Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jako bych žil neprávem

aktualizováno 
- Zdá se přímo stvořený pro role bizarních človíčků či nepraktických intelektuálů, kteří jdou životem poněkud svéráznou a ne každému pochopitelnou cestou. Do jisté míry je takový i on sám. Například, prý aby neublížil sobě ani jiným, odmítá řídit auto. Častěji než občas využívaným hercem a moderátorem je však Arnošt Goldflam dramatikem - napsal okolo pětadvaceti divadelních textů - a spisovatelem. A především režisérem. Jeden ze zakladatelů a vůdčích osobností brněnského Hadivadla dnes režíruje na různých domácích i zahraničních scénách a v České televizi má vlastní program Za dveřmi je A. G. Na své okolí působí A. G. dojmem klidného, vyrovnaného člověka, kterého snad nic nedokáže rozčílit. Sám o tom ovšem říká: "To je opravdu jenom dojem. Sice pokud nemusím, nekřičím a raději se na všem s ostatními domlouvám, ale ne vždycky se mi to daří. Už se stalo, že jsem se rozčílil a křičel na lidi. Někdy i neprávem. Jsem introvert a zneklidňuje mě všechno. Klidný jsem jenom na povrchu a neklid vrším v sobě. Mám pocit, že se se vším musím vypořádat sám. Může se stát, že jednou to vybuchne a zahubí mě to."

Ve vaší rodině bývali spíš technici a lékaři, kde se ve vás vzala chuť dělat divadlo?
Myslím, že to mám po mamince. Její otec i bratr byli zlatníci, což svým způsobem je tvůrčí povolání. Moje maminka se zajímala o umění, hodně četla a babička z její strany vyprávěla pestrobarevné, fantazijní historky, o nichž dneska vím, že si je musela alespoň zčásti vymýšlet. Takže ta umělecká žíla bude patrně odtud.

Nenapadá vás někdy, že pokud byste se byl býval stal lékařem, jak si přál váš otec, měl byste pocit větší užitečnosti?
To je otázka. Bezprostředně bych byl užitečnější, pokud bych ovšem byl dobrým lékařem. Ale byl bych jím, i kdybych býval zvládl všechny ty chemie a fyziky, kvůli kterým jsem z medicíny musel odejít? Možná bych byl dobrým psychiatrem, a protože mám rád děti, třeba i dobrým dětským lékařem, ale znovu opakuju - kdybych jím byl. Po převratu mi někteří lidé říkali, že jim naše divadlo dodávalo sílu přežít. Nebo za mnou někdo přijde po představení a je dojat nebo i potěšen. Když člověk dělá divadlo, taky pomáhá lidem. Představení je někdy podnítí k tomu, aby přemýšleli o sobě a o svém životě. A jde-li na scéně o něco veselého, divák si přinejmenším psychicky odpočine.

Nevadí vám pomíjivost divadla? Fakt, že i z vydařeného představení zůstávají jen fotografie a vzpomínky?
Z divadla nikdo trvalé médium neudělá. Tak to prostě je. Kdykoliv mně nabídla televize, že zaznamená nějakou moji hru, bránil jsem se tomu. Ani jako divadelní herec nemám ambici, aby můj výkon byl zachován na věčné časy pro potomstvo. Divadlo je divadlo a nepatří do televize. Jeho pomíjivost je možná i předností. Divadelní představení vyjadřuje dobu, situaci, ve které žijeme. Jiná věc je, jestli hra má trvalejší platnost. Ale i Čechov nebo Shakespeare se někdy hraje tak a za pár let zase trošku jinak.

Nemáte touhu napsat hru, která přetrvá? Nebo zobrazit svět ve velkém a úspěšném románu?
Musím říct, že to mě nepříliš trápí. Po roce 1989 se mluvilo o tom, že neexistuje hra, která by zachytila padesátá i sedmdesátá léta se vším, co k nim patřilo. Ukázala zároveň národní charakter i život jednotlivce. Myslím, že člověk nemůže vstupovat do literatury s ambicí zachytit celý život, ale pouze s úmyslem popsat jen něco a z určitého úhlu, a potom je možné, že se mu do toho celý život dostane. Nemám potřebu udělat obrovské plátno, mít tam všechno a všechny zasáhnout. Jednak si uvědomuju, že o literaturu a divadlo se zajímá zlomek populace, a i kdybych chtěl oslovit hodně lidí, dostanu se nejvýš k deseti procentům; a to už bych byl velký mistr. Jednak vím, že umění lidi neproměňuje, ale nanejvýš trošinku kultivuje. Dává jim impuls k přemýšlení o sobě, o životě. Neláká mě udělat nějaké obrovské gesto a neženu se za úspěchem.

Nicméně vaše účinkování v televizi a ve filmu vám v posledních letech jistý úspěch i popularitu přineslo. Co s vámi dělá tahle změna?
Naštěstí to zatím nepřesáhlo rozumnou míru. Snažím se, aby to tak zůstalo. Například odmítám mnohé žádosti o rozhovor a vyhýbám se vysloveně zábavným pořadům, reklamám, něčemu, co přináší okamžitou popularitu. Pokud se přece jen podílím na nějaké zábavě, pak pouze proto, že je to s kamarády. Například s kolegou Polívkou v jeho Manéži. Široká popularita není něco, o co bych zvlášť usiloval. Tím, že se člověk občas objeví ve filmu, se asi  nevyhne tomu, že si ho ostatní všimnou. Jsou ovšem lidé taktní a netaktní. Není příjemné, když si na vás někdo na ulici zblízka ukazuje jako na nějaký objekt a vykřikuje - jé, to je ten z toho filmu - a vy přitom před ním stojíte jako živý člověk! Ale občasné hraní mě baví a je to i součást mého živobytí; v divadle, jak známo, není moc peněz. Snažím se vybírat, ale člověk někdy dělá ústupky a právě kvůli živobytí vezme i něco, co zrovna není tématem jeho srdce.

Máte hranici, za kterou neustupujete? Za jaké situace byste kývl i na reklamu?
Účinkování v reklamě nepovažuju za nějaký strašný etický průšvih. Kdybych se ocitl v tíživé situaci nebo v nouzi a dostal nějakou zajímavou nabídku... Asi by tím člověk na chvíli vyřešil existenční problémy. A jde i o to, že někdy se autoři dokáží s reklamou vtipně vypořádat. Ale dokud to nemusí být, vyhýbám se tomu. Stejně jako všemu, co by sloužilo politickým cílům nebo propagaci špatné věci. Řekl bych, že hranice mám, i když spíše cítěné než přesně formulované. Odmítám věci, které se příčí mému názoru a vkusu. Nebo se o to aspoň snažím.

Před rokem 1989 jste nepatřil k disidentům, ale zároveň ani k oblíbencům tehdejšího režimu. Proč jste se nestal ani tím, ani oním?
Malinko bych tu otázku pootočil. Když člověk přemýšlí, ví, nebo aspoň tuší, jak se věci mají. My jsme o nich přemýšleli. Vlastně jsme měli štěstí, že jsme předtím ještě nic neudělali. Začali jsme až v sedmdesátých letech. Chtěli jsme v divadle zanechat nějakou stopu a zároveň uměleckými prostředky popsat náš svět a náš život. Tu možnost jsme naštěstí, byť klikatými cestičkami, objevili. Ne každý je ovšem ochoten a schopen zůstat do jisté míry outsiderem. Bohudík jsme byli okruh lidí, kteří si řekli - takhle chceme žít a o těchhle věcech hrát a nevadí nám, že nebudeme na výsluní. Nechtěli jsme v naší práci zažívat rozpor mezi slovy a činy, dost na tom, že jsme se tomu mnohdy poddali v běžném životě. V divadle jsme se snažili ústupky nedělat a myslím, že jsme byli ostrůvkem normálního myšlení v moři absurdity. A to nám pomohlo tu dobu překlenout.

A proč jste se na druhou stranu nepřiklonili ke zřetelnější opozici, k disidentství?
V opozici sice byli i mladí, ale většina disidentů už něco znamenala. Už svůj díl práce udělali. Nějakým způsobem využili příležitost a byli za to postiženi. Pro některé z nich skoro ani neexistovala jiná cesta než skončit v disentu. Nás do opozice nikdo nehnal, protože nás nikdo neznal. Ale myslím si, že kdyby nepřišel rok 1989, nejspíš bychom tam byli zahnáni.

Za co se ve svém životě stydíte?
Stydím se za víc věcí. Ale člověku se těžko vybírá, za co by se měl stydět víc než za něco jiného. Mám-li to říct obecněji, stydím se za to, že jsem slabý člověk. Že jsem v mnoha věcech nebyl silnější, odvážnější a statečnější. Člověk se ale učí. I já jsem se časem naučil být silnější a trošinku statečnější. Ale podle mě nejsme uzpůsobeni k tomu, abychom prokazovali svou statečnost a odvahu, ale abychom žili jako svobodní jedinci. Jakmile se dostaneme do stresové situace, jednáme podle svých dispozic. Přál bych si, aby v životě nepřicházely situace, v nichž člověk musí prokazovat svou statečnost. Nebo zbabělost.

Celý život se učíme a pak umřeme. Přemýšlíte o smrti?
Tak to už na zemi chodí. Já neříkám, že člověk vyzraje v okamžiku, kdy umře. Říkám, že zraje do určitého bodu, ale ten nemusí být okamžikem smrti. Je fakt, že téma smrti mě jako autora hodně pronásleduje. V Hadivadle si kdysi dělali legraci, že nemám hru, v níž by minimálně jedna osoba neumřela. Asi je to tím, že jsem ztratil řadu příbuzných a příliš brzo - chodil jsem ještě na gymnázium - mně umřela maminka. Řekl bych, že smrt je mi nějakým způsobem blízká.

Před psaním hry Sladký Theresienstadt jste strávil nějakou dobu v terezínské Malé pevnosti. Jak to na vás působilo?
Každý den po šesté hodině jsem tam byl asi tři hodiny sám, než kvůli zlodějům vypustili psy. Obcházel jsem místa, kudy bylo možné chodit. Ze dvou důvodů to ve mně zanechalo velice zvláštní dojem. Okolo pevnosti je příkop a když jsem se zamřížovanými okny díval na život venku, najednou jsem si připadal jako internovaný. Jednou jsem viděl cizince, přijeli na motorkách a dívali se směrem k pevnosti. Když mě zahlédli za tím oknem, úplně ztuhli. Kdo ví, co si v té chvíli mysleli. V Malé pevnosti se mi zdálo, že se zastavil čas a ti dávno mrtví lidé tam někde jsou, odněkud se vyhrnou, vrátí se. Že od té doby neuplynulo padesát let, ale pouhá hodina a já to musím obejít, protože někde ještě zůstal někdo zapomenutý. A další nepominutelná věc - v Terezíně jsem měl půl rodiny. Chodil jsem mezi prázdnými baráky a přemýšlel, kde by asi mohla být moje babička z otcovy strany nebo strýcové, tety. A představoval jsem si, jak tam žili.

Připadal jste si v Terezíně víc jako člověk židovského původu?
Židovství je dnes módním artiklem. Co bylo dřív naprosto přirozené, protože Židů tady žilo víc, se stalo kuriozitou. Ale přitom už za první republiky existovalo asimilované české židovství, lidé, jako byl Karel Poláček nebo jeho pan Načeradec z Mužů v ofsajdu. To byly typy Židů, kteří naprosto splynuli se životem v tomto státě. Nevím proč, ale měl jsem v Terezíně zvláštní pocit, jako bych měl být spíš tam než venku. Jako bych byl ušetřen těch hrůz nějakou mimořádnou milostí, a ne jenom tím, že jsem se narodil až po válce. Jako bych měl být mrtev a žiju neprávem.

Pociťujete někdy ohrožení ve společnosti, z níž antisemitismus úplně nezmizel?
Objevují se zvláštní věci. Například u brněnského nádraží se běžně prodává časopis, jmenuje se tuším Dnešek. Otevřel jsem ho a s hrůzou zjistil, že je to naprosto rasistická tiskovina a divil jsem se, jak je možné, že se takové věci objevují a nic se neděje. To víte, že někdy mám strach.

Čím si vysvětlujete, že antisemitismus u nás přetrvává, i když lidé vlastně ani nemohou mít nějakou, natožpak negativní zkušenost s člověkem židovského původu?
Já nevím, proč je každá výlučnost pořád vnímaná spíš negativně. A nemusí jít jen o výlučnost, jak se říká, rasovou, o jinou barvu pleti, ale také o jiný způsob života. Někdo má trochu zvláštní zvyky a už je považován za blázna, za podezřelého. Tendence ke stádnosti a unifikovanosti je u lidí asi přirozená. Jiná věc je, jestli stát a jeho instituce a školy dbají na výchovu ke komunikaci, k toleranci a k porozumění pro výlučnost. A jestli je ten xenofobní prvek státem tolerován, nebo pronásledován. Víme, jak byl nenáviděn Masaryk, když se za Hilsnerovy aféry v podstatě hrdinně a proti všem postavil na obranu předem odsuzovaného člověka. Masaryk nebyl vždycky tím tatíčkem, ale jako mimořádný člověk nastolil určitá měřítka a hodnoty jako světlé body, ke kterým je nutné směřovat.

Kdybyste věděl, že můžete napsat už jen jednu hru nebo román, nebyl by právě o tom?
Je možné, že v takové situaci bych nenapsal nic. Mohl bych se zaleknout, že už to bude jenom blábol, že do toho budu chtít dostat všechno, a tím pádem tam nedostanu nic. V Lidské tragikomedii Ladislava Klímy hlavní hrdina, než umře, říká - chtěl jsem ještě něco napsat, ale to nevadí, jiní napíšou něco lepšího. Takže možná už bych to nechal jiným.

Arnošt Goldflam si přeje, aby člověk nemusel prokazovat svou statečnost

Autor:



Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že...

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Další z rubriky

Michal Dlouhý a Vladimír Dlouhý (1. března 2006)
Nic se nezměnilo. Míra mi pořád chybí, říká Michal Dlouhý

Expresivní na jevišti, umírněný v televizi a ve filmu. Michal Dlouhý (48) má za sebou desítky klaďasů, parchantů i...

Těhotná Lenka Zahradnická a její partner Michal
Lenka Zahradnická je maminkou. Dcera dostala jméno Jasmínka

Herečka Lenka Zahradnická (32) s partnerem Michalem teprve minulý týden pořídili kočárek a dnes už je miminko na světě....

Matt LeBlanc (18. prosince 2013)
Chtěl bych už do důchodu, hraní mám dost, říká padesátník Matt LeBlanc

Herec Matt LeBlanc letos v červenci oslavil padesátku. Nyní přiznal, že je z haní už trochu unavený a rád by šel do...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.