Jana Saudka

Včera v tramvaji to bylo: dva muži v tlačenici u vchodu... živá scéna se sborem kapsářů v pozadí:
"To se mě ani nezeptáš, jak se mám?"
"Tak jak se máš?"
"Ani se neptej!"
Aha! Stalo se obecným zvykem postěžovat si na nepřízeň osudu, nedostatek prostředků finančních, zlou tchyni s dcerou podobného rázu - ale běda: on to nikdo neposlouchá, protože sám sveřepě sevřenými rty drmolí cos o zvýšení nájmu, o tchánovi, co svých naspořených peněz mladým vydati nechce...
Slunce, zrudlé hanbou, zapadá za hradbu činžáků a souprava vjíždí na náměstí; na refýži stohlavý dav. Z místa řidiče se ozývá varovný hlas: "Připravte se na nejhorší!"
Všichni křečovitě drží svá zavazadla. Někdo mi sahá po kapse... jenže penzi mám prozíravě v kapsičce trenclí: nejsem dnešní!
A už se jede!
Za okny tramvaje, postupující dvoukilometrovou rychlostí za hodinu, namačkaní pracující zasmušile pozorují pár šťastlivců uhánějících ve vozech "vyšší a luxusní třídy" a mě napadá, že pro všechny teď mám dobrou zprávu. Je o tom obrovském kole v Prátru, jakémsi svislém kolotoči ve vídeňském zábavním parku... vagónky se zdvíhají do nebetyčných výšin... jiné zas beznadějně klesají... ale co to? Všechno se to naráz zastavuje s notným skřípáním - asi dole nastupují nebo nějaká hádka, strojník umaštěným pucvolejem někoho majznul přes hubu, ale už se zas jede a ti, co byli nahoře, nezadržitelně klesají, a ti neužilí vystupují vzhůru ku kýženému hýření bohatců... Pěkně jsem si to vymyslel, ovšem zpředu se ozývá zlověstné hlášení: "Změna trasy!" Teď pojedeme po šestnáctce, pak na Mira máre, kolem vozovny a potom normálně! Někdo sípe Ježišmarjá, pustťe mě, já budu vystupovat... vidím, že moje jalové rozumování o Vídni, ostatně nevyslovené, nikoho nezajímá - kolem jsou velmi vážné, nezúčastněné tváře - ale už je tu konečná.
Jedna stařenka odmítá vystoupit... chybí jí taška, má jen ucha, čistě odříznutá..