Bývalý tajemník Jana Masaryka ANTONÍN SUM říká: První poválečný ministr zahraničí by úder na Irák pravděpodobně podpořil
Antonín Sum byl tajemníkem Jana Masaryka, sledoval zblízka jeho život. Sumova rodina se stýkala s Masarykovými, on sám trávil s Masarykem poslední okamžiky, a když ministr zahraničí zemřel, tři dny spal vedle místnosti, kde leželo jeho tělo. 10. března uplynulo 55 let od Masarykovy smrti a Antonín Sum vydává v těchto dnech knížku nazvanou Syn Jan. "Pětapadesát let vysvětluji, jak to bylo doopravdy s jeho smrtí," říká bývalý tajemník.
* U Jana Masaryka jste začínal, když už to byl velmi oblíbený politik, navíc syn prvorepublikové ikony Tomáše Garrigua Masaryka. Dá se říct, že to tedy bylo velmi dobré místo. Jak jste k němu přišel?
S Janem Masarykem se znal dobře můj otec. Seznámili se na vyslanectví v Americe, kde oba po první světové válce pracovali, takže mě znal už jako malé dítě. Poprvé si pamatuji na setkání s ním, když mi bylo asi čtrnáct. Tehdy jsme za ním byli s otcem na návštěvě v Londýně, kde byl Jan Masaryk od roku 1920 vyslancem, a já - hloupej kluk - jsem měl takové skoro troufalé přání. Chtěl jsem vidět, jak to vypadá vAnglické bance, protože jsem slyšel, že tam je zlato a diamanty, prostě strašlivé bohatství. A Jan Masaryk zvedl telefon, zavolal a pak řekl: Zítra v devět ráno vás bude někdo na chodníku před bankou čekat.
* Muž, který může jedním telefonátem zajistit přístup na taková místa... to musel Masaryk od začátku získat vaši velkou úctu.
To víte, že ano! A ještě větší zážitek pro mě byl, když jsem se opravdu do té banky podíval. Táta byl otrávený, toho to nezajímalo. Ale pak nás odvedli čtyři patra do podzemí, kde byly zamřížované kóje, v nichž bankovníci přepočítávali bankovky, a půjčili mi do ruky zlaté pruty a diamanty v hodnotě několika set milionů korun! Dovedete si představit, jaké to pro takového kluka muselo být dobrodružství! V roce 1945 jsem pak patřil k organizátorům Pražského povstání, což Jan Masaryk zaznamenal.
Gottwalda jsem opilého viděl
* Takže vám potom, když válka skončila, nabídl práci na ministerstvu?
Tak jednoduché to nebylo. Nabízel mi sice několikrát místo, ale já jsem chtěl nejdříve dostudovat a pak jsem taky pracoval v Úřadu vlády za předsednictví Klementa Gottwalda.
* To nezní jako úplně ideální předpoklad pro post tajemníka u muže, který komunisty z duše neměl rád.
Podívejte se, já jsem si vždycky zakládal na tom, že jsem nestraník. Všem nám tehdy po válce šlo o to dělat naši práci dobře, a to i pro vládu, v níž byl Klement Gottwald. Později si mě Masaryk vybral i právě proto.
* Jak vypadala vaše práce pro Jana Masaryka?
Měl jste možnost mu ze své tehdejší pozice tajemníka radit? Ne, měl jsem jiné úkoly. Tajemník sbíral informace a materiály, které přicházely z různých míst, ať už zevnitř ministerstva nebo zvenku, aby se ministr mohl odpovědně rozhodnout. Takže náš nebo můj maximální vliv byl v tom, že jsme nabízeli různé varianty, z nichž si on potom jednu zvolil.
* O Janu Masarykovi je známo, že to byl člověk s velkým smyslem pro humor. Zažil jste s ním někdy něco veselého?
To víte že ano! Uměl skvěle odlehčit vážné chvíle. Třeba na zasedání vlády panovala někdy mezi komunistickými a demokratickými ministry dost napjatá atmosféra, čas od času padala i silná slova. Ve chvíli, kdy někdo umí shodit tu vážnou atmosféru nějakým fórem, tak se všechno hned zjemní, zpříjemní. A tak jednou přinesl na takové jednání pod kabátem ministr Masaryk nějaké zvířátko, už si nepamatuji jaké, kotě nebo štěně. Bylo to pěkné pozdvižení, ale pomohlo to.
* Měl nějaké zlozvyky?
Traduje se o něm, že hodně pil. To se o něm říkalo hlavně před válkou a já to nemohu posoudit, protože jsem u něj v té době ještě nepracoval. Nepatřil jsem také k jeho nejbližším přátelům, já ho nikdy opilého neviděl. Což se o řadě jiných - jako například Klementu Gottwaldovi - nedalo vůbec tvrdit.
* O něm to bylo také známo. A toho jste někdy viděl namazaného?
Kromě toho, že jsem na vládě pracoval jako tajemník, také jsem občas tlumočil a překládal. Někdy se stalo, že mě zavolali - a bylo to doopravdy dost obtížné. Musel jsem odpovídat na otázky nějaké návštěvy a nevěděl jsem, co má pan Gottwald na mysli. Nebylo mu totiž pořádně rozumět. Což pochopitelně nikdo nesměl poznat, a tak jsem musel odpovídat podle svého a samozřejmě přitom dávat pozor, abych se držel oficiální linie.
* Jak se k vám choval Klement Gottwald, jaký byl člověk?
Ke mně a ostatním úředníkům se Klement Gottwald choval vždycky slušně. Byli jiní komunisté, ti opravdu zlí, kteří mi vyhrožovali a říkali, že kdyby mohli, tak mě zastřelí. Ale takový Gottwald nikdy nebyl.
Poslední noc pro něj musela být trýznivá
* Zažil jste také poslední dny Jana Masaryka, období těsně před jeho smrtí. Můžete říci, jak vypadaly?
K tomu je potřeba znát širší souvislosti. Od léta 1947, kdy Stalin zamezil účasti ČSR na Marshallově plánu, prostě přituhovalo, to jsme všichni dobře cítili. Komunisté získávali moc.
* Připomeňte prosím, co přesně to znamenalo.
Bylo jich čím dál víc: na ministerstvech i v jiných úřadech. Připravovaly se takzvané Lidové milice, které pak v rozhodujících únorových dnech táhly ulicemi Prahy a mnohé zastrašovaly. A Jan Masaryk tušil, že dojde k převratu. Jeho přátelé v západních zpravodajských službách ho informovali. Varovali ho, radili mu, aby zůstal v Americe, dokonce mu nabízeli i různá významná a lukrativní místa, ale on nechtěl. Jednak říkal, že Československo je jeho jediná vlast, jednak chtěl také dodržet slib, který dal svému otci: že bude vždy stát při Edvardu Benešovi.
* Právě proto spáchal sebevraždu?
Aby upozornil celý svět na totalitu nastupující po únorovém puči? Proč to však neudělal jednoznačně, nenechal dopis na rozloučenou, proč měl na sobě pyžamo? Ta poslední noc pro něj musela být trýznivá. Když jsem se tehdy druhý den ráno podíval do jeho pokoje, viděl jsem kromě Státní bezpečnosti, která všude šmejdila, také polštář ve vaně, šňůru od pyžama přivázanou na klice a na zemi rozsypané sklo, žiletky. Z toho vyvozuji, že zvažoval několik variant, ale nakonec zvolil skok z okna. Měl jsem možnost prohlédnout si hned ten den, jak jeho tělo vypadalo, dokonce mi spadly brýle na jeho rozbité nohy, tak jsem byl rozrušen. Neměl na kůži nejmenší stopy zápasu, výraz jeho tváře byl klidný.
* To pro vás muselo být hrozně těžké. Vždyť Jan Masaryk byl asi také váš přítel...
Slovo přítel není přesně tím, které bych použil. Jemu bylo přece jen tenkrát dvaašedesát a mně necelých třicet. Ale měli jsme blízký vztah - už kvůli tomu, že můj otec pracoval dlouhá léta ve vysoké funkci v Československém červeném kříži a znal se osobně s panem ministrem i s jeho sestrou Alicí, předsedkyní Červeného kříže. Společně založili český Rotary klub a English Grammar School v Praze.
* Plakal jste?
Víte, já na to moc nejsem. Vždycky se snažím spíš dělat v dané situaci to, co je nutné. Neohlížet se příliš na pocity. Osvědčilo se mi to v pozdější době i v komunistickém kriminále. A stejně jsem jednal i nad tělem Jana Masaryka.
* Takže jste se zúčastnil pitvy.
Ano, ta byla tentýž den asi ve dvě odpoledne. A když pitvu dokončili, tak jsem pana ministra až do pohřbu neopustil. Spal jsem vedle něj tři noci v Černínském paláci, abych měl celou dobu kontrolu. Oblékali jsme ho do proužkovaného obleku, vlastnoručně jsem mu vetkl tmavomodrou perlu do kravaty...
* Po smrti Jana Masaryka se rozšířila fáma, že ho nechal zabít Gottwald. Na vás jako osobu, která oba muže dobře znala, se museli lidé často obracet a žádat vysvětlení. Co jste jim říkal?
Pětapadesát let vysvětluji to, co vím ze své zkušenosti a ze zkušenosti lidí, kteří pro něj pracovali nebo byli jeho příbuznými. Že Jana Masaryka nezavraždili, ale že se obětoval na protest proti poúnorovém vývoji a teroru.
Je potřeba vidět celek
Přesto: loni na jaře byla zveřejněna studie, která se zabývá dynamikou pádu lidského těla, a ta potvrzuje onu konspirativní variantu, podle níž byl Masaryk obětí sovětské tajné služby nebo party specializovaných zabijáků. Dalšímu našemu kolegovi z ministerstva, generálnímu tajemníkovi Heidrichovi, řekl Masaryk několik dní před svou smrtí: "Tady bude ležet Jan Masaryk", když ho vyzval, aby se podíval na dvůr Černínského paláce. A mně nabídl před svou smrtí ze sejfu sto tisíc se slovy, že je budu potřebovat. Všichni odborníci vytahují jen kamínek po kamínku z mozaiky a docházejí k závěrům pouze z nich, ale vůbec nevidí věc jako celek. A bohužel nemají ani zájem o seriózní diskusi.
* Vraťme se do současnosti. Nyní se spousta významných politiků vyjadřuje k oprávněnosti nebo neoprávněnosti úderu na Irák. Jaký by podle vás - s trochou představivosti měl názor Jan Masaryk?
To je dnes strašně důležitá otázka, zvláště pro lidi, kteří zažili jako já komunistický teror a kriminály. Jan Masaryk vždycky zastával názor, že zlu se musí čelit. Například když za druhé světové války potřebovali Britové, aby šli Američané do války, pomáhal jim. Vystupoval ve Spojených státech a přesvědčoval, že Američané musí Evropě pomoci. Totéž se opakovalo i v roce 1948. Ačkoli je Jan Masaryk často spolu s Benešem obviňován z odpovědnosti za Mnichov, upozorňoval na to, že pokud se nepostavíme Hitlerovi, bude chtít ovládnout celou Evropu. Teď se děje něco podobného jako tehdy.
* Takže z toho soudíte, že podobný názor by měl i dnes?
Kdyby žil, podporoval by úder spojenců na Irák? Nemohu s určitostí říct, že by tohle dělal nebo nedělal. Ale podle toho, jak jsem ho znal, bych předpokládal, že ano.
ANTONÍN SUM
Antonín Sum se narodil 31. ledna v Praze. Studoval reálné gymnázium Komenského ve Vídni a od roku 1937 do zavření českých vysokých škol studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Účastnil se domácího odboje a Pražského povstání. Po promoci v lednu 1946 byl úředníkem Úřadu předsednictva vlády a od roku 1947 osobním tajemníkem ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. V listopadu 1949 byl zatčen, svědčil v procesu s Miladou Horákovou a byl odsouzen na dvaadvacet let. Po amnestii v roce 1962 pracoval jako kominík a dělník. Jako soudní tlumočník překládá z angličtiny, francouzštiny, němčiny, ruštiny a umí latinsky. V roce 1999 byl jmenován čestným velvyslancem.
FOTO - Masarykův tajemník Antonín Sum s rodinnou fotografií T. G. M. a jeho syna, prvního poválečného ministra zahranič
