V televizních seriálech se objevujete často, je mezi nimi nějaký, který vám speciálně uvízl v paměti?
Nikdy nezapomenu na seriál Třetí patro. Bylo mi tehdy osmnáct, všechno jsem prožíval adekvátně tomu věku. Sešla se nás na natáčení báječná parta včetně Lukáše Vaculíka, Markéty Fišerové, Lucie Juřičkové nebo dalších, a samozřejmě režiséra Karla Smyczka, brali jsme ho jako staršího bráchu. Radil nám i v osobních věcech, ani já jsem neváhal za ním s čímkoli přijít. Ale samozřejmě byli jsme klubko hadů, takže když bylo třeba, uměl na nás i zakřičet.
Třetí patro se točilo před více jak třiceti lety, vybavíte si nějaký zásadní moment?
Hrál jsem elektrikářského učně a v rámci scénáře jsme pak chodili i opravovat elektriku do různých domácností, já se tak dostal k ženě, kterou hrála Ljuba Krbová. Byla tam situace, kdy mám uklidňovat jejího syna Buráčka, zamčeného za dveřmi jejich bytu. Ve scénáři bylo tehdy přesně napsané, co mám říkat, ale já najednou dostal inspiraci a touhu chlácholit ho vlastními slovy, jako by to byl můj reálný syn. Scénář šel najednou stranou a já tu chvíli neobyčejného vnuknutí mám před sebou dodnes.
Co následovalo po tak úspěšném hereckém startu?
Hlásil jsem se na DAMU, ale nepřijali mne. Alternativou byl pro mne sport, tak jsem se vydal tímto směrem. Fakulta tělesné výchovy a sportu mne lákala taky. Než ale došlo na obávanou zkoušku z anatomie, osud zasáhl a napodruhé DAMU vyšla. Takže jsem přestoupil tam a byl šťastný. V rámci téhle události jsem asi poprvé v životě dostal pro mne zajímavou zprávu o tom, že věci nemusejí být prostě tak, jak bych chtěl já.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: |
Mrzí vás zpětně nějaká role, kterou jste si nechal ujít?
To je přímo trefa do černého. Asi tři roky po natáčení Třetího patra jsem dostal nabídku právě od Karla Smyczka na velmi zajímavou roli, ale nakonec jsem ji musel odmítnout, protože těsně před tím jsem se už upsal jinému projektu. O co šlo, si ale nechám jako takové malé tajemství mezi mnou a Karlem Smyczkem.
Po vašem úrazu jste hercem na vozíku, jaké v tom nacházíte výhody?
Především se cítím být zdravý. Nemám chřipku nebo nějakou podobnou nemoc a všechno je v pořádku tak, jak to je. To, že hraji na vozíku, se nám před časem skvěle podařilo využít s Jakubem Špalkem při realizaci hry, kde ztvárňuji Richarda III., který se také ve svém životě potýkal s pohybovým omezením. Režiséři ho běžně vykreslují s hrbem a kulhajícího, my jsme využili vozík. Richard III. je vůbec moje srdeční záležitost, něco tak nadčasového by se mělo v dnešní době hrát všude. Stejně jako v té hře, tak i v našich životech vnímám možnosti každodenní volby, kdy se rozhodujeme, zda dáme přednost tomu temnému nebo tomu světlému v sobě.
Richard III. ale není první divadelní hra, kde jste vozík využili.
Poprvé to bylo v Růži pro Algernon, kdy nám došlo, že vozík nechceme už schovávat a dělat, že není. Je to podobné, jako kdybych třeba šel v zimě na radnici bos. Taky je to trošku neadekvátní, ale co, prostě to ke mně patří. Přestali jsme tedy vozík řešit, nastalo vnitřní osvobození od jakéhosi předsudku a to se nám podařilo nakonec přenést i na diváky. Mám s tím dokonce spojený i krásný zážitek. Po jednom z představení jsem vyjel do baru a přítomný divák na mne vytřeštil oči s otázkou: „Vy jste ten vozík neodložil?“ Pro mne to byla skvělá satisfakce, on ho bral jen jako rekvizitu! To celé je pro mne vlastně zprávou, že život nekončí, že pokračuje dál, já to beru jako veliký dar.
Jaké jsou vaše silné herecké stránky?
To mi asi nepřísluší posuzovat, to se musíte zeptat diváků. Každopádně se raduji z toho, když můžu být u věcí, které se podaří vytvořit, které jsou živé, teď a tady. To je vlastně princip divadla, jednoho z posledních živých médií vůbec, kdy se divák setkává s hercem a ve stejné divadelní hře se nikdy nic neopakuje. Pokaždé je to autentické a jiné. Když se podaří rozproudit energii mezi jevištěm a hledištěm, je to malý zázrak, který společně prožívá herec s divákem v absolutní jednotě.
Jan Potměšil
Čím teď nejvíc žijete?
Kromě divadla samozřejmě i rodinou. Těší mne, že můžu být u toho, když moji synové začínají poznávat svět, dělají své první krůčky a rozhodnutí, a já můžu být po ruce, abych jim pootevřel dveře do jejich příběhů nebo poznání. A daří se nám to společně sdílet.
Co pro vás znamená slovo budoucnost?
Vidím ji jako otevřený prostor, kde nic nekončí. Znovu se vrátím na začátek, do doby po mém úrazu, kdy jsem ležel nehybný v nemocnici s malou šancí na přežití a pomalu mne začala zaplavovat obrovská vlna vděčnosti, že jsem tu šanci dostal, že jsem přežil. Vzpomínám si na den, kdy jsem se jednoho dne ráno probudil, za oknem svítilo sluníčko, do pokoje přišla milá sestřička se snídaní a já si v tu chvíli uvědomil, že klid a mír, který se mi rozhostil v celém těle, mi chce říct jen jedno: Máš před sebou nový začátek a všechno je v pořádku.
