Karel Šůcha, šéf skupiny Laura a její tygři: Pokémoni jsou vošklivý zvířátka…
Šéf skupiny Laura a její tygři vnímá jako muzikant velmi pozorně intonaci při hovoru různých lidí. "Je zvláštní, jak se dá i na ulici vypozorovat, kdo tráví doma většinu času u televize a pak kopíruje dabingovou mluvu. Nedávno jsem vyslechl debatu dvou paní ve frontě, z nichž jedna se ptala druhé - tak jak bylo na dovolené? - a znělo to jako jedovatá nadávka. Druhá reagovala v podobném duchu. Slyšíte slova, ale jejich intonace neodpovídá očekávanému obsahu. Když jsem pak náhodou viděl kousek nějakého jihoamerického seriálu, byl to jasné. To byla přesně ta falešná, nepřirozená dikce, která mě tehdy tak udivila." Šůchovi televizi od počátku svého manželství nikdy nepotřebovali. Až když přišly děti, začali uvažovat, jestli by ji přece jen neměli koupit. Hlavně kvůli škole - aby si nepřipadaly děti deprimované, že ostatní si povídají o něčem, co ony neznají. Ale ukázalo se, že to byla zbytečná starost. "Kupujeme noviny a já je čtu celé - nahlédnu i do televizního programu," přiznává Karel Šůcha. "Řeknu vám, že pokaždé tam najdu něco, na co bych se rád podíval. Už proto ji opravdu doma mít nemůžu - to by byl mor." Jako muzikant, jehož kapela se objevuje občas na obrazovce, potřebuje nicméně Karel Šůcha tyto záznamy shlédnout. Ani to ale neznamená problém: všichni jeho kolegové mají doma televizi i video. I při společenském kontaktu ale cítí Šůcha určitý rozdíl ve srovnání s televizními diváky: "Působím asi naivněji. Kolikrát mi náš manažer říká - probůh ty v byznysu vážně nevíš, která bije. Pusť si aspoň rádio. Nebo když jsme ve studiu, v hale je zapnutá televize. Při pauze si ostatní z kapely při ní povídají, ale já zírám na obrazovku. Nedokážu zároveň sledovat obraz a mluvit s kolegy. Jsem zvyklý se soustředit jen na jednu věc. Také se mi občas přihodí kuriózní situace, když vezmu někde u známých nebo u babičky do ruky program a těším se, že poběží V pravé poledne. Tenhle western miluji. Načež zjistím, že jde o jakýsi publicistický pořad. Nebo tuhle jsem si náhodně počkal na Nově na Počasíčko, abych znal předpověď, a ten obnažený chlap tam mě dost vyděsil…" To, co většině diváků připadá normální, dané - ať už v jazyce nebo chování, vnímá Karel Šůcha jako zostuzující a povrchní. "Možná to vidím hloupě," říká. "Ale přijde mi, že si v tom lidi budují náhradní životy. Třeba v těch stupidních seriálech. Mnozí je považují za neškodnou relaxaci, ale já si myslím opak. Jsem přesvědčený, že televizní náruživost oslabuje schopnost přemýšlení, vnitřní sebereflexe a vlastního názoru." Karel s Marií, vystudovanou matematičkou, která dnes pracuje jako pojišťovací agent, raději čtou noviny nebo poslouchají rádio. Mají dvě dcery, pětiletou a devítiletou. "Četl jsem v novinách, že v Mexiku zakázali vysílat Pokémony, tak jsem se ptal, jestli ví, co je to zač. Ále to jsou takový vošklivý zvířátka, řekla mi starší Kája a ukázala mi je v trafice. Takže děti stejně témata hovorů znají, jen jsou naštěstí těch nesmyslných seriálů ušetřeny." Po rozsvícené obrazovce se nestýská ani mladší Aničce: "My si čteme pohádky, nebo mi je Kájinka vypráví. A taky si hrajeme hry. A máme rádi jednu hru v počítači, kde kreslíme."
Marek Benda, poslanec parlamentu za ODS: Nechytám se u reklam
"Už můj tatínek byl velký nepřítel televize, takže já ji v podstatě nezažil," vysvětluje poslanec Marek Benda. "Třeba mě jednou žena přesvědčí, že ji potřebujeme kvůli dětem, ale zatím je naše Johanka ještě moc malá na to, abychom o tom přemýšleli. Popravdě řečeno, nejstrašnější mi připadá ten rodinný model, kde se přijde domů a okamžitě se pustí televize. Podmalovává veškeré aktivity v domácnosti, sem tam se na ni někdo koukne a tak to jde až do noci." Přesto Bendovi nepatří k zásadním odpůrcům jakékoli televizní zábavy, občas se jdou na nějaký film podívat o dvě patra níž k sousedům oni sami tomu říkají "do kina". Ale považují to za zpestření vzájemně tráveného času, za jakousi sváteční chvíli, nic víc. Přičemž žena Markéta (absolventka střední ekonomické školy) jako typické panelákové dítě vychované televizí, přece jen občas po nějakém programu pošilhává, takže si předloni vyškemrala zapůjčení televize na čtrnáct vánočních dnů kvůli pohádkám. Prý jí to ale bohatě stačilo. Raději se realizuje při ručních pracích či zkouší aranžovat květiny. Ani při společenské konverzaci nemají Bendovi pocit izolace. "Jediným momentem, kdy se nechytám, jsou narážky na reklamy, které neznám," svěřuje se Marek Benda. "Uniká mi potom pointa. Jako když lidé posílali na mobil zprávičky o Kajínkovi na téma Deli se vrátila. Já byl absolutně mimo. Nechápal jsem, proč se smějí." V souvislosti s povinnostmi v parlamentu však přece jen člověka napadá, že by poslanec měl být alespoň zpravodajsky více v (televizním) obraze… "Já televizi k téhle práci nepotřebuju," tvrdí Marek Benda. "Kupuji si denně jedny dvoje noviny, v práci si každý den prolétnu přehled nejdůležitějších zpráv, který mi připraví. A pokud potřebuji nějakou informaci zevrubněji, najdu ji už dnes na internetu. Nevidím sice diskusní pořady, ale upřímně řečeno - když člověk většinu debatujících díky své práci dobře zná, máloco nového jej od nich ještě překvapí." Ani nejaktuálnější téma - vánoční řešení causy Česká televize prý Marek Benda nepotřeboval sledovat v televizi. Obraz podle něj není tolik důležitý, spíše fakta - a i ta byla k dispozici v tisku a na internetu. Díky tomu jsem byl uchráněn různých emocí a mohl jsem si zachovat příjemný odstup." Hůře už se mu hledá odstup při typické posedlosti diváka, který po dlouhé době hledí na obrazovku. "To je zase druhá stránka mince," tvrdí Markéta Bendová. "Znám lidi bez televize, kteří když mají možnost se někde na ni podívat, nedokáží se od ní odtrhnout. I Marek to zná když si občas sedne před televizi, zírá pak úplně na všechno, nejdřív začne svým oblíbeným sportem, ale ten je už dávno pryč, jde móda nebo reklamy a Marek tam pořád sedí." S výjimkou téhle úsměvné slabůstky žijí zkrátka Bendovi bez televize spokojeně. Po večerech vítají přátelské návštěvy, čtou a třikrát do týdne hrají hry, nejčastěji Scrabble. Četbu staví nade vše, hlavně možnost popustit uzdu imaginaci, zobrazovat si postavy a situace podle svých představ. "Můj milovaný hrdina Phil Marlowe od Chandlera měl v mých očích dlouho jasnou podobu. Na filmy o něm - a že už těch verzí bylo víc - se nemůžu dívat prostě proto, že ještě nikdy nevypadal tak, jak ho vidím já."
Filip Čapek, nastávající duchovní: Nemáme na to čas
Manželé Čapkovi jsou mladá rodina - Filip dokončuje postgraduální studium na teologické fakultě a chystá se přijmout nabídku některé z evangelických farností, Katka vystudovala psychologii a momentálně je na mateřské dovolené s téměř ročním Matějem. "Rodiče měli televizi," vypráví. "Ale když jsme se s Filipem brali, zařídili jsme bez nějakého zvláštního uvažování byt bez ní. Nijak nám nechybí, respektive na ni nemáme čas. Určitě se vní najde řada dobrých filmů a dokumentů, ale v zásadě ji považuji za ztrátu času," říká Katka Čapková. "Připadá mi přinejmenším zvláštní, když si lidé večer sednou místo proti sobě proti obrazovce ke zprávám a takhle vydrží na další programy a potom jdou spát. Myslím, že se jim musí nutně někam vytrácet vzájemná komunikace… A že si vytvářejí díky ní jakýsi umělý, hrozně pasivní svět. Je fakt, že když jsem ještě pracovala, také jsem často přišla domů unavená a neměla sílu otevřít knížku. Ale nejde o to, si neodpočinout u televize, ale umět ji včas vypnout." Oba manželé nejraději večer čtou, Filip pracuje u počítače a překládá. Když se chtějí podívat na dobrý film, jdou do kina. Žít s partnerem, který by televizi výsostně potřeboval a trávil u ní hodně času, si ani jeden nedokáže představit. "Dal jsem si pro sebe hranici, že do třicítky televizi nebudu potřebovat," říká Filip Čapek. "Ale teď uvažuji, že ji asi posunu dál. Když vidím u svých rodičů, jaký pasivní zdroj zábavy pro ně představuje, hrozím se toho. Těch večerů, kdy se člověk svalí unavený před obrazovku a posléze usne…" Relaxaci vnímá Filip po svém - aktivně. Nikoli adrenalinovými sporty, ale třeba výletem do hor. V zimě pravidelně odjíždí s přáteli na hory, stanují ve sněhu a jsou schopni ujít i sto šedesát kilometrů za tři dny. "Mám pocit, že televize učí lidi remcat, přehánět své nároky. A také se dopouští na lidech divných morbidností - jako třeba ten pořad Velký bratr. Proč lidé přistoupí na to, že žijí izolovaně v těch jakýchsi kontejnerech 24 hodin v přímém přenosu a diváci se baví a hádají, jak dlouho kdo vydrží, kdo je jim sympatický a tak. Pokud jde o kontakt s děním ve světě, vystačí si Čapkovi bohatě s denním tiskem - ten kupují každý den. A poslouchají rádio. Nepatří ale rozhodně mezi ty, kteří by televizi odmítali za každou cenu - naopak počítají s tím, že pokud se odstěhují na venkov, zařadí televizi mezi bytové vybavení. "Tady v Praze je spousta zajímavých podnětů, přátel a kultury, ale venku budeme chybějící spojení se světem pociťovat citelněji," vysvětluje Katka. "Víte, nejde o to, že by se člověk nepodíval občas na něco zajímavého," dodává Filip. "Ale o to, že nezná míru. Takže pak televize funguje například i jako celodenní kulisa - a to si dost dobře neumím představit. Trochu mě to popravdě řečeno děsí do budoucna, až budu působit jako farář a navštěvovat lidi doma. Na venkově je ustavičná přítomnost televize zvykem. Těžko budu schopen s lidmi komunikovat na pozadí běžící obrazovky."
Martin Vrana, výtvarník: Bez obrazovky, zato s drátěnou pračkou
"Televize je určitě pozoruhodný vynález, ale jinak je mi zcela lhostej ná," prohlašuje Martin Vrana. "Nerad se nechávám oblbovat věcmi, které si na něco jen hrají. Navíc ji považuji za ztrátu času. U výtvarníka Martina Vrany to vyhlíží jako u osamělého muže. Malý byt v pražské Podbabě zaplňuje minimum nábytku, jeden pokoj slouží jako sklad rozměrných obrazů, chybějící pocit útulné zabydlenosti zato vyvažuje několik objektů, na které v běžné domácnosti stěží narazíte - z plechových plátků stvořené děravé stínítko-batole na žárovce a na tomtéž principu vyrobený větrák, lampa, lux, pračka, dokonce ubrus na stůl. Autor obrazů inspirovaných mimo jiné i fotografiemi z časopisů či denního tisku se ve svých čtyřiceti letech vidí jako Řehoř Samsa, který ke svému životu nepotřebuje prý ani lidi, ani veřejné výstavy, natož pak televizi: "To si raději zajdu do přírody nebo si otevřu tiskoviny - Mladou Frontu, Respekt, nebo sem tam nějaký výstřelek, třeba Sorry. Taky chodím do hospody. Mám tohle prostředí rád, člověk se cítí jako doma, všechno je předem dané, nic vás nezaskočí. Přičemž nejraději bývám sám. Seberu se a jedu třeba do Břevnova, sednu si tam do hospody, s knížkou, pivem, anonymně, a je mi fajn." Výtvarník, kterého bavilo letecké modelářství, začal s velkými obrazy při pohledu na obrovské prostory Národní galerie. Doba veřejné prezentace je ovšem pro něj už minulostí. "Unavuje mě vysvětlovat cosi o smyslu tvorby, pohybovat se ve společnosti samých sebestředných lidí a k tomu poslouchat, jak jsou skvělí. Tak jsem ponížil svou práci na osobní intimní záležitost." Večery netráví před obrazovkou, ani ve společnosti ženy - jak sám říká, zkušenost dvakrát ženatého a rozvedeného muže prozatím bohatě stačí. Ostatně, na prvním rozpadlém vztahu se podepsala negativně právě televizní obrazovka, kterou dotyčná partnerka zapínala, sotva vstala zpostele. "Televize samozřejmě taky deformuje," reaguje na otázku Vrana. "Lidi se stávají pohodlnějšími, je to pro ně náramně snadné nechat si servírovat umělé modely života, zjednodušený obraz světa a lidí. Nejvíce to asi platí o starcích, kteří žijí často osaměle, bez kontaktů s okolím a vidí pak život prizmatem televizní obrazovky. Což je právě ta zrada, realita je přece někde úplně jinde…"
Šéf skupiny Laura a její tygři vnímá jako muzikant velmi pozorně intonaci při hovoru různých lidí. "Je zvláštní, jak se dá i na ulici vypozorovat, kdo tráví doma většinu času u televize a pak kopíruje dabingovou mluvu. Nedávno jsem vyslechl debatu dvou paní ve frontě, z nichž jedna se ptala druhé - tak jak bylo na dovolené? - a znělo to jako jedovatá nadávka. Druhá reagovala v podobném duchu. Slyšíte slova, ale jejich intonace neodpovídá očekávanému obsahu. Když jsem pak náhodou viděl kousek nějakého jihoamerického seriálu, byl to jasné. To byla přesně ta falešná, nepřirozená dikce, která mě tehdy tak udivila." Šůchovi televizi od počátku svého manželství nikdy nepotřebovali. Až když přišly děti, začali uvažovat, jestli by ji přece jen neměli koupit. Hlavně kvůli škole - aby si nepřipadaly děti deprimované, že ostatní si povídají o něčem, co ony neznají. Ale ukázalo se, že to byla zbytečná starost. "Kupujeme noviny a já je čtu celé - nahlédnu i do televizního programu," přiznává Karel Šůcha. "Řeknu vám, že pokaždé tam najdu něco, na co bych se rád podíval. Už proto ji opravdu doma mít nemůžu - to by byl mor." Jako muzikant, jehož kapela se objevuje občas na obrazovce, potřebuje nicméně Karel Šůcha tyto záznamy shlédnout. Ani to ale neznamená problém: všichni jeho kolegové mají doma televizi i video. I při společenském kontaktu ale cítí Šůcha určitý rozdíl ve srovnání s televizními diváky: "Působím asi naivněji. Kolikrát mi náš manažer říká - probůh ty v byznysu vážně nevíš, která bije. Pusť si aspoň rádio. Nebo když jsme ve studiu, v hale je zapnutá televize. Při pauze si ostatní z kapely při ní povídají, ale já zírám na obrazovku. Nedokážu zároveň sledovat obraz a mluvit s kolegy. Jsem zvyklý se soustředit jen na jednu věc. Také se mi občas přihodí kuriózní situace, když vezmu někde u známých nebo u babičky do ruky program a těším se, že poběží V pravé poledne. Tenhle western miluji. Načež zjistím, že jde o jakýsi publicistický pořad. Nebo tuhle jsem si náhodně počkal na Nově na Počasíčko, abych znal předpověď, a ten obnažený chlap tam mě dost vyděsil…" To, co většině diváků připadá normální, dané - ať už v jazyce nebo chování, vnímá Karel Šůcha jako zostuzující a povrchní. "Možná to vidím hloupě," říká. "Ale přijde mi, že si v tom lidi budují náhradní životy. Třeba v těch stupidních seriálech. Mnozí je považují za neškodnou relaxaci, ale já si myslím opak. Jsem přesvědčený, že televizní náruživost oslabuje schopnost přemýšlení, vnitřní sebereflexe a vlastního názoru." Karel s Marií, vystudovanou matematičkou, která dnes pracuje jako pojišťovací agent, raději čtou noviny nebo poslouchají rádio. Mají dvě dcery, pětiletou a devítiletou. "Četl jsem v novinách, že v Mexiku zakázali vysílat Pokémony, tak jsem se ptal, jestli ví, co je to zač. Ále to jsou takový vošklivý zvířátka, řekla mi starší Kája a ukázala mi je v trafice. Takže děti stejně témata hovorů znají, jen jsou naštěstí těch nesmyslných seriálů ušetřeny." Po rozsvícené obrazovce se nestýská ani mladší Aničce: "My si čteme pohádky, nebo mi je Kájinka vypráví. A taky si hrajeme hry. A máme rádi jednu hru v počítači, kde kreslíme."
Marek Benda, poslanec parlamentu za ODS: Nechytám se u reklam
"Už můj tatínek byl velký nepřítel televize, takže já ji v podstatě nezažil," vysvětluje poslanec Marek Benda. "Třeba mě jednou žena přesvědčí, že ji potřebujeme kvůli dětem, ale zatím je naše Johanka ještě moc malá na to, abychom o tom přemýšleli. Popravdě řečeno, nejstrašnější mi připadá ten rodinný model, kde se přijde domů a okamžitě se pustí televize. Podmalovává veškeré aktivity v domácnosti, sem tam se na ni někdo koukne a tak to jde až do noci." Přesto Bendovi nepatří k zásadním odpůrcům jakékoli televizní zábavy, občas se jdou na nějaký film podívat o dvě patra níž k sousedům oni sami tomu říkají "do kina". Ale považují to za zpestření vzájemně tráveného času, za jakousi sváteční chvíli, nic víc. Přičemž žena Markéta (absolventka střední ekonomické školy) jako typické panelákové dítě vychované televizí, přece jen občas po nějakém programu pošilhává, takže si předloni vyškemrala zapůjčení televize na čtrnáct vánočních dnů kvůli pohádkám. Prý jí to ale bohatě stačilo. Raději se realizuje při ručních pracích či zkouší aranžovat květiny. Ani při společenské konverzaci nemají Bendovi pocit izolace. "Jediným momentem, kdy se nechytám, jsou narážky na reklamy, které neznám," svěřuje se Marek Benda. "Uniká mi potom pointa. Jako když lidé posílali na mobil zprávičky o Kajínkovi na téma Deli se vrátila. Já byl absolutně mimo. Nechápal jsem, proč se smějí." V souvislosti s povinnostmi v parlamentu však přece jen člověka napadá, že by poslanec měl být alespoň zpravodajsky více v (televizním) obraze… "Já televizi k téhle práci nepotřebuju," tvrdí Marek Benda. "Kupuji si denně jedny dvoje noviny, v práci si každý den prolétnu přehled nejdůležitějších zpráv, který mi připraví. A pokud potřebuji nějakou informaci zevrubněji, najdu ji už dnes na internetu. Nevidím sice diskusní pořady, ale upřímně řečeno - když člověk většinu debatujících díky své práci dobře zná, máloco nového jej od nich ještě překvapí." Ani nejaktuálnější téma - vánoční řešení causy Česká televize prý Marek Benda nepotřeboval sledovat v televizi. Obraz podle něj není tolik důležitý, spíše fakta - a i ta byla k dispozici v tisku a na internetu. Díky tomu jsem byl uchráněn různých emocí a mohl jsem si zachovat příjemný odstup." Hůře už se mu hledá odstup při typické posedlosti diváka, který po dlouhé době hledí na obrazovku. "To je zase druhá stránka mince," tvrdí Markéta Bendová. "Znám lidi bez televize, kteří když mají možnost se někde na ni podívat, nedokáží se od ní odtrhnout. I Marek to zná když si občas sedne před televizi, zírá pak úplně na všechno, nejdřív začne svým oblíbeným sportem, ale ten je už dávno pryč, jde móda nebo reklamy a Marek tam pořád sedí." S výjimkou téhle úsměvné slabůstky žijí zkrátka Bendovi bez televize spokojeně. Po večerech vítají přátelské návštěvy, čtou a třikrát do týdne hrají hry, nejčastěji Scrabble. Četbu staví nade vše, hlavně možnost popustit uzdu imaginaci, zobrazovat si postavy a situace podle svých představ. "Můj milovaný hrdina Phil Marlowe od Chandlera měl v mých očích dlouho jasnou podobu. Na filmy o něm - a že už těch verzí bylo víc - se nemůžu dívat prostě proto, že ještě nikdy nevypadal tak, jak ho vidím já."
Filip Čapek, nastávající duchovní: Nemáme na to čas
Manželé Čapkovi jsou mladá rodina - Filip dokončuje postgraduální studium na teologické fakultě a chystá se přijmout nabídku některé z evangelických farností, Katka vystudovala psychologii a momentálně je na mateřské dovolené s téměř ročním Matějem. "Rodiče měli televizi," vypráví. "Ale když jsme se s Filipem brali, zařídili jsme bez nějakého zvláštního uvažování byt bez ní. Nijak nám nechybí, respektive na ni nemáme čas. Určitě se vní najde řada dobrých filmů a dokumentů, ale v zásadě ji považuji za ztrátu času," říká Katka Čapková. "Připadá mi přinejmenším zvláštní, když si lidé večer sednou místo proti sobě proti obrazovce ke zprávám a takhle vydrží na další programy a potom jdou spát. Myslím, že se jim musí nutně někam vytrácet vzájemná komunikace… A že si vytvářejí díky ní jakýsi umělý, hrozně pasivní svět. Je fakt, že když jsem ještě pracovala, také jsem často přišla domů unavená a neměla sílu otevřít knížku. Ale nejde o to, si neodpočinout u televize, ale umět ji včas vypnout." Oba manželé nejraději večer čtou, Filip pracuje u počítače a překládá. Když se chtějí podívat na dobrý film, jdou do kina. Žít s partnerem, který by televizi výsostně potřeboval a trávil u ní hodně času, si ani jeden nedokáže představit. "Dal jsem si pro sebe hranici, že do třicítky televizi nebudu potřebovat," říká Filip Čapek. "Ale teď uvažuji, že ji asi posunu dál. Když vidím u svých rodičů, jaký pasivní zdroj zábavy pro ně představuje, hrozím se toho. Těch večerů, kdy se člověk svalí unavený před obrazovku a posléze usne…" Relaxaci vnímá Filip po svém - aktivně. Nikoli adrenalinovými sporty, ale třeba výletem do hor. V zimě pravidelně odjíždí s přáteli na hory, stanují ve sněhu a jsou schopni ujít i sto šedesát kilometrů za tři dny. "Mám pocit, že televize učí lidi remcat, přehánět své nároky. A také se dopouští na lidech divných morbidností - jako třeba ten pořad Velký bratr. Proč lidé přistoupí na to, že žijí izolovaně v těch jakýchsi kontejnerech 24 hodin v přímém přenosu a diváci se baví a hádají, jak dlouho kdo vydrží, kdo je jim sympatický a tak. Pokud jde o kontakt s děním ve světě, vystačí si Čapkovi bohatě s denním tiskem - ten kupují každý den. A poslouchají rádio. Nepatří ale rozhodně mezi ty, kteří by televizi odmítali za každou cenu - naopak počítají s tím, že pokud se odstěhují na venkov, zařadí televizi mezi bytové vybavení. "Tady v Praze je spousta zajímavých podnětů, přátel a kultury, ale venku budeme chybějící spojení se světem pociťovat citelněji," vysvětluje Katka. "Víte, nejde o to, že by se člověk nepodíval občas na něco zajímavého," dodává Filip. "Ale o to, že nezná míru. Takže pak televize funguje například i jako celodenní kulisa - a to si dost dobře neumím představit. Trochu mě to popravdě řečeno děsí do budoucna, až budu působit jako farář a navštěvovat lidi doma. Na venkově je ustavičná přítomnost televize zvykem. Těžko budu schopen s lidmi komunikovat na pozadí běžící obrazovky."
Martin Vrana, výtvarník: Bez obrazovky, zato s drátěnou pračkou
"Televize je určitě pozoruhodný vynález, ale jinak je mi zcela lhostej ná," prohlašuje Martin Vrana. "Nerad se nechávám oblbovat věcmi, které si na něco jen hrají. Navíc ji považuji za ztrátu času. U výtvarníka Martina Vrany to vyhlíží jako u osamělého muže. Malý byt v pražské Podbabě zaplňuje minimum nábytku, jeden pokoj slouží jako sklad rozměrných obrazů, chybějící pocit útulné zabydlenosti zato vyvažuje několik objektů, na které v běžné domácnosti stěží narazíte - z plechových plátků stvořené děravé stínítko-batole na žárovce a na tomtéž principu vyrobený větrák, lampa, lux, pračka, dokonce ubrus na stůl. Autor obrazů inspirovaných mimo jiné i fotografiemi z časopisů či denního tisku se ve svých čtyřiceti letech vidí jako Řehoř Samsa, který ke svému životu nepotřebuje prý ani lidi, ani veřejné výstavy, natož pak televizi: "To si raději zajdu do přírody nebo si otevřu tiskoviny - Mladou Frontu, Respekt, nebo sem tam nějaký výstřelek, třeba Sorry. Taky chodím do hospody. Mám tohle prostředí rád, člověk se cítí jako doma, všechno je předem dané, nic vás nezaskočí. Přičemž nejraději bývám sám. Seberu se a jedu třeba do Břevnova, sednu si tam do hospody, s knížkou, pivem, anonymně, a je mi fajn." Výtvarník, kterého bavilo letecké modelářství, začal s velkými obrazy při pohledu na obrovské prostory Národní galerie. Doba veřejné prezentace je ovšem pro něj už minulostí. "Unavuje mě vysvětlovat cosi o smyslu tvorby, pohybovat se ve společnosti samých sebestředných lidí a k tomu poslouchat, jak jsou skvělí. Tak jsem ponížil svou práci na osobní intimní záležitost." Večery netráví před obrazovkou, ani ve společnosti ženy - jak sám říká, zkušenost dvakrát ženatého a rozvedeného muže prozatím bohatě stačí. Ostatně, na prvním rozpadlém vztahu se podepsala negativně právě televizní obrazovka, kterou dotyčná partnerka zapínala, sotva vstala zpostele. "Televize samozřejmě taky deformuje," reaguje na otázku Vrana. "Lidi se stávají pohodlnějšími, je to pro ně náramně snadné nechat si servírovat umělé modely života, zjednodušený obraz světa a lidí. Nejvíce to asi platí o starcích, kteří žijí často osaměle, bez kontaktů s okolím a vidí pak život prizmatem televizní obrazovky. Což je právě ta zrada, realita je přece někde úplně jinde…"
