Ani největší optimisté už nevěřili... Ráno se paní Jahodková objevila sama. Noc přečkala ve starém vojenském bunkru. Když jí navrhli, aby se nechala prohlédnout lékařem, mávla jen rukou. "Nic mi není. Na Ukrajině jsme museli vydržet víc."
Dramatická noc ze 16. na 17. listopadu 1999 byla druhý den v novinách publikována jako zpráva s veselým koncem. Skoro anekdota. "Dovedu si představit, že se čtenáři dobře bavili. Asi na těch vtipech o nezdolném ruském člověku něco bude. Prodělali jsme tam na východě tvrdý trénink pro kritické situace," směje se dcera paní Jahodkové Světlana. Dnes už dokáže matčino dobrodružství s nadhledem komentovat, ale to ráno měla jen strach. "A strašné výčitky. Celou noc jsem si opakovala: jestli tam maminka umře, nemělo to vlastně smysl. Táta zemřel pár měsíců po přestěhování do Čech. Já jsem bez práce, nemocná... Ať jsem to brala, jak jsem to brala, vycházely mi samé ztráty. Naštěstí se maminka vrátila."
Vítejte v Kuřivodech
Světlana Jahodková patří ke skupině volyňských Čechů, kteří se v letech 1991 a 1992 přestěhovali z černobylské oblasti do severočeských Kuřivod. "Našla jsem tenkrát v novinách noticku. Česká vláda nabízí krajanům návrat domů. Šla jsem za tátou. Byl vždycky hrdý na to, že je Čech. Jeho předci vlastnili kdysi na Ukrajině malý pivovar. Děda umřel v gulagu, babičku vystěhovali do zemljanky, ale táta si nikdy nedal změnit českou národnost na ruskou. Žili s maminkou ve vesnici vzdálené sedmdesát kilometrů od reaktoru. Když jsem mu navrhla cestu do Čech, byl už nemocný. Doufala jsem, že ho tady u vás zachráním." Už si dnes vlastně ani nepamatují, co si tenkrát představovali, když opouštěli své byty a domky, když prodávali nábytek a dávali výpověď... Ani ve snu je však nenapadlo, že v nové vlasti budou bydlet v ruských domech, budou chodit nakupovat do ruského kulturáku. Tahle paradoxní situace nastala v Kuřivodech. Obec leží v bývalém vojenském prostoru Ralsko a do roku 1991 tu žili sovětští důstojníci s rodinami. Zbyly po nich čtyři zplundrované paneláky, tři řady papundeklových takzvaných finských domků, rudý kulturní dům a trosky kdysi malebného městečka. Okolo tankodromy a spousta munice. "Vystoupila jsem z autobusu a ustrnula. Ta planina připomínala Ukrajinu! Jenže pak jsem si řekla - a co jsi čekala? Že ti dají byt na Hradčanech a snídani přinesou na zlaceném podnosu? Jednou utíkáš před bídou, tak poděkuj a nestěžuj si," vzpomíná Světlana Jahodková.
Práce je nejdůležitější
Se životem v "ghettu" se šedesát volyňských rodin časem smířilo. Koneckonců byli šťastní, že mají zahrádky, do lesa je nedaleko a vzduch je tu čistý, nezamořený. To bylo nejdůležitější! A pak ještě práce. S tou už to bylo v Kuřivodech horší. Na Ukrajině pracovala Světlana Jahodková více než dvacet let jako hlavní návrhářka velkého textilního závodu. V Čechách začínala jako všichni Volyňáci u pásu v keramické továrničce. Když jediná kuřivodská firma zkrachovala, začali manželé Jahodkovi dojíždět do mladoboleslavské Tiby. On se uchytil jako rytec, ona dostala práci u stavu. Při tom by asi zůstalo, kdyby neušila šaty jedné kolegyni. Pověst o zručnosti volyňské Češky se donesla do ředitelny a paní Jahodková povýšila na návrhářku. Se svou první kolekcí zaujala natolik, že ji prezentoval i módní časopis. Jenže Tiba tehdy už připomínala Titanic. Potopila se loni na podzim. Světlana Jahodková našla práci až ve dvě stě kilometrů vzdálených Karlových V arech. Majitelé firmy Kavos poslali její model sportovní soupravy do Švýcarska a v tvrdé konkurenci získali zakázku. "Byla jsem šťastná, že zase dělám to, co připomíná mou práci. Nevadilo mi, že nemám ve V arech byt, ale jen jednu postel v kanceláři. Jednou za čtrnáct dní jsem jezdila domů - pět hodin vlakem do Kuřivod a pět zase zpět. Jsem fanatik, dokonce jsem riskovala rozpad manželství. Ale bylo mi dobře, věřila jsem, že ve Varech budu časem i vymýšlet modely." Zatím tam ovšem nebyla za návrhářku, ale holku pro všechno včetně uklízení. Jako vedoucí výroby měla na starosti pětatřicet žen, které šily svatební šaty pro německou firmu, oblečky pro sběratele panenek, pak zase pracovní oděvy... Zakázky byly nejrůznějšího druhu, obvykle se šibeničními termíny a špatně placené. Není divu, že firma dlouho nevydržela. Loni na jaře provoz rozpustila. Světlana Jahodková také dostala výpověď.
Už nenaskočím?
I když ví, že v okolí Kuřivod, ba v celém okrese nemá šanci najít práci ve svém oboru, zapsala se zase na pracovním úřadě. "A pak jsem se konečně sesypala. Jako domeček z karet. Šest let jsem nebyla u doktora. Gynekolog mi navrhl okamžitou operaci." Vzpomněla si na tátu a jeho leukemii. I na švagrovou, která zůstala na Ukrajině a přednedávnem musela také na operaci. Našli jí rakovinu. S vlastní diagnózou byla tedy hned hotová. I když ji lékař nakonec snad přesvědčil, že nejde o zhoubné bujení, strach zůstal. Další špatnou zprávu o tom, že manžel přišel o zaměstnání, si raději odmítla připustit. "Tu noc, co se maminka nevrátila domů, jsem vlastně účtovala. Den po dni jsem si prošla těch osm let. Kde jsem vzala odvahu přesvědčit rodiče a muže, aby se mnou podnikli tuhle cestu? Co jsem hledala? A našla jsem to?" Když se ráno maminka objevila živá a zdravá, Světlana měla základní otázku vyřešenu. "Nelituju toho rozhodnutí. Je mi osmačtyřicet. Žádná sláva být v tomhle věku bez dětí, bez práce a žít v Kuřivodech. Občas se cítím jako na nádraží. Stojím na peroně a dívám se na zadní světla posledního vagonu. Už nenaskočím. Pak se ráno probudím, nic mě nebolí a mám zase chuť se ještě pokusit. Třeba doběhnu, mám přece natrénováno z podstatně tvrdších podmínek. Jako maminka."
Čekání na občanství
Teprve před několika týdny byla Světlana Jahodková vyvázána ze státní příslušnosti k Ukrajině. Po více než osmi letech života v zemi svých předků má naději, že získá české občanství, tedy právo volit, být volen a také třeba cestovat. Stejné potíže s ukrajinskými úřady měla přinejmenším polovina volyňských Čechů. Celkem se jich do Čech v letech 1991 a 1992 rozhodlo přestěhovat na 1800, většina z nich našla nové domovy v pohraničních krajích či v bývalých vojenských újezdech. Kuřivody se přece jen za osm let změnily k lepšímu. Podařilo se rekonstruovat starou školu, opravit radnici a některé byty v někdejších sovětských panelácích. Do nich se už stěhují "starousedlíci", takže volyňští Češi se pozvolna dostávají z nechtěné izolace. Snad všichni mají dnes auto a dojíždějí za prací. Ovšem jsou mezi nimi vysokoškolsky vzdělaní lidé - jako paní Jahodková -, kteří se už smířili s tím, že se ve svém oboru u nás nikdy neuplatní.
Dramatická noc ze 16. na 17. listopadu 1999 byla druhý den v novinách publikována jako zpráva s veselým koncem. Skoro anekdota. "Dovedu si představit, že se čtenáři dobře bavili. Asi na těch vtipech o nezdolném ruském člověku něco bude. Prodělali jsme tam na východě tvrdý trénink pro kritické situace," směje se dcera paní Jahodkové Světlana. Dnes už dokáže matčino dobrodružství s nadhledem komentovat, ale to ráno měla jen strach. "A strašné výčitky. Celou noc jsem si opakovala: jestli tam maminka umře, nemělo to vlastně smysl. Táta zemřel pár měsíců po přestěhování do Čech. Já jsem bez práce, nemocná... Ať jsem to brala, jak jsem to brala, vycházely mi samé ztráty. Naštěstí se maminka vrátila."
Vítejte v Kuřivodech
Světlana Jahodková patří ke skupině volyňských Čechů, kteří se v letech 1991 a 1992 přestěhovali z černobylské oblasti do severočeských Kuřivod. "Našla jsem tenkrát v novinách noticku. Česká vláda nabízí krajanům návrat domů. Šla jsem za tátou. Byl vždycky hrdý na to, že je Čech. Jeho předci vlastnili kdysi na Ukrajině malý pivovar. Děda umřel v gulagu, babičku vystěhovali do zemljanky, ale táta si nikdy nedal změnit českou národnost na ruskou. Žili s maminkou ve vesnici vzdálené sedmdesát kilometrů od reaktoru. Když jsem mu navrhla cestu do Čech, byl už nemocný. Doufala jsem, že ho tady u vás zachráním." Už si dnes vlastně ani nepamatují, co si tenkrát představovali, když opouštěli své byty a domky, když prodávali nábytek a dávali výpověď... Ani ve snu je však nenapadlo, že v nové vlasti budou bydlet v ruských domech, budou chodit nakupovat do ruského kulturáku. Tahle paradoxní situace nastala v Kuřivodech. Obec leží v bývalém vojenském prostoru Ralsko a do roku 1991 tu žili sovětští důstojníci s rodinami. Zbyly po nich čtyři zplundrované paneláky, tři řady papundeklových takzvaných finských domků, rudý kulturní dům a trosky kdysi malebného městečka. Okolo tankodromy a spousta munice. "Vystoupila jsem z autobusu a ustrnula. Ta planina připomínala Ukrajinu! Jenže pak jsem si řekla - a co jsi čekala? Že ti dají byt na Hradčanech a snídani přinesou na zlaceném podnosu? Jednou utíkáš před bídou, tak poděkuj a nestěžuj si," vzpomíná Světlana Jahodková.
Práce je nejdůležitější
Se životem v "ghettu" se šedesát volyňských rodin časem smířilo. Koneckonců byli šťastní, že mají zahrádky, do lesa je nedaleko a vzduch je tu čistý, nezamořený. To bylo nejdůležitější! A pak ještě práce. S tou už to bylo v Kuřivodech horší. Na Ukrajině pracovala Světlana Jahodková více než dvacet let jako hlavní návrhářka velkého textilního závodu. V Čechách začínala jako všichni Volyňáci u pásu v keramické továrničce. Když jediná kuřivodská firma zkrachovala, začali manželé Jahodkovi dojíždět do mladoboleslavské Tiby. On se uchytil jako rytec, ona dostala práci u stavu. Při tom by asi zůstalo, kdyby neušila šaty jedné kolegyni. Pověst o zručnosti volyňské Češky se donesla do ředitelny a paní Jahodková povýšila na návrhářku. Se svou první kolekcí zaujala natolik, že ji prezentoval i módní časopis. Jenže Tiba tehdy už připomínala Titanic. Potopila se loni na podzim. Světlana Jahodková našla práci až ve dvě stě kilometrů vzdálených Karlových V arech. Majitelé firmy Kavos poslali její model sportovní soupravy do Švýcarska a v tvrdé konkurenci získali zakázku. "Byla jsem šťastná, že zase dělám to, co připomíná mou práci. Nevadilo mi, že nemám ve V arech byt, ale jen jednu postel v kanceláři. Jednou za čtrnáct dní jsem jezdila domů - pět hodin vlakem do Kuřivod a pět zase zpět. Jsem fanatik, dokonce jsem riskovala rozpad manželství. Ale bylo mi dobře, věřila jsem, že ve Varech budu časem i vymýšlet modely." Zatím tam ovšem nebyla za návrhářku, ale holku pro všechno včetně uklízení. Jako vedoucí výroby měla na starosti pětatřicet žen, které šily svatební šaty pro německou firmu, oblečky pro sběratele panenek, pak zase pracovní oděvy... Zakázky byly nejrůznějšího druhu, obvykle se šibeničními termíny a špatně placené. Není divu, že firma dlouho nevydržela. Loni na jaře provoz rozpustila. Světlana Jahodková také dostala výpověď.
Už nenaskočím?
I když ví, že v okolí Kuřivod, ba v celém okrese nemá šanci najít práci ve svém oboru, zapsala se zase na pracovním úřadě. "A pak jsem se konečně sesypala. Jako domeček z karet. Šest let jsem nebyla u doktora. Gynekolog mi navrhl okamžitou operaci." Vzpomněla si na tátu a jeho leukemii. I na švagrovou, která zůstala na Ukrajině a přednedávnem musela také na operaci. Našli jí rakovinu. S vlastní diagnózou byla tedy hned hotová. I když ji lékař nakonec snad přesvědčil, že nejde o zhoubné bujení, strach zůstal. Další špatnou zprávu o tom, že manžel přišel o zaměstnání, si raději odmítla připustit. "Tu noc, co se maminka nevrátila domů, jsem vlastně účtovala. Den po dni jsem si prošla těch osm let. Kde jsem vzala odvahu přesvědčit rodiče a muže, aby se mnou podnikli tuhle cestu? Co jsem hledala? A našla jsem to?" Když se ráno maminka objevila živá a zdravá, Světlana měla základní otázku vyřešenu. "Nelituju toho rozhodnutí. Je mi osmačtyřicet. Žádná sláva být v tomhle věku bez dětí, bez práce a žít v Kuřivodech. Občas se cítím jako na nádraží. Stojím na peroně a dívám se na zadní světla posledního vagonu. Už nenaskočím. Pak se ráno probudím, nic mě nebolí a mám zase chuť se ještě pokusit. Třeba doběhnu, mám přece natrénováno z podstatně tvrdších podmínek. Jako maminka."
Čekání na občanství
Teprve před několika týdny byla Světlana Jahodková vyvázána ze státní příslušnosti k Ukrajině. Po více než osmi letech života v zemi svých předků má naději, že získá české občanství, tedy právo volit, být volen a také třeba cestovat. Stejné potíže s ukrajinskými úřady měla přinejmenším polovina volyňských Čechů. Celkem se jich do Čech v letech 1991 a 1992 rozhodlo přestěhovat na 1800, většina z nich našla nové domovy v pohraničních krajích či v bývalých vojenských újezdech. Kuřivody se přece jen za osm let změnily k lepšímu. Podařilo se rekonstruovat starou školu, opravit radnici a některé byty v někdejších sovětských panelácích. Do nich se už stěhují "starousedlíci", takže volyňští Češi se pozvolna dostávají z nechtěné izolace. Snad všichni mají dnes auto a dojíždějí za prací. Ovšem jsou mezi nimi vysokoškolsky vzdělaní lidé - jako paní Jahodková -, kteří se už smířili s tím, že se ve svém oboru u nás nikdy neuplatní.
 Světlana Jahodková žije v Kuřivodech 8 let. |
