Některá podobně jako člověk, když se potápí: nadechnou se nad hladinou a pak musí se vzduchem vystačit. Platí to třeba pro delfíny a velryby, které mají téměř stejné plíce jako člověk a žádné speciální orgány pro dýchání pod vodou. Na rozdíl od lidí však dokážou na jeden nádech vydržet pod hladinou desítky minut. Jiná zvířata si také nabírají vzduch nad hladinou, ne však do plic, ale do zvláštních zásobáren. Například poměrně známý pavouk vodouch stříbřitý si jej střádá v pavučinovém »pytlíčku«, brouk potápník zase pod svými velkými krovkami. Snad ještě lepší fintu na dýchání pod vodou mají larvy komárů rodu Mansonia. Larvy všech komárů dýchají zadečkem, musí jej však pravidelně vysunovat na vzduch (jistě jste si mnohokrát všimli komářích larev navěšených zespodu na vodní hladině). Larvy rodu Mansonia dýchají také zadečkem, dokážou však napichovat stonky vodních rostlin, ve kterých je vzduch, a »kradou« jim ho. Většina ostatních vodních zvířat se naučila dýchat docela jiným způsobem. To, co každý živočich při dýchání získává, je kyslík, který je ve vodě stejně jako ve vzduchu. Ve vodě je ho ovšem nesrovnatelně méně. Živočichové, kteří chtějí získávat kyslík rozpuštěný ve vodě, k tomu potřebují zvláštní zařízení - žábry. Tento orgán lze přirovnat k plicím obráceným naruby. Nebývají totiž uloženy uvnitř těla, ale trčí z něj ven, nejčastěji ve tvaru lupínků nebo keříčků. Tak jako plícemi, i žábrami neustále protéká krev, která však neodebírá kyslík ze vzduchu, nýbrž z vody. Aby mohly žábry dýchat, musí kolem nich voda dostatečně proudit - proto například ryby pořád pohybují skřelemi, pod nimiž mají žábry ukryty.
10. července 1999
