Jan Šťastný

Jan Šťastný | foto: Michal Sváček

Jsem vděčný, že mi život nastavil ksicht, říká Jan Šťastný

  • 6
Ještě jako student DAMU získal Jan Šťastný (51) roli Petra Vitáska v komunistickém seriálu Rodáci. Zcela mu to změnilo život. Nevymlouvá se na úlitbu době, srovnal si účty sám se sebou. „Mám dvě vnučky, znovu jsem se oženil a mám pětiletého syna. K životu potřebuji pilíře,“ řekl v rozhovoru pro týdeník Téma.

Vadí vám, že si lidé myslí, že vám Vitásek umetl cestu?
To víte, že ano. Neustále jsem musel dokazovat, že to tak není. Což mě na druhou stranu zocelovalo. I když neříkám, že jsem se kvůli tomu nedostal i na dno.

Čemu říkáte na dno?
Chtěl jsem se vším seknout a od kumštu odejít. Pochopte, byl to náraz, když mi ve dvacet letech seriál Rodáci změnil život. Jenže dvousečně. Na jednu stranu jsem měl fanklub slečen, na druhou jsem nemohl do hospůdky páté cenové skupiny, protože jsem si myslel, že mi tam rozbijou hubu. Ztratil jsem ze dne na den anonymitu. Najednou jsem měl strach vylézt i na jeviště. Něco jiného je tréma, ale tohle byla panická hrůza.

Co s tím?
Říkal jsem si, že mám pořád čas zkusit něco jiného. Jenže do toho jsem se oženil, měl dítě, druhé vyženil a musel se starat o rodinu a chodit do práce. Zase jsem byl v tom systému předskokana - nemohl jsem to řešit velkoryse a jít studovat na chemického inženýra, musel jsem denně odevzdávat domů nějaký výsledek. A myšlenky na úprk z oboru se nějak vytratily.

Týdeník TÉMA

Týdeník TÉMA

Jak Jan Šťastný ustál psychické a životní kolapsy synů? A jak se dozvěděl o svatbě svého syna? Více si přečtěte v pátečním vydání týdeníku Téma.

Když jste roli příkladného komunisty bral, tušil jste, co to může způsobit?
Tušil. A přesto... Nechci se obhajovat tím, že taková byla doba. Asi by bylo jednoduché říct: bál jsem se, že nevzít to, už si třeba nikdy nezahraju. Mě to ale popravdě i trochu lákalo. Nadchl mě režisér Jirka Adamec, jak si uměl povodit herce, jak byl pracovitý, jaký je to dodneška dříč. Zároveň jsem na place potkal herce, jež nechci jmenovat, protože spousta z nich se za ty role stydí, na které jsem jen zíral a učil se od nich řemeslo. A tahle vidina, tenhle pocit v době mého rozhodování převládl. Mohl jsem říct ne, ale neřekl.

Myslíte si dneska, že byla chyba vzít roli poplatnou komunistické propagandě?
Rozhodně nebyla. Jsem vděčný za to, že mi život nastavil ksicht a já jsem se s tím musel vypořádat. Dodatečně blahořečím tomu, že jsem nebyl tak statečný, protože celé to následné dění mě hodně vyškolilo. Měl jsem šanci dospět. Dokonce jsem začal mít vlastní názor (smích).