.
Váš manžel byl ministrem a dnes je známým astrologem. Hovoříte s ním o práci nadace?
Některé otázky s ním konzultuji. Je to inteligentní člověk s velkými zkušenostmi a tak se občas ptám na jeho názor.
A dává vám nějaké astrologické předpovědi?
Řekne mi, kdy obtížné a upatlané období skončí a povzbudí mě, abych ještě vydržela. A já mu nejen v tom věřím.
Jak se změnil váš život od doby, kdy váš muž už není politikem?
Když byl politikem, nebylo to jednoduché období. Pozitivní pro mě bylo to, že jsem poznala mnoho zajímavých lidi i místa, jež souvisela s mojí dnešní prací. Bohužel politici jsou často obklopeni lidmi, kteří jim hlavně pochlebují a to je problém. Navíc po manželovi stále někdo chtěl, aby vyřídil nejrůznější osobní intervence, které neměly s řízením resortu ani s obecným prospěchem země moc společného.
Žije se vaší rodině tedy lépe, když muž už není v politice?
Určitě teď žijeme jako mnohem svobodnější lidé.
Vypadáte vytíženě. Co děláte, když máte volno?
Mimo profesi jsem manželkou a matkou a snažím se, aby se rodina nerozvalila. Máme koucoura a pejsky, kteří žádají náš čas a péči. Ráda chodím do kina, na výstavy, ráda plavu, zajímá mě alternativní medicína a psychologie. Fušuji i do ezoterických věd. A těším se pomalu už na důchod, i když momentálně nevím, jak se s tím vyrovnám...
|
Zuzana Baudyšová |
 Ředitelka Nadace Naše dítě a "manažer" iDNES Alf |
 Zuzana Baudyšová ukazuje plakát z kampaně proti citovému týrání dětí. |
 |
 |
 |
 |
